pondělí 5. září 2016

Po týdnu (nejen) z pouti

Nedivím se všem poutníkům, že vyrazí jednou a musí zas.

Už pár let sleduju poutě různých lidí do Santiaga de Compostela (a taky slintám nad facebookovými příspěvky Zibury a Hirsche).
Věděla jsem, že se tam jen tak hned nedostanu. 
Letos jsem si řekla, proč snít o dálkách, když i u nás jsou pěkný poutnický trasy.
Dlouho jsem Marion slibovala vandr, tak jsem si řekla, že to spojíme.
Sice jsem si nebyla jistá, jestli to je dobrej nápad, takhle brzy po Rumunsku (kvůli dětem) a takhle na poslední chvíli před nástupem do práce, ale JO, byl!
Takhle jsme se měly (fotky jen z mobilu, dobře jsem udělala, že jsem foťák netáhla).

Start: Deštné v Orlických horách, kostel sv. Máří Magdaleny



... vyrážíme kolem páté hodiny večerní, máme v plánu vystoupat na hlavní hřeben, jít po něm co nejdál a přespat v okolí Kunštátské kaple.
Nejdřív pohodička, klídeček, chaloupky, maliny, borůvky, hovory.




Na hlavním hřebeni se začíná šeřit, ochladilo se a profukuje.
Opláchnem se kdesi ve strouze, občerstvíme se, přiodíme se, připravíme čelovky.
Právě včas, protože končí asfaltka a cesta se ztrácí v jakémsi močálu.
Musím říct, že za světla je všechno veselejší, přece jen jsem už pár (deseti)let nebyla na vandru bez chlapa a v každým osamělým cyklistovi vidím úchyla :-).
Balancujeme ve svých jediných keckách (budou přece tropy, tak na co pohory) na pevnějších ostrůvcích, čvachtání spíš slyšíme než vidíme a do toho volá strejda, jestli už jdeme spát :-).
Pofukuje, nakonec musíme bažinovej úsek obejít po hlavu v trávě a konečně nabíráme rychlost.
Marion má strach jít vzadu, já zase nechci svítit, tak si vyhovujem.
Z dusání jakéhosi zvěřího stáda se málem podělám jak malý děcko a jen pevně věřím, že to nejsou prasata.
Pro jistotu dupem a svítíme, po pěti kilometrech se docela uklidňuju.
Jdeme, dokud se nám chce a po desáté večerní dorážíme ke Kunštátské kapli.


Tam docela fučí, takže se ukrýváme v přístřešku na Pěticestí.
Dobrá práce, díky utkvělým prasatům v zádech jsme dnes ušly asi 16 nebo 17 km, ani jsme nemrkly.
Marion poznává podle jakéhosi atlasu hvězdy, já jako důchodce zalízám :-).
V noci jen jedno psychozní vyletění (jak jsem byla vděčná za Lukorův kinžál, kterým jsem nejdřív pohrdla), když začal zběsile šustit pytel na odpadky opodál (asi nějaký zvíře).


Ráno už je všechno zas mnohem veselejší a kolem osmé začíná azuro.
Pochvaluju si, jak jsme sehraný, máme podobný tempo a podobný potřeby.
Mateřídouškovej čaj a Marionin makovec se švestkama nás dostává do formy.




Takže go.
Do Neratova, kde plánujem zastávku, je to asi 7 kilometrů. 



Cestou se pasem, kocháme ...


a obdivujeme chaloupky ze žurnálu a anglický trávníky nad Neratovem.


Kávu od chalupáře nahoře odmítáme, musíme totiž za klukama do kavárny pro tričko, co si Lukor objednal.
Během důkladného klesání přichází první krize a cítím první počínající puchýře.
Poprvé se na mysl vkrade myšlenka, zda jsme si neukously na začátek moc velký sousto.


Naštěstí Neratov nás důkladně občerstvil na těle i na duchu.


Jedna káva se srdcem až do dna, pár slov s kavárníky.



VODA !!! (poslední skončila ráno v čaji)



Jedna svatba (z mnoha).

Novej oltář.




Ve střídání mezi svatbama aspoň pár sekund ulovenýho ohlušujícího ticha.
Stačí.
Musí.
Pak ještě rychlej oběd v neratovský zrekonstruovaný hospodě, obletovány klienty.
Lakšry!



Zastavily jsme se ale na delší dobu a začíná doléhat únava.
Na cestu po asfaltce si obouvám sandále s úmyslem si ulevit a je to druhá hrubá chyba (první byla, že jsem v nich šla včera a teď mi hoří plosky).
Vlečeme se nehorázně, hlavně já.
První zastávka na již tradiční Vrchní Orlici.






