Balkán - část 1.

ČR: Velké Bílovice
Maďarsko: Budapešť 
Srbsko: Bělehrad, Leskovac, jakási pustina kolem Medvedja
Kosovo

Takovej lehkej rozjezd.
Budu monotónní, asi bude třeba hodně rolovat, kusý poznámky, ale chci si to takhle uchovat.
Před cestou jsem asi jen jeden nebo dva dny ležela v mapě, nedělala jsem si žádný velký poznámky, spíš praktický informace, trasa, placení, nafta, jen hrubej plán, prostor pro improvizaci.
Jeli jsme s dětmi, takže ani žádný velký výstupy a výkony, což mi někdy trošinku chybělo, ale neměnila bych.
Nejeli jsme se válet (chápu, že každý si užívá odpočinek po svém, nám vyhovuje poznávací režim a svoboda v tom, že když se nám někde líbí, zastavíme, naopak nemusíme trávit čas někde, kde se moc necítíme, což už se mi při pobytových dovolenkách nejednou stalo. Taky mě baví ten dobrodrůžo pocit zvědavosti, co na mě kde čeká, proto žádné velké studium dopředu).
Jeli jsme pobýt spolu, nasát atmosféru různých zemí, vystoupit z komfortní zóny, ochutnat dálky.
Možná moc povrchně, nevím, ale potřebovala jsem vypnout a neřešit.
Ztratili jsme dohromady den a půl na hranicích a v kolonách v Srbsku a hledáním zubaře v srbským podhůří, odkázaní na svou komunikační (ne)schopnost.
Spali jsme v autě - vím, že se tomu hodně lidí diví.
Už loni v Bulharsku jsem se přesvědčila, že se mi (kromě širáku) ve stanu nespí tak dobře jako v autě (+ cítím se na svým místečku bezpečně, takže se pak všude cítím jako doma), takže už se stanem ani nezdržujem.
Taky to děláme zcela dobrovolně: když nám ve starým bytě padala na hlavu omítka, toužili jsme občas po útulným ubytování a taky si ho čas od času dopřáli a měli z toho radost. 
Po vysněný rekonstrukci jsme se vrátili k ubytování nadivoko, je (hlavně pro mě) nezbytně nutný neustále si připomínat, že si žijeme jak králové (v tomto případě to bylo celkem extrémní uvědomnění), znát cenu Pet-lahve i každého deci vody... 
Ušetřené peníze radši prožerem v místních lokálech :-).
Vezli jsme s sebou nějaký namíchaný vločky a nemléko k snídani + pár pomazánek z DMka, několikrát jsem nouzově vařila, ale spíš výjimečně. 
Na Balkáně je levno, takže jsme si každý den mohli v pohodě dopřát bohatou obědovečeři se vzájemnou ochutnávkou, zmrzku, ovoce a zeleninu (zvlášť různý druhy melounů tu rostly jako plevel) i pečivo a zbylo i na suvenýry a nějakou tu almužnu.
Přesto jsme za 14 dní neutratili víc, než co dá někdo za týdenní dovolenou pro jednoho (skoro jako bychom trávili dovču na chalupě se všema výletama ;-) ).
Najeli jsme celkem 4 060 km, za naftu jsme dali celkem něco přes 9 tisíc a za silniční poplatky celkem necelé 4 tisíce.
Měla jsem trochu strach, aby dětem nebyla cesta dlouhá, ale až na výjimky jsme přejížděli ráno a/nebo večer, asi tak kolem 2 hodin. Lukor stáhl snad všechny Hurvínky a další pohádky, hráli jsme hry, taky dost času děti prospaly, takže úplně bez problému (vážím si toho, že to tak dobře snáší). 
Všude si našly zábavu, většinou tu, kterou my už nevidíme - třeba největší úspěch u nich měly vytrhané rozkývané dlaždice v chodníku v Bělehradě, všudypřítomné (nejlépe barevné) fontány a vodotrysky, ale zabavili je i holubi, toulaví psi, obrubníky, fauna a flóra jiná než doma, hlavně motýli a želvy, kameny, dokonce nepozorovaně propašovaly domů kus dlažby :-).
Na druhou stranu je zajímaly různý odpadky, všechno osahávaly a byly schopny se rozutéct skoro kdykoli kdekoli, takže jsme je museli zpočátku lehce uvést do obrazu. 
Ale vzhledem k tomu, že jedinej, kdo byl nucen užít Smectu, jsem byla já, asi to s tou hygienou nebylo tak zlý :-).

Nejvíc jsme využili:
- repelent (kterej jsme museli koupit v Bělehradě po jedné noci ve stylu komáři útočej)
- šátky, utěrky a jiné kusy látek (na ukrytí před vedrem, na záclonky do oken během cesty, balení chleba, utírání rukou, ale i na spaní, protože na spacák bylo vedro)
- lepidlo a šití na opravu sandálů poloviny osazenstva
- ubrousky
- pětilitrové barely na vodu
- lékárničku, kterou jsem po letech flákání opět založila (hl. dubovky, Smecta)
- Tullamore Dew na preventivní vnitřní dezinfekci ;-)

Takže první den večer jsme po celodenním skládání puzzle jménem auto (hlavně nepodcenit přípravu) a nalodění dětí a dalšího občerstvení u babičky s dědou vyrazili po nejhorší dálnici v Evropě na jih a nocovali jsme na hranicích se Slovenskem, ve vinohradech nedaleko Velkých Bílovic.
Cestu jsme začali stylově u kapličky na Hradišťku a poté zamířili na vyhlídkovou jízdu přes Slovensko a Maďarsko do Budyho Pešti :-).

