Balkán - část 2.

Makedonie: Skopje, Ohrid 

 Začátek naší cesty byl lehce adrenalinovější, v Makedonii se nám ale poštěstilo užít si dva fajn odpočinkový dny.
Dalo se tušit už na předměstí hlavního města Skopje, že jedeme do celkem normální turistický destinace :-).

Centrum jsem znala z fotek, ovšem po našem příjezdu všude siesta = mrtvo a neměli jsme žádný místní šušně (rozuměj makedonský denáry), tak jsme se nejdřív vydali přes město tam, kde jsme tušili cestu ke kříži Millenium Cross.
Ten zářil v noci do dáli už od hranic z Kosovem.
A světe div se, vyšlo to hned na první pokus :-).
Áchali jsme nad výhledy, jediní živí byli v tuto dobu běžci, kteří si v tom vedru dávali serpentiny jako nic a nakonec jsme narazili na lanovku.
Potrápil nás sice parkovací systém přes smsky, ale lanovka se dala platit kartou.
Ne že by se mi nechtělo chodit pěšky, naopak, bez zapocení není odměna, ale lanovky všeho druhu žeru. 
Zvlášť ten pocit po zhoupnutí, kdy vše ztichne a člověk se za tichýho vrnění lana vznese jako pták ... 
Kdo už se v létě dostal třeba do Krkonoš a viděl, jak tam podražili, asi pochopí moje překvapení, že lanovka na Vodno pro celou rodinu tam i zpět vyjde cca na naši stovku.
Nahoře je výhled do hor 3 států a je to cíl paraglidistů i vostrých hochů, sjíždějících nebo spíš (s)létajících na kole.

Odpoledne jsme se vydali do centra Skopje, kde jsme ihned, zase jak slepí k houslím, mimochodem stále bez šušňů, přišli ke hlídanýmu parkovišti u řeky Vardar - platilo se až při výjezdu (zase pár drobných a dokonce jsme ty drobné tentokrát ani nemuseli mít :-) ).
Takže jsme se prošli centrem a obdivovali Most umění, obrovskýho Alexandra Makedonskýho, oslňující bílý mramor, zlato a tak...

... aby to bylo vyvážený, s tou okázalostí kontrastovala přímo na bílé dlažbě mrtvá krysa.

Pak jsme se vydali přes starý kamenný most do čtvrti Starý bazar.
Tam se nám podařilo vyměnit ojra za šušně a koupit si první burek (mastné, ale hříšně dobré listové těsto plněné různými slanými náplněmi) a suvenýry.
Utkvěl mi v paměti hrozně zvláštně zpívající pán na koberečku s malým spícím dítětem v náručí na přímym slunci. 
A to byl teprve začátek (vrátím se později). 

bodejť :-).

Nad Starým Bazarem stojí nejstarší a největší mešita Mustafa Paši, kterou jsme si hned prohlídli (líp by to člověk nenaplánoval, fakt :-) ).

Při zpáteční cestě do centra jsme se zastavili v pravoslavným (ortodoxním) Kostele Svatého Spasitele, kde jsme vedli se správcem zajímavý dialog v jakési slovanské freestyle hatlamatilce (prý nám tak líp rozumí). Zpětně, když jsem si o tom něco přečetla, jsme ho možná mohli svými ekumenickými postoji mírně pobouřit, každopádně cítili jsme tu asi nejvíc doma :-).
Děti dostaly dárečky, který tu rozdávají vdávající se nevěsty (zdobený pidilátkový pytlíček s mincí, doplněný obilím a luštěninou pro štěstí), tak asi dobrý :-).
Přestože je ve většině pravoslavných kostelů zakázáno fotit, přiznám se bez mučení, že jsme neodolali a tu nádheru si vždy nějak nenápadně zakonzervovali.
Fotky pro lepší pocit vkládat nebudu, ale hodím sem aspoň odkaz .

a pak už jídlo.
Nejlepší zelný závitky s rýží (něco jako holubce), co jsem kdy měla!

Navečer opouštíme Skopje a vydáváme se přes hory a doly do Ohridu.

Balkánská realita bohužel :-(, jedna fotka za všechny.

