Zase jít

Původně jsem měla připravený článek o tom, jak to u nás teď (ne)funguje, ale asi ho budu muset lehce přepsat ;-).

Taky mám nafocená nějaká nová jídla a další věci.

Na víkend byl v plánu intenzivní odpočinek.

V sobotu jsem zevlovala a googlila, kam vyrazíme na příští pouť, když jsem zjistila, že je v neděli pouť v Rokoli.

Marion zareagovala okamžitě a i když nakonec se nám nepodařilo vyjet už v sobotu a spát venku (a to neni vončo :-) ), v neděli ráno jsme už šlapaly i s mamkou.

Jak říkám, návykové.

Ten den sice padlo jen něco kolem 17 kiláčků, ovšem stalo se mi asi poprvé v životě, že jsme došly jinam, než jsme chtěly.
To abych nefrajeřila, že se navzdory všem Marsům a Venuším vyznám v mapách (vyznám).
Poprvé jsem si ji totiž nevytiskla a namachrovaně vyrazila po paměti do míst, kde jsem nikdy nebyla.
Asi to bylo potřeba.
Bylo to zvláštní; že jdeme celou dobu špatně (i když po správné barvě :-) ), mi dlouho nedošlo, celý omyl ještě umocnil zážitek s Poláky, kteří potřebovali naši pomoc.
Nakonec nás vyzvedl v náhradním cíli naší pouti Lukor, mířící nám naproti s dětma a samotnou pouť v Rokoli jsme nakonec všichni stihli, vodičku nabrali...

Zvláštní místo, opuštěný na okraji Orlických hor, zvláštní den.
Tím spíš, že z Rokole jela úplně naposledy teta a nikdo jsme tam od té doby nebyl.
Teď už se opravdu nedivím, že si zrovna na tohle místo jezdila pro uklidnění a útěchu.

Nechtěla jsem tuhle fotku dávat na začátek a nejspíš ji zase brzy odstraním, ale... když Marion vytáhla ve vlaku černýho pasažéra v lůžkovym voze, byla to síla.