Budapešť mě láká už pěkně dlouho.
Naše návštěva centra byla sice ryze ochutnávková, ale bohatě stačila k motivaci se sem vrátit na nějaký zádumčivý podzimněplískanicový nebo předadventní romantiše termální víkend jen s Lukorem.
Neměla jsem ambice snažit se za tu chvilku zachytit atmosféru (i když někdy bych tu ráda té obsesi ráda propadla), naladit na vlnu omšelosti kombinovanou s pompézností se ale můžete stejně jako já u Pondělí TU (4 díly).
Porozumět alespoň základům pro mě neprůstřelný maďarštiny se už dávno nesnažím (ale zdá se mi, že není vždycky na škodu nerozumět v cizí zemi - člověku pak všechno přijde tak nějak víc přátelský... :-))

Parkovali jsme v centru u Řetězovýho mostu za pár drobných, problém ovšem nastává, pokud ty drobné (kovové) nemáte, bo ve směnárně dávají jen papírové forinty... ;-)

Památník holocaustu na břehu Dunaje (!!!):

Po výborný zmrzce se nám podařilo při opouštění města uvíznout na uzavřený silnici mezi tisíci hooligans mířícíma na zápas, prodavači dýňových semínek a horama plechovek od piva - to byl panečku zážitek! ;-)

Někde uprostřed Maďarska jsme si dali jejich vynikající pörkölt a za lesíkem první sprchu v novém a popojeli na hranice se Srbskem, kde jsme zakempili na sympatické loučce u opuštěný cesty k jakémusi zahradnictví.
Protože první noc byla bohužel dlouhá (=komáří), bylo třeba se ráno řádně posilnit :-).

... jako slyšeli jsme už od rána temperamentní troubení, ale nějak jsme byli posunuti o den a nedošlo nám, že je už pátek = kolony. Takže když jsme kolem půl jedenácté dohodovali, nestačili jsme se na hranicích divit. 
Hodina a půl na maďarské, to samé na srbské straně, fronty na mýto, ...

... a nakonec i ucpaný příjezd do Bělehradu, který se nám nakonec po bližším ohledání mapy podařilo objet po vedlejších silnicích.

Kombinace ošuntělosti s okázalostí dosáhla v Bělehradě novýho levelu.
Bavilo mě pozorovat všechna předměstí, kterýma jsme projížděli.
Copak centra, co jsou vždycky šik, ale předměstí!
V Bělehradě se tam snoubily vybydlené paneláky s nejnovějšími pohyblivými LED billboardy a do toho všeho krásný upravený ženský s rudými rty.

Po letmém prozkoumání okolí chrámu sv. Sávy, což byl hlavní cíl naší cesty do Bělehradu ...

... jsme hledali jídlo.
A našli: pljeskavici, maso - i když se z jehněčího vyklubalo nakonec vepřové a první letošní šopán ... + pivo Lav bylo nad očekávání dobré.
Děti se trochu proběhly ...

... a nastal konečně klid na prohlídku interiéru chrámu sv. Sávy, největšího pravoslavnýho chrámu na Balkáně vůbec, kde byly údajně roku 1595 Sinanem Pašou spáleny jeho ostatky. 

Uvnitř sice probíhala rekonstrukce, ale bylo zajímavý vidět, jak se to dělá. 
Ta rozlehlost, která nejde na fotkách zachytit, mě (zase) dostala.
Navíc tam měli velký obraz zemřelého/zmrtvýchvstalého Krista, podobnýho tomu, co má Ranhojič a fungoval stejně ... ;-)
Daly se tu koupit nejen ručně zlacené ikony a suvenýry za pár korun.
Bylo mi hodně sympatický, jak to tam žilo - uctivě, ale bez nějakých supervážných póz.
Hned před chrámem tryskalo hodně vodotrysků, u kterých výskaly děti a na ně navazovalo obří hřiště, kam jsme zanedlouho i my v klidu vypustili naše dračice :-).

Na efektní vodotrysky si obecně na Balkáně docela potrpí, řekla bych.
A v noci mi Bělehrad připadal mnohem přívětivější než ve dne ...