Tam jsme dorazili se západem slunce. 
Když jsme viděli nátřesk v centru, kde se nás každý snažil zastavit s nabídkou ubytování, rychle jsme vymanévrovali pryč a lehce nervózně (neb se začalo pomalu stmívat) začali hledat plac na spaní.
Moc jsme nevěřili, že bude nějaký kus jezera svobodně přístupný, ale když jsme se trochu vrátili a na kruháči se dali směrem k vodě, dorazili jsme k jakýmusi vybydlenýmu, jak jsme tak pochopili, nejspíš bývalýmu kempu. Jak jsme zjistili druhý den, když se s námi dala u vody do řeči jedna paní při praní v kýbli, jezdí sem obyvatelé Skopje (převážně muslimové) chatařit bez elektřiny a vody. 
Večer osvěcuje jejich chatky jen pár lamp na solární energii.
V "kempu" bylo hrozně odpadků, ale malá plážička, na který jsme zastavili, byla celkem čistá i voda byla krásně průzračná.
Následující dopoledne si děti vyhrály ve vodě ...

... a odpoledne jsme se vydali na prohlídku města, co nám vedro dovolilo :-).
Ohrid se stal útočištěm žáků Konstantina a Metoděje po jejich vyhnání z Velkomoravský říše, takže se stal významným centrem vzdělanosti a křesťanství a malebný větší či menší kostelíky jsou tu opravdu na každým rohu.

Římský amfiteátr pod Samuelovou pevností (kolem ní je přes 3 km hradeb).

My si vybrali nakonec Klášter sv. Klimenta a Pantelejmona, který byl v době osmanské nadvlády přestavěný na mešitu, dnes je ale zrekonstruovaný a lze nahlídnout i do krypty, kde je pochovaný sv. Kliment. 
Všude jsme potkávali certifikované průvodce, ovšem (jak jsem někde předtím četla a bylo tomu skutečně tak) čekají tu i místní, kteří se vás ochotně ujmou a po výkladu se dožadují příspěvku na ... zde doplňte dle potřeby.
Nás se ujal brýlatej hipík připomínající Johna Lennona, kterej se představil jako filozof a učitel z filozofický fakulty ve Skopje a nedalo se mu skočit do řeči s tím, že už nemáme skoro žádný drobný na jeho pivo :-).
Takže si asi po pěti minutách výkladu vzal naše poslední centy a doutníček a odešel vykládat podrobněji jinam.

původní křtitelnice

Interiér opět nepřikládám, ale zase nádhera.
Na zdejší must have jsme už bohužel nedošli, takže si ho spolu s klášterem Sveti Naum necháme na příště :-).
Málokde mám chuť se zastavit na delší čas, ale umím si představit strávit u Ohridskýho jezera další dva dny.

Ohridský jezero - druhý největší a bezmála 300 m hluboký krasový jezero na Balkáně - na první pohled vypadá jak moře a atmosféra Ohridu fakt připomíná tu přímořskou.
Žije tu vzácný a chráněný druh pstruha, z šupin někerých ryb tu zase prý místní řemeslníci vyrábí podle tajnýho návodu "jakožeperly" a z nich pak různý suvenýry. 
K jídlu jsme si kromě Emouchových obligátních špaget dali šašlik, makedonský salát (studený salát z pečených paprik, rajčat a cibule), rybu s rýží (pevně věřím, že ne tu chráněnou, ale podle všeho to byl "normální" dobrý rozmražený pstruh) a nejlepším ajvarem na světě a místní selský kotlík s vynikající kořeněnou omáčkou podávanou v tradiční keramice.
Místní víno bylo taky skvělý a nakoupili jsme ho domů jako suvenýr.

... před odjezdem byly hezký vlny, takže stačilo holky postavit na schůdky a nechat je ošplouchnout a bylo :-).

Navečer se vydáváme přes krásný hory u Bitoly (kde jsme si my dopřáli sprchu s výhledem a poté natankovali superlevnou naftu) do Řecka.
Když už jsme tu totiž byli, udělali jsme malou zajížďku za hranice za dalším vytouženým cílem, ale o tom zas příště.