Balkán: část 4.

Albánie: 

Syri i Kaltër (Modré oko) - Sarrandë - Borsh - vyhlídková silnice Himarë -- Orikum, Durrës, Lezhë, Shkodra

Tak jo, poslední dva díly a pak už dám pokoj, nebojte :-).

Jak jsem už psala, do Albánie jsme se chtěli podívat už před lety, jenže přišla Anička a po ní Emouch.

Do tý doby už byli v Albánii skoro všichni a zrovna letos se tam vypravila půlka (nejen blogovýho) světa.

Vzpomněla jsem si na loňskou dovolenou a zejména na to, co udělalo se severním Bulharskem pár článků v novinách, takže jsme s heslem včera bylo pozdě rozhodně plány neměnili.

Nebylo to vůbec takový, jak se to zpočátku jevilo a českou výpravu jsme potkali asi jen jednu.

A vzhledem k tomu, že i zdejší jízda byla spíš ochutnávací, udělali jsme si celkem dobrý obrázek o tom, kam příště ano a kam ne.

No a teď malý ántré pro nezasvěcený k prvním dvěma fotkám:

Poté, co mi pár lidí na moje poutě sama se sebou řeklo, že jsem jako matka od rodiny neovládající žádný bojový umění a nevlastnící žádnou zbraň nezodpovědná (co třeba úchylní lesníci, že ;-) ), zamyslela jsem se nad sebou a rozhodla se napsat Ježíškovi o slzák.

Jenže Ježíšek neni žádnej troškař a přinesl mi plynovku, do který si samozřejmě můžu dát nejdřív slepý náboje, abych jako vystrašila protivníka, žejo.

Co na tom, že jsem se půlku zimy odhodlávala z ní jen vystřelit.

Jako nebylo to nakonec tak hrozný a asi jde jen o pocit bezpečí, ale představa nošení zbraně na pouť mi přišla prostě přes čáru.

Aby ale nebyl Ježíšek smutnej, řekla jsem mu, že si ji můžem vzít na dovolenou pro lepší pocit (pořád nás někdo děsil starýma historkama, jak je tam nebezpečno, ale řekla bych, že Albánie už je dávno objevená destinace) a taky aby všichni, kdo se o nás báli, měli trochu klid.

Takže jsme hodili zbraň do kastlíku a víc to neřešili.

Jako jednou jsem kastlík otevřela a když jsem spatřila to absurdní zátiší, vyfotila jsem si ho, jakože vtipný, zábava, haha a zase jsem ho zavřela a pustila vše z hlavy :-):

Tak asi každej už tuší, kam mířím :-).

Na fotce níže je asi poslední zatáčka před albánskýma hranicema.

V tý nás napadlo zeptat se velkýho bratra Googla, jestli se s tím může vůbec cestovat.

No a lehce (lehce víc) jsme se orosili.

Za touhle zatáčkou, pár set metrů před hranicema Lukor zastavil (v kopci) a jali jsme se přerovnávat celý auto. 

Nože šly naspod, kvér v šátku do batohu (pod Bibli) :-) a náboje mi Lukor vysypal do pouzdra k foťáku, kde mi chrastily celej zbytek dovolený :-).

Hraniční kontrola ovšem byla nejrychlejší a nejmilejší za celou naši cestu.
Všeobecně musím říct, že i díky holkám jsme měli průjezd vždy rychlý, což se bohužel nedá říct o všech lidech, co přecházeli hranice.
Až jsem se zastyděla.
(hezky to popsal Láďa Zibura na FB, když se vracel za Zakarpatí:  "Vystupujeme na slovenské hranici, celníci jsou protivní jako vždy. Myslím, že jsou otrávení z věčného dohadování. “Prosímvás, uklidněte si ty svoje lidi. A všichni do haly. Přeložte jim to,” říká celník řidiči autobusu nevrle. Svoje lidi... Ještě za života celníkova dědečka přitom Zakarpatí patřilo k Československu. Se mnou se celník baví o poznání srdečněji. Slyší, že mluvím česky, vidí můj červený pas. Stydím se za tu nespravedlnost. Skutečná chudoba je přítomná sotva 500 kilometrů od našich hranic. Nespravedlivá, ponižující, pro mnoho lidí bezvýchodná. I taková je Evropa."
I když chápu, že Schengen je potřeba chránit. )

No nic, valíme na Modré oko.

... kam jsme dorazili za pět dvanáct před největší tlačenkou :-).
Musím říct, že bylo ohromující už to, že vyprahlý opuštěný hory skrývají něco takovýho. 
A dlouho jsme přemýšleli, co za drogu je to ve vzduchu a pak mi došlo, že jsme zfetovaní dobromyslí, kterou jsou porostlý celý albánský hory.