Na noc jsme přejeli kolem všemožných monastirů kamsi za město Niš, sjeli z dálnice a vyspali se na kopci na plácku u kukuřičnýho pole.
Bohužel ani tahle noc nebyla klidná, Ema usnula kvůli bolesti zubu až k ránu.
Jiřík jí ho opravoval asi před měsícem, ale asi se jí kousek uštípl, prostě ráno jsme věděli, že musíme najít zubaře.
Na benzinkové wifi se mi protáčely panenky nad kusými informacemi o tom, jak plomby v zahraničí začínají na třech tisících ... data nám nikde kromě Řecka nešla, všechny cedule byly v cyrilici, ale nakonec se nám kolem poledního podařilo zakotvit na zubní pohotovosti města Leskovac.
Jako matně si pamatuju na nervydrásající hromadný návštěvy dr. Slavíkové v první třídě ZŠ - a ta měla ve svý době oproti zdejší ordinaci ještě moderní vybavení. 
Všude vodní kámen, roztržené nepolohovací křeslo a jedna vrtačka z roku raz dva.
Bylo ale vidět, že sympatická doktorka s podobnou úrovní angličtiny jako my, která se stoickým klidem vrtala Emouchovi zub přes ležérní patku přes obličej, byla zvyklá pracovat v různých podmínkách a nepotřebovala k tomu supermoderní vybavení.
Ema ani nemukla, jen plivala krev a nám přihlížejícím se kroutil žaludek za ni.
Vyplnila jí díru provizorní bavlněnou výplní smočenou v analgetiku a na dotaz, co to bude stát odpověděla jen my pleasure :-).

V radostné úlevě, že naše cesta může pokračovat, jsme zapomněli na focení i ochutnávání místních specialit a vzali našeho drsnýho Emouše radši na pizzu a zmrzku.
Odpoledne jsme se vydali do nedalekého městečka Lebane, které bylo uvedeno jako kontaktní místo jednoho cíle, na kterej jsem se moc těšila.
V Lebane jsme ale žádné avizované směrovky nenašli, tak jsme po chvilce otálení zkusili náš cílovej bod zadat do navigace, načež nám vyběhla trasa dlouhá ještě hodinu a půl.
Rozhodli jsme se to risknout.

Cesta vedla do hor, jenže po hodině skončila asfaltka a začal tankodrom.
Auto řvalo při šílených štěrkových stoupáních, nadskakovali jsme po dírách a kolejích a trnuli, abysme neurvali podvozek.
Asi jako by se člověk rozhodl jet autem třeba Velkou Fatru nebo tak.
Načež se začal zpod kapoty linout varovný smrad.
Před jedním echt výmolem u opuštěný salaše s výhledem do údolí jsme se zastavili a bylo nám jasný, že dál to nepůjde a pokud chceme dojet domů naším autem, musíme se vrátit.
Bylo mi do breku, ne z nedosaženýho cíle, ale z toho, že tu zůstanem viset, protože jet to zpátky vyzeralo ještě hůř.
Nakonec Lukor napnul všechny psychický síly a z toho jinak moc malebnýho místa nějakým zázrakem soustředěně vymanévroval.
(zážitky tohoto typu lidi fakt stmelí, pozn. aut. :-) )
Když jsme vyjeli z nejhoršího, otrnulo mi a jedno už pohodový zátišíčko jsem si cvakla.

V údolí jsme pozorovali tesaříka obrovského a našli si opuštěný plácek na sprchu, v jejímž závěru se zpoza zatáčky vynořil místní bača (prý mu bylo 80, vypadal max. na 60), zavedl nás ke studánce pro vodu, ujistil nás, že jsme udělali dobře, protože touhle cestou se nikam opravdu nedalo dostat a pozval nás na kafe.
V adrenalinu z toho, že jsme nezničili auto, jsme si ani nevšimli, že nás díky neplánovaný zajížďce navigace vede do Makedonie jinou cestou, než jsme plánovali.
Nejdřív se na opuštěný cestě objevil polonahý chodec ...

... pak jsme se, stále ještě nic netušíc, pokochali krásným západem slunce...

... a nakonec se uprostřed hor vynořil maličký hraniční přechod.
Vzpomněla jsem si na Tři veterány, jen koza chyběla :-).
Tak bylo nám divný, že nám koukají celníci do kufru, ptají se po elektronice a dlouze ověřují naše pasy, ale uprostřed pozorování místní crew koťátek nám nakonec zasalutovali a prej Welcome in Kosovo.
No a pak koukali jak zjara, když jsme na ně nechápajíc vytřeštili oči.

Naštěstí jsme se v mapě zorientovali rychle, byli jsme jen o silnici a asi 40 kiláků vzdušnou čarou vedle, stačilo sjet z hor do Prištiny a po dálnici směr Skopje a bylo to dokonce i kratší, tak jsme neváhali a jali se klesat.

Hory byly zvláštně tichý, takže jsme se trošku lekli, když jsme zničehonic spatřili tento výjev :-):

V Prištině bylo naopak velmi živo a celý průjezd Kosovem trval jen něco přes dvě hodiny, holky ho dokonce po všem tom vyžití prospaly.

Z hranic jsme jen sjeli z kopce na nejbližší benzinku před makedonskou metropolí.
Ta naštěstí byla tak rozlehlá, že jsme se v klidu vyspali ve stínu stromů na vzdálenějším okraji jejího parkoviště.
Následující dny už naštěstí tak vzrušující nebyly :-).
Pokračování příště.