Balkán - část 5.

Černá Hora: Skadarské jezero - Virpazar, Godinje. Slano jezero.

Bosna a Hercegovina: Bilećko jezero, Bunica, Mostar, Medugorje.

Rakousko: Vídeň.

ČR: Mikulov

Kdo přežil první, druhý, třetí a čtvrtý díl, může si dát konečně poslední :-).
Dobré ráno z Godinje.

Původní vesnice Godinje byla založena údajně už v 10. století, od 14. stol. byla letním sídlem zdejší aristokracie.
Architektura je zajímavá svým řetězovitým systémem domů spojených do sebe.
Turisticky zajímavá nejspíš není (nikoho jsme tu nepotkali) - dnes v ní žije několik desítek obyvatel, ale mnoho domů je opuštěných a to dává procházce zvláštní atmosféru.

Proplétali jsme se uličkami a pustými dvorky a pak jsme si solidně pobloudili na špatně značené cestě lesem ke kostelíku na protějším kopci za ohlušujícího řevu cikád.
No, aspoň jsme mohli prozkoumat zdejší políčka a místní dokonalý zavlažovací systém :-). 
Nakonec Anička špatně šlápla a radši jsme se vrátili a ke kostelu na protější kopec dojeli autem (tam jsme zjistili, že jsme skončili v džungli asi 100 m pod ním :-) ).

zasouvací hroby ...

Ostrov Grmožur nazývaný jako Černohorský Alcatraz nebo též vězení pro neplavce (král Nikola ho prý používal jako vězení pro politický oponenty). Údajně ho zrušili, když se první vězeň naučil plavat :-).

Ve Virpazaru si lze pronajmout člun a proplout se po největším balkánským krasovým jezeře, který je významnou ornitologickou rezervací. Nedaleko je k vidění několik zřícenin a kolem jezera láká k návštěvě mnoho otevřených vinařství, ale přiznám se, že na mě to bylo pořád dost lidí, takže jsme po kávě a palačince popojeli o kus dál (živej pelikán - vau!) a pak už jsme to stáčeli na Podgoricu a Mostar.
Dovolená se nám pomalu chýlila ke konci, ale kdybychom měli víc času, v Černý Hoře bychom se zdrželi minimálně ještě na Kotor road. 

Výhledy na Slano jezero.

... nově budovaná silnice ...

... a už Bilećko jezero a za chvíli hranice s Bosnou a Hercegovinou:

... Lukor na obhlídce :-).
Na břehu sice bylo docela dost rozbitýho skla, ale voda krásně čistá a nikde nikdo, jen opodál pár rybářů.

Záře z Medugorje? ;-) ;-) ;-)

... koukám, že nemám žádnou pořádnou fotku bosenských hor, ale svou rozlehlostí a nízkýma zídkama mi připomínaly trochu ty skotské.
Plácků na spaní bylo docela dost, ale musím se přiznat, že jsem měla trochu stísněný pocit z (vojenských) hřbitovů, takže jsem byla ráda, když jsme těsně před Mostarem narazili na bývalý (?) kemp Bunića, kde jsme to zapíchli.

Ráno řešíme znova stejnej problém, je neděle a my nemáme (opět) místní měnu, bosenskou konvertibilní marku.
Takže kupujeme v marketu kartou vajíčka a první kruh našeho typu (juch) a u zavřenýho autoservisu si děláme na socku míchaná vaja a pozorujeme další želvu. Zbylá vajíčka jsem během Lukorovy přípravy snídaně zpracovala na (neprozřetelně slíbený) palačinkový těsto do lahve na odpoledne, abysme se nemuseli zdržovat :-).
V Mostaru se nám ale podařilo vybrat, takže nám nic nebránilo vyrazit do víru města.
Mostar se svým odstřeleným a znovupostaveným Starim mostem přes Neretvu je jedno z nejhezčích měst, který jsem kdy viděla. 
Myslím, že dalších komentářů netřeba.

 

Když číšník viděl naši bezradnost, nabídl nám rovnou ochutnávku tradiční bosenské kuchyně stylem od každýho něco :-).

V Mostaru se mě žebrající děti dotkly asi nejvíc, jestli to jde tak říct.
Byly dost kontaktní, člověka objímaly a hladily.
Když jsme dali oškudlaný holčině vypadající jak z nějakýho filmu naše poslední éčko, vyrazila nám dech tím, že objala a šťastně políbila na tvář Aničku.
Musím říct, že mě to úplně rozsekalo.
I když je mi jasný, že almužna nic neřeší, navíc jsme pak na holčičku narazili ještě několikrát a v úzký uličce s vyzývavým pohledem čekala, až jí uhneme (vypadalo to na dobrej byznys), pokaždý si vzpomenu na Milionáře z chatrče a běží mi hlavou, co tyhle děti musí všechno snášet :-(.
Žebrající děti, (těhotný) ženy i muži bez dětí i s dětma čekají na Balkáně skoro všude.
Na hranicích, na benzince, v centrech měst, někde chodí i do restaurací, takže se i k nám, kteří jsme vyrazili takzvaně na socku, chovali i přes rozervaný sandále a stařičký hadry jako ke králům.
Jako dost drsný tohle, přetrvává to ve mně a nevím, jestli si dostatečně uvědomujeme, jak dobře si v týhle zemi žijem.

++++++++++++++++++++++++++++


Naší poslední zastávkou byla Medugorje.

Naparádily se, vzaly si nový šaty a vyrazily za panenkou Malií ...

Vzpomínali jsme tu ještě víc na Marion a její Camino ...

... a musím říct, že slyšet po bezmála 14 dnech "naše" zvony bylo celkem dojemný.

Poslední sprcha v zahraničí a palačinky těsně před setměním proběhla :-)...
Musím říct, že od Medugorje jsme měli všude určitě zjevení :-) :-) ...
Ale Anička má dobrou kůži.

Ráno už u Záhřebu.
Civilizace = náraz.
Zvažovaná poslední koupačka byla zavržena, ale aspoň jsme si konečně pořádně umyli auto, zejména podvozek :-).

U Vídně se udělalo hezky, takže jsme se vydali ještě na krátkou prohlídku, ale řekla bych, že to jsme si mohli klidně odpustit, bylo to takový umělý prodloužení.
Civilizace se všemi důsledky (vše ohraničený, luxusní výlohy, drahý jídlo i pití, všude děsně lidí) na nás dolehla a děti byly unavený.

Dali jsme si šnycl (v řecký hospodě, jak jsme zjistili po usazení, ale už nám bylo blbý odejít) a popojeli do Mikulova.

Tam jsme se ráno vykoupali, dali si albánský meloun přes kořeny vezený :-) a vyrazili k domovu na babiččino luxusní jídlo.

Kaněc filma :-(, děkujeme za pozornost :-), já jdu zase chvíli žít live :-).