Modré oko je jezírko, ze kterýho vyvěrá z více než sedmdesátimetrový hloubky silný krasový pramen (do těch 70 m byl prý prozkoumán, ale nebylo dosaženo jeho dna) a tvoří tak počátek řeky Bistrice.
Můžete se v něm vykoupat nebo si do něj přímo skočit z plošiny, jen je teda pěkně ledový (voda má něco kolem 10°C).

Kolem jezírka je několik dalších míst ke koupání, různé zastrčené chodníčky a pár možností k občerstvení a koupi suvenýrů.

Nabrali jsme si křišťálově čistou vodu i s sebou na mytí a odjeli akorát předtím, než sem dojely ty největší davy.

... na to, že byl všude kolem takovej bordel, řeka Bistrica byla úchvatně čistá ještě docela dlouho.

A jsme v Sarrandë.
Plán byl dojít si na oběd a najít nějaký opuštěnější místo na koupání a válení, potažmo spaní.

Moře pěkný, až na ty plovoucí odpadky.
Jinak to bylo celkem normální přímořský letovisko.
Ceny docela nadprůměrný, ale to je prý tady na jihu běžný (na severu Albánie bylo jídlo místy až o polovinu levnější).
Takže jídlo na terásce u vody, kde se Emouchovi podařilo ve vlnách utopit vidličku :-).

náš záchytný parkovací bod - to kdyby si  někdo při tankování vzpomněl, že by se docela vdal :-)

Při procházce nám u tržnice skočila do cesty paní s čerstvými fíky (ochutnávka, co nešla odmítnout).
Aby nám to nebylo tak blbý (s čímž se tu počítá), řekli jsme si, že si u paní koupíme aspoň meloun a nějakou zeleninu, což jsme stejně měli v plánu.
Velmi rychle jsme zjistili, že nesmlouváš - zaplatíš.
A navíc jsme večer zjistili, že jeden z melounů je nahnilý.
Takže celkový dojem = trošku kulturní šok, ale když by člověk jel ze severu, asi by všechno probíhalo pozvolněji ... myslím. Možná.
Nějaký zásoby jsme ještě doplnili v místním Sparu a vyrazili hledat koupačku.
Jenže tady jsme se docela spletli nebo to možná chtělo před odjezdem více googlit :-).
V centru jsme se koupat nechtěli, na okraji Sarrandy zase byly hotelový a soukromý pláže.
A hned za nimi brutální štěrkový stoupák ne nepodobný tomu ze Srbska a kolem šílená skládka.
Po chvíli bylo jasný, že tohle prostě nevyjedem a navíc na mě padla depka z těch obrovských hor odpadků v oblacích prachu, který jsem ještě musela navíc použít coby WC a následně akutně užít Smectu.
Takže se Sarrandou coby opěvovaným letoviskem moc dobrý zkušenosti nemáme, ale spíš jsme jen neměli štěstí, jinak tu bývají lidi spokojení a asi kdybychom tu pobyli déle, nějakou tu pláž bychom našli.

Jenže my už tu ani moc pobývat nechtěli, prostě jsme se vrátili na hlavní silnici a jeli chvílema po horách, chvílema po horským pobřeží směrem na sever.
Dívat se rozhodně bylo na co.

první krávy

první koza

první osel

druhý kozy

ne úplně ojedinělá značka :-)

... a konečně městečko Borsh, kde jsme sjeli k vodě a po menší obhlídce to zapíchli v sympatickým olivovofíkovým háji, kde parkovali i místní.

Po koupačce jsme si dali sladkou sprchu, sebrali do báglu všemožný pochutiny, koupili pivo, na už skoro opuštěný pláži si uspořádali piknik a do tmy hráli hru kdo uskočí před vlnou jako první, dokud jsme neměli všichni mokrý boty :-).

olivožrout obecný

Moc nad vším ofrňovaly, tak dostaly na úkol se jeden den postarat.

první želva

Na dlouhý placatění nás moc neužije, navíc Aničku sůl pálí na kůži (a tak nějak od dávných návštěv Ranhojiče a jeho nedoporučení koupání v moři se mnohem radši koupeme ve sladký vodě), takže jsme se zanedlouho vydali po pobřeží dál.

Když to zkrátím, podobných místeček jako v Borshi bylo celkem dost až do Himarë (i když některá byla nepřístupná autem bez náhonu na 4 kola), opuštěný a vojenský objekty s křišťálovou vodou, prostě krása ... 
(přiznám se že v Albánii jsem pořád vejrala ven a focení dost zanedbala, dokonce ani nemám žádnej bunkr, no).
Celkově je albánská riviéra nádherná až do Vlorë, kde začíná nížina.

