sobota 17. září 2016

Jak to teda je

Můj banátský příspěvek byl pětistý a publikovala jsem ho na blogové narozeniny, i když jsem si to uvědomila pár dní poté.
Teď už totiž frčí pátý rok tohohle obrázkovýho deníčku.
Skoro nikam jsem nedávala odkazy, přesto si mě našla moje malá blogová (po)krevní skupina.
Původně jsem chtěla psát o tom, jak mě zpočátku mrzelo, když hodně mých blízkých a starých známých blog četlo a sledovalo, ale už se téměř nikdy neozvalo, jak se sami mají a tak.
Ale to už je úděl tohohle typu komunikace a dnes to naprosto beru :-).
Mnohem víc teď převažuje pocit vděčnosti za to, že ta hrstka věrných, který jsem tu poznala a naše přátelství se v mnoha případech přeneslo z té virtuální roviny do (někdy dosti) osobní, je mi tak blízká.
Nejdřív jsem to nebrala vážně, říkala jsem si, že virtuální svět není skutečnej, ale pak se skutečným stal.
Za celej svůj běžnej život bych tolik lidí na stejný vlně asi nepotkala...
Jsem tu s vámi ráda a děkuju za všechny formy podpory, kterou mě zahrnujete.
Za inspiraci, která mi pomáhá na mý cestě a pomůže i v práci.

Bála jsem se, že po nástupu do práce na blogování čas nebude.
Ale dnes, po skoro třech týdnech zvýšené zátěže, jsem si naplno uvědomila relaxační účinek oprašování blogu.
Možná se v hektičtějších obdobích na čas odmlčím, možná to tu bude vypadat trochu jinak.
Možná nebudu stíhat číst všechny příspěvky všech mých oblíbenců, za což se předem omlouvám.
Ale nezabalím to. 
Zatím mám připravených pár receptů, taky jsme konečně zaspárovali kuchyň, takže snad dokončím seriál o rekonstrukci z cyklu Jak šel čas, pohltil mě novej koníček.
S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na srovnávací fotky a že to podle podle ekzémovýho zpravodajství vypadá, že jsem stále olezlá (nejsem). 
Pak se uvidí. 

Přiznávám, že ještě pořád trochu vlaju, ale držím se.
Já a moje hejno taky ;-)...


Moje školní smečka je sice slabší co do výkonu (hodně dětí a hodně úrovní - od mnoha typů vývojových poruch, přes děti s nižším pásmem inteligence nebo se sociálním znevýhodněním až naopak po pár nadaných štik, které se snadno začnou s většinou nudit), ale jádro kolektivu vypadá zdravě :-).
Lepší, než kdyby tomu bylo naopak.

Přípravný týden a první týden školy byl tedy křest ohněm, kdy mi občas bylo hodně do pláče.
Po týdnu jsem skučela a to nejen kvůli puchejřům, ale hlavně kvůli tomu, že nesnáším nebýt v obraze.
Vzpomínala jsem na Banát a na pouť, chodila spát naprosto vyřízená.
Poslouchala Stypku a nostalgicky vzpomínala na mimosezonní dovolenky.
Samotné postavení se před tabuli nebylo špatné, je to jak s ježděním na kole, to se nezapomíná.
Jako kdyby těch šest let nebylo.
V tom ostatním jsem se koupala, pídila jsem se po každé drobnosti, plavala jsem. 
Když mi bylo nejhůř...


... dorazil balíček od Zu.
Dodnes nevím, jak se za něj poděkovat.
Po cestě z pošty jsem se mezi labilním bečením hroutila střídavě z toho, jak jí to oplatím a střídavě z toho, jak tak krásný kus důstojně nafotím, když chodím domů večer :-).
Naštěstí nemusím, protože to za mě Zuzka udělala líp TADY (to je, panečku, servis!).

Na druhou stranu musím říct, že jsem čekala všechno mnohem horší a hlavně delší.
Takže, kdo se toho návratu bojíte stejně jako jsem se bála já, nebojte, ten masakr netrvá dlouho. 
Všechno začíná usazovat a já cítím, že jsem tam, kde mám být.
A když ten pocit mít přestanu, můžu to změnit, když se budu snažit.

Moje nejhorší obavy se zatím nenaplnily (to už jsem já, radši čekám věci horší a pak jsem mile překvapená).


Ema první školní den ani nezamávala a vplula do školkovýho života bez sebemenší vlny na hladině.
Až mě trochu zamrazilo, jak samozřejmě to proběhlo (a jak samozřejmě proběhl návrat do práce).
Tahala jsem ji odtamtud už loni, kdy se mnou pro Aničku chodila, a změna nenastala ani teď, i když jsem očekávala běžnou vlnu nespokojenosti cca po 14 dnech.
Anička zase v její přítomnosti školku snáší mnohem líp než loni, i když ta si týden po začátku zase trošku zvykala.
Mají v ní svůj vlastní společný svět a nenechají si ho vzít, za což jsem vděčná.
Bála jsem se, že slevuju ze svého přesvědčení, ale asi zbytečně.
Nezastírám, že jedna z učitelek není naše krevní skupina, ale děti ji mají hod rády, tak jsme to přestali řešit.
Jsem ráda, že si vše samy vyřídí a že jim nemusíme umetat cestičku. 
Protože to nejdůležitější se stejně pořád odehrává doma. 
Nezastírám, že bychom je raději vozili do lesní školky, ale když jsme se rozhodovali mezi malým zbytkem času ve všední dny kvůli dlouhému dojíždění + omezenějšímu rozpočtu kvůli školnému a mezi ne zcela ideální státní školkou hned vedle mé práce a větším množstvím času na děti + dostatkem peněz na cestování a trávení víkendů mimo město, neváhali jsme a zvolili druhou možnost.
Kdyby byly děti nespokojené, možná by bylo vše jinak, ale ony jsou.
Jsou mnohem odolnější, než si myslím.
Někdy problémy vidím jen já svým úhlem pohledu a chci řešit věci, které se mě netýkají.  
Dávat dětem naše jídlo mi nevadí, i když to pro mě znamená dlouhé balicí večery (stejně balím svačiny pro nás a časem to budou dělat děti).

Náš pohled na věc naštěstí není vždy stejný jako dětský.
První týden jsem se v práci smekala, aby chudinky netrpěly a já je mohla vyzvednout po obědě a vzít si je k sobě do třídy, než dodělám nezbytné úkoly.
Nejdřív jsem je nakrkla, když jsem je odtáhla od zatloukačky, se kterou si zrovna hrály, pak mi začaly cestou usínat a ve finále mi zničily půlku výzdoby, honily se bosy s řevem po chodbách všem kolegům před zraky a stejně jsem v jejich přítomnosti nic neudělala. 
Takže jsem je příště s klidným svědomím ponechala ve školce ku spokojenosti všech :-).

Další moje obava byla, že se mi na mateřské změnil náhled na svět tak, že už nebudu schopna fungovat ve státním molochu.
Ale myslím, že jsem získala nadhled, sebevědo a klid.
Méně se porovnávám s kolegy.
Pravda, škola se za těch šest let hodně rozrostla, je nás tam opravdu hodně, máme hodně tříd a hodně dětí, je to fakt náročný. Těžko se hýbe rozvrhem, musíme být k sobě hodně ohleduplní a tolerantní.
ALE.
Za ta léta se vylepšila vybavenost, takže velkou část výuky už můžu dělat online, když narazíme na problém, hned můžu reagovat, hned vyhledáváme informace, s čímž řešíme i  problematiku zdrojů atd. atd.
Naopak se investuje i do četby a knížek.
Práce s elektronickými dokumenty je pro mě zatím těžkopádná, ale vím, že mi brzy ušetří spoustu práce, komunikace s rodiči online ušetří práci všem.
Vymakal se systém dělených hodin, aby děti mohly pracovat efektivněji na své úrovni.
Lépe se učí výchovy.
Přibyly třídnické hodiny, kde je čas na tmelení kolektivu a vyposlechnutí všech trápení.
Nemusí se to v těchto podmínkách dělat dobře, ale taky může.
Je to jen na mně.
A hlavně se už na všechno dívám s odstupem.
Nemám problém vypíchnout ve vlastivědě nebo přírodovědě jen to nejdůležitější a pustit v ušetřeném čase dětem kratičký film o tom, jak žijou děti na druhém konci světa nebo jít radši ven.
Bavit se s dětmi při češtině o působení reklamy a mediální masírce.