Válíme se, občerstvujeme se a oblepujeme a tenhle úsek (Neratov - Klášterec) je asi největší krize celýho víkendu.




Cesta na Zemskou bránu se vleče víc než jindy.
Konečně mě napadlo, že jít bosa nebo v sandálích mi neuleví, natáhnu v nemožným vedru tlustý fusky a beru si kecky.
Pak to teprve jde.
Ledová koupel je nejlepší bod programu.



I když je to podle mapy do Klášterce kousek a už nedaleko Pašerácký lávky je slyšet zábavu, zase se začíná stmívat a zase nejsme připravený na noc.
Jdeme podezřele dlouho, Kláštercem procházíme skoro potmě a narážíme na uzavřenou cestu.
Prostě sráz shora, pokácený stromy jako sirky, sráz dole a řeka. A tma.
Začínají měknout kolena, protože projít to nejde a návrat by znamenal pěkných pár kiláků navíc.
Vracíme se a slyšíme dole od řeky hlasy.
Jdeme po zvuku a vidíme most, který jsme předtím z cesty neviděly.
Jakmile ale přijdem blíž, zjistíme, že je velká rezatá brána zamčená.
Trapas.
S hlavou opřenou o mříž řešíme dilema, jestli přelézt nebo brodit, když tu se ozve ze tmy: "Chcete otevřít?"
Nejsilnější okamžik poutě asi.
Pán šel s vnukem pozorovat netopýry a náhodou má klíč od tohohle rezatýho vehiklu, když my už nemůžem.
Táže se, kde budem spát a na naši neurčitou odpověď nás posílá na zábavu.
26. kilometr pro dnešek, melu z posledního a lituju Marion, že mě musí poslouchat.
Po další čtvrthodině docházíme do centra obce, shlédneme ohňostroj na přivítanou a ubíráme se ke kostelu, poblíž kterýho bychom rády přespaly, aby to nebylo ráno daleko.
Za zvuku hitů typu kejvámnohou, kejvámnohou chvíli uvažujem, že přespíme na hřbitově, tam, kde nejsou hroby, ale stejně je nám tísnivě.
Posílám domů první nehrdou sms, jakože "nevím, kde spát, mám strach a už nemůžu, zejtra to asi nedám".
Přidáváme se k místním proudícím na zábavu, zevlujeme marně okolo (nemáme na vstup, nebo spíš nechceme platit ani se bavit), když tu za vyřvávání zapomněla vážení na jahody mražený mě napadne vzít za kliku branky od zahrady místní školy.
Ups!
Ještě, že si na vsi lidi věří :-).
Zdekujem se rychle za světlo na opuštěný tmavý dvorek s hebkou mechotrávou.
Uhýbáme před světly rozjařených lidí, který vykonávají nedaleko nás potřebu, potmě rozbíjíme tábořiště, maličko jíme a hned zalézáme do kukel.
Dneska by mě neprobudila ani sebehlasitější produkce.
Ráno prcháme zavčasu na zastávku, dosušujem se a jdem do kostela, který je dnes náhodou výjimečně od osmi (jinak bychom nestíhaly).
Tam na mě doléhá druhá krize, bojím se, že usnu vestoje.
Neumím si představit ujít skoro to samé, co včera.





Posedíme u hrobu stigmatizované Aničky Tomanové , kvůli které jsme si udělaly odbočku do Klášterce a prodloužily si tak pouť.
Síla.
Ještě, že jsme tudy šly.

Pak už jen snídáme u řeky, pozorujem hejna pstruhů a vyrážíme přes kopec do Českých Petrovic.
Výrazně mi pomáhá každé dvě hodiny propíchnout zlehka puchýř, vytlačit vodu, čistě zalepit, obléct tlusté ponožky a boty (zdatní poutníci asi vědí, ale tohle do příště vylepším a bude mi hej).


Taky jsme konečně zjistily, kdože nás to obšťastňoval celou noc.

V Petrovicích si dáváme nejdrsnější česnečku, palačinku a kafe.
Nevím, jestli mě víc nakoplo jídlo nebo ta finta na puchejře, ale najednou se jde dobře.



Asi deset kilometrů jdeme Polskem.
Jsem ráda, že jdeme docela dost lesem.




Tam někde v dáli už vidíme cíl naší cesty, Horu Matky Boží v Králíkách.
Hlava dělá hodně :-).
Cestu si krátíme vážnými rozpravami a musím říct, že nebýt jich, asi bych hodně fňukala.





Po tomhle stoupáku jsem důkladně vyždímala tílko, oblékla čistý triko, v euforii jsme se odbelhaly poděkovat a cítily se... no úplně královsky!


Asi z toho nadělám, ale úplně natěžko jsem šla naposled cca před osmi lety, a to tehdy jsme chodili tak kolem 15 km denně.
Takže pro mě tahle cesta byla posunutím hranic, cítila jsem se hrdě a hned se začala těšit na další.
Myslet jen na to, jestli to ujdu, je fakt hodně dobrý na hlavu.
Krátké ledové koupele a naopak vydatné "potní koupele" a velký výdej energie zase prospívá ekzému.


Pak už "jen" objímačky s dětma a cesta autem domů s plzničkou v ruce.
Nebe na zemi, JO!



Další dny už tak poetické nebyly, ale o tom zas někdy příště.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------


No a mezitím, co si maminka zvedala sebevědomí, tatínek s dětma si taky užíval.
Výletili po Maštalích a pařili na miláčka Stypku s Grešákovic a přijeli si pro mě pokérovaný fixama :-).











Asi už nebudu mít na psaní tolik času, ale všechny resty doženu, to zas jo :-).

18 komentářů:

  1. Klobouk dolů, musel to být zážitek. A ty "náhody", paráda:) Drž se - v následujících dnech se svou novou smečkou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, přesně, ty náhody. Díky moc Edit. Se smečkou jsem spokojená, ale to okolo...:-( uff

      Vymazat
  2. Kati, téda, to bolo moc:-) ďakujem:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasné....ja už dlho premýšlam o takej púti/vandru...so synom a tento príspevok je veľkou inšpiráciou ...moooc ďakujem.
    Mylsela som na Rychlebské hory, tie ale vobec nepoznám.
    Vašu trasu,teda vačšinu z nej, áno, takže to bude lepšia voľba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě moc těší! Taky jsem velkou část trasy znala, tak mi to přišlo pro začátek dobré, ale už se těším i na ty neprozkoumané...:-)

      Vymazat
  4. Téda, to bylo dobrodružný! Mám radost, že jste to daly, holky. Díky za report, Káťo. Chápu, že s časem je to na štíru, o to víc se raduju, když tu něco ukážeš. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju, Zu. Teď teprve vidím problogovanej čas. Ale musím si udržet zdravý rozum...

      Vymazat
  5. Kači, super :-) četla jsem jedním dechem! Jste skvělé a musela v tom být velká síla! Ten Neratov mě láká čím dál tím víc. Už jsem to hlásila muži, tak uvidíme :-) Myslím na Tebe a přeji ať se brzy nové změny usadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to jsem ráda. Díky, síla to byla. Už vím, proč to předci dělali ;-). Do Neratova se určitě vydejte. A děkuju za myšlenky!

      Vymazat
  6. To musel byl krásný pocit, když jste to dokázaly! Já bych nedala hned ten začátek - stezka odvahy nikdy nebyla moje disciplína :-). Hana M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jojo, endorfiny se vyplavily...;-) Ty noci byly pro mě takové horší, zvyk na chlapa je zvyk, no :-), ale zase si člověk uvědomil ten kontrast mezi Tmou a Světlem a to nejen ve smyslu noci a dne ;-).

      Vymazat
  7. Kači, moc krásně napsany........... tak od srdce.

    Ps. Tolik kilometrů za den jsem obdivovala - obdivuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, já myslela, že to nedám, nikdy jsem tolik nechodila. Ale budu! ;-)

      Vymazat
  8. takový čundr! paráda.
    to už jsem pár let nezažila.
    a Deštné. tam mi chvíli pracovala sestra na centru pro mládež.
    krásný kraj.
    pěkný školní rok :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markét, děkuju! Sestra pracovala na Vesmíru? ;-)

      Vymazat
  9. Ahojky, vandr jsem četla jedním dechem. Minulý týden jsem byla v klášteře na Hoře Matky boží na tři dny na duchovní obnově. Moc se mi tam líbilo, to ticho ten výhled,i do Neratova jsme si vyrazili a na starý kostelíček jsme se byli taky podívat, až na půdu jsme vylezli ;) Tvůj příspěvek mě tam trošku vrátil a připomněl mi jak moc se mi tam líbilo. Určitě se tam vrátím a doufám, že příště spíše taky jako poutník. A jaké jsou náhody, Maštale mám co by kamenem dohodil, asi 10 km od domu. Smekám před ušlapanými kilometry, spaním venku a přeju spoustu dalších pohodových kilometrů. Renata.

    OdpovědětVymazat