Jo a všechny cesty jsou tu lemovaný stánky s medem nejrůznějších barev, pálenkou, bylinama (horský čaj) a ovocem.
Mezi Himarë a Orikem (? - Orikum, nevím, jak se to skloňuje) jsme si užili boží albánskou něcojakohochalpenstrasse (s rozdílem, že ta albánská není zpoplatněná) s NP Llogara.

No a za Vlorë už začíná nížina a my se vydali lehce do vnitrozemí (průmyslovější oblast/skládky), kudy jsme se vydali nejkratší cestou do přístavu Drač (Dürres).

Drač je významný přístavní město, takže křišťálovou vodu už nečekat.
Ale je tu fakt levno a atmosférou mi to místo připomínalo tak trochu Brighton, ani nevím proč, možná to molo ... :-) ?
Funglnové ještě nepoužité hotely tu kontrastujou s vybydlenými domy.

A skoro na závěr Albošky si poznamenám ještě jeden úlet.
To si tak cestou z Drače směrem na Shkodru hledáme nocleh a vyhlídli jsme si pěknej plácek stranou od silnice. Na něm stála zahradní chatička určená k prodeji, nebylo tam vidět a okolo jen kukuřice a vojtěška.
Kolem osmý hodiny večerní tu zastavujeme a začnem mýt holky, když tu se přihasí domorodec na babetě s barelem barvy a rozstřikovačem a začíná evidentně dlouho neobývanou chatičku nastříkávat nažluto.
Naše přítomnost mu nevadila, dokonce zapojil Lukora do práce pokynem v albánštině, něco jako Čechu, pocem :-) a náznak pumpování.
Když ale přijel ještě kolega a začal natírat futra, radši jsme doslova vyklidili pole a našli si plácek o kus dál, dokonce byl ještě lepší s čekankama a s míň komáry :-).

Než jsme se vydali na hrad nad městem Lezhë, chtěli jsme si dát někde něco malýho k snídani.
Nejlépe kafe a něco k tomu.
Jenže všude byla buď jen káva nebo jen pekárna/cukrárna.
Tedy zakoupili jsme jakousi místní specialitu (vypadalo to jako piškotový těsto namočený v něčem jako mléko a navrchu karamel a bylo to třeskutě dobrý) a že si k tomu koupíme kafe s sebou.
V kavárně se nám dostalo na Lukorovo opakované Coffee to go? přitakání Of course! a se spikleneckým mrknutím dostal kafe v hrnkách.
Takže jsme si nakonec přece jen sedli, byly tam stolky jen tak pro dva (většinou džentlmeny), takže jsem tak po paměti zmáčkla spoušť, abysme měli památku na to, jak děti sedí na obrubáku na křižovatce, cpou se dezertem a rodiče si dávají coffee ne to go, babičky sedí na zemi a háčkujou, jiní zase prodávají ze země přebytky ze zahrádky a do toho všeho smrdí syrový maso :-).
A nikdo nic neřeší.

Na opuštěný zřícenině Rrënoja (skoroOkoři, protože Okoř u dětí teď hodně jede) jsme si dali další obědový piknik a sežrali další meloun Galia a pozorovali další želvu a nádherný superrychlý motýly.

ložnice s výhledem :-)

No a pak už směr Shkodra.
Jedna hořící skládka za všechny hořící skládky ...

Ze Shkodry nemám žádný normální fotky.
Po utracení všech albánských leků jsme před Sparem měli zase nad čím přemýšlet.
Chlapec dožadující se drobných nám před očima rozdupal sušenky a starší děvče neváhalo mi pořádně zakrchlat do obličeje, abych pochopila, že potřebuje peníze na léky :-(.
Jenže my už neměli ani tu vindru, takže jsme vymanévrovali rychle z města směrem k hraničnímu přechodu s Černou Horou.
Tam jsme si střihli další adrenalinovou hodinku a navigace nás už vedla pobřežní cestou směrem na Virpazar u Skadarskýho jezera. 
Původně jsme mysleli, že bychom si dali ještě nějakou koupačku, ale když jsme viděli beznadějně narvaný letoviska Bar a Sutomore, dali jsme si v Sutomore výbornou večeři a točený Nikšičko a ujížděli tunelem směr Skadar.

Měli jsme políčeno na starou vesnici Godinje, takže jsme Virpazarem, kde bylo taky dost narváno, jen projeli a brzy už tiše řezali serpentýny nad jezerem.

Po vyhlídkový jízdě jsme to v tichosti zalomili na příjemným plácku u trosek domu porostlýho břečťanem hned pod odbočkou na Godinje. 
Poslední díl TU.