Pracovní kolektiv se hodně proměnil, ale zdá se mi dobrej.
Máme novou zástupkyni, organizačně zdatnou, vyšla mi vstříc i ohledně cest za Ranhojičem.
Padla jsem si do oka s holčinou, která je ve stejné životní fázi, až na jedno písmeno máme stejné příjmení a taky máme společnou kompletní blogosféru ;-).
Kuchařky mě opečovávají a vyvařujou mi samy od sebe bez mléka.
Po několika týdnech se mi začíná sice přejídat maso, ale není problém chvíli na obědy nechodit.

Cítím, jak mi pevný režim prospívá (prostě jsem lemra, no). 
Je to asi divné, ale poslední dva roky na mateřské jsem byla už svobody přejedená a měla jsem čím dál větší problém udržet jakýs takýs řád, chyběla mi společnost.
Odnášely to děti.
Teď jsem se uklidnila a i děti mi s pevným řádem a vyklidněnou matkou přijdou pohodovější, i když bylo těžké si to přiznat.
Uvidím, jak to dlouho vydrží :-). 
Jen pevně doufám, že odhadnu dobu, kdy budu mít dost a když začnu sklouzávat k rutině, včas skončím (???).

I další věci ovlivňujou mou psychickou pohodu, takže se v práci cítím líp než dřív. Definitivně bydlíme, nemusíme už myslet na stěhování, máme domov.
Nezanedbatelný je taky druhý plat, takže konečně splatíme dluhy a budem vyjíždět víc do přírody (připadám si najednou tak bohatá! ;-) ).
Máme skvělý prarodiče, který si ochotně berou děti.
A taky v mým soukromým životě se roztáčí věci, o kterých bych si dřív ani nesnila a díky tomu nemám pocit, že žiju jen prací jako dřív. 
Takže co víc si přát?

Jasně, teď se mi to machruje, v půlce září.
Uvidíme, jak budu mluvit za rok, za dva.
Vím, že bude hůř.
Ale taky vím, že je to na mně.
Můj plán:
- nerezignovat na naši stravu, občas půstovat, nesklouznout k rychlým řešením 
- neustále se zpomalovat, udržovat se v psychický formě
- stýkat se s lidmi, kteří mě drží při zemi
- nenechat se semlít, nesklouznout k rutině
- vytvořit si systém těšítek, která udělají z života řetěz radostných událostí...

Díky, že tu jste a držte mi palce.

35 komentářů:

  1. Katůrku! Já jsem tu ♥. A taky moc děkuju, že jsem Tě našla. Mám to tu ráda. A doufám, že někdy třeba i osobně...
    S obdivem jsem si přečetla, jak krásně se Vám ten začátek další fáze životní rozjel. Fakt smekám! To já si teď s břuchem na rozpadnutí vůbec nedokážu představit, jaký bude nástup se třema malýma dětma do pracovního procesu za pár let. Uf.
    Krásné babí léto k Vám!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS - šátek je překrásnej! Už jsem obdivovala u Zuzky.

      Vymazat
    2. Marti, nejhorší na tom všem jsou ty představy (vlastní zkušenost). Nepředstavuj si, dáš to skvěle! Víš, jak ráda bych šla se třema za zády? ;-)
      Nemysli na to a raději si naplánuj nějakou pěknou poporodní rodinnou mimosezonní dovolenku ;-).
      Doufám, že se potkáme někdy live i my spolu... tolik bych Ti toho řekla naživo ;-). Budu muset naplánovat nějakou pouť k vám ;-)!

      Vymazat
  2. Já si myslím, že jste neskutečně poctivá a pracovitá ve všech směrech, a proto je to shrnutí tak pozitivní. A bude to určitě i dál, zasloužíte si to! Hana M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, bylo by hezký, kdyby to všechno, co píšete, byla pravda... ;-).

      Vymazat
  3. Jen tak dál, děvče! Drž se a já držím pěsti!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, myslím na Tebe! Je to lepší, tak, jak to máš teď?

      Vymazat
    2. Kači, díky, ano mám se teď lépe, odpadlo mi spoustu starostí, jako asistentka si hledím svého žáčka, pomáhám p. uč. s čím potřebuje, ale nemusím řešit vše okolo. Sice méně peněz, ale více klidu a času na své blízké. Obdivuju tě, jsem taky v první třídě a vím, že je to mazec. I když mi to učení někdy chybím, vím, že bych do toho byla moc ponořená a moc to řešila, jinak to neumím, takže takhle jsem opravdu víc v klidu.pápá

      Vymazat
    3. Veru, já nejsem v první třídě, mám čtvrťáky. V první jsem ještě nebyla, ale čeká mě to. Chápu Tě a jsem ráda, že Ti to vyhovuje. Čas na blízké je k nezaplacení! Papa

      Vymazat
  4. Kačí,
    čtu si samá pozitiva z návratu do práce, dětí, života :-)
    Super !
    Já se te´d, tedy vlastně už půl roku plácám se zdravím :-o
    Vlastně se tu plácáme střídavě všichni!
    Šíma přestoupil do státní školky u nás a nemá s tím sebemenší problém!
    Jen teď byl dva dny doma s kašlem, teplotou a rýmou.
    Mě se více zamlouvala ta soukromá u Vás,ale jak píšeš, hlavně, že je dítě spokojené!
    Já měla také už nastoupit do práce, zpátky do kanceláře.
    Není to úplně to co bych ráda, zkouším změnit obor a dělat konečně to co by mě naplňovalo, ale chybí praxe, sebevědomí, zdraví,...
    Jenže, stále mě trápí záda, více to vypadá na psychiku, než na fyzično, ale stále nějak nevím, jak z toho ven !
    Řeším to, ale jde to pomaleji než bych chtěla !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilonko, závěr je určitě pozitivní, i když ne každý den je bezproblémový...
      Holky měly taky rýmu hned třetí den ve školce, ale do dvou dnů byla pryč, věřím, že i díky stravě.
      Taky bych byla radši, kdyby chodily do lesní, jenže na kdyby se nehraje a je třeba umět reálně zhodnotit situaci.
      Je dobře, že se pokoušíš dělat, co Tě baví! Držím palce, když už jsi udělala první krok, bude to hračka!

      Vymazat
  5. Kator ahoj, ve školce vyšli vstříc s vl. stravou? To koukám. Učíš někde v Pce škole?

    A zajímá mne kdo je ta druhá blogerka/učitelka?? Díky

    OdpovědětVymazat
  6. Jo a ještě, viděla jsi: https://www.startovac.cz/projekty/vyslapeme-cesty-v-banatu/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, jasně, banátský cesty znám, myslím, že proudžekt vznikl už před Banátem - fesťákem ;-). Do školky si můžeme donášet jídlo, pokud to, co je na jídelním lístku, holky nesmí. Většinou nosím přílohy a svačiny (tam je samé mléko). Někdy to je na budku, ale dá se to ;-). Jo a ta moje kolegyně, myslím, nebloguje, jen sledujeme snad všechny blogy stejně ;-).

      Vymazat
    2. Jo takhle s blogerkou...aha.

      Vymazat
    3. No nevěděla jsem jak to napsat, že sledujeme úplně to samé, tak máme prostě společnou kompletní blogosféru... omlouvám se za případnou mystifikaci.

      Vymazat
  7. Kači,ráda se k Tobě na blog vracím. Je tu hezky, tak hezky lidsky :-) Jsem ráda, že start máte za sebou, a že to jde! Držím pěsti, aby i další zprávy z terénu byly pozitivní. P.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, moc Vám fandím, je u Vás krásně, ráda Vás navštěvuju a obdivuju,co všechno zvládáte a hlavně Váš náhled na svět - tak obyčejně a lidsky to všechno vidíte - super. Jen bych do Vašeho výčtu přidala, že krom toho, že je určitě důležité stýkat se s lidmi, kteří Vás drží při zemi, je snad ještě důležitější být taky s těmi, se kterými se můžeme vznášet. Alespoň já to tak mám... Dokud tito lidé v mém životě chyběli, měla jsem pocit, že jen přežívám, ale nežiju... Ať se Vám daří, budu s radostí občas nakukovat, jak se máte... Hezký den. Lenka H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, moc díky, že jste se ozvala ;-). Mnohem víc věcí je, který nezvládám, ale snad jednou některé budu. Těmi lidmi, co mě drží při zemi, jsem myslela ty, který Vy máte ve vzduchu :-). Jen jim říkám, že mě drží při zemi, protože, ač jich je asi míň, než "většinových", je beru jako normu pro sebe. Nevím, jestli jsem to napsala aspoň trochu pochopitelně, ale prostě to vidím jako Vy, přesně ;-).

      Vymazat
  9. těšítka ... krásné slovo.
    Milá Kačí, ať se Tvá předsevzetí splní do puntíku a vydrž se vším. Ráda k Tobě chodím:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to mám, Moni, od kolegyně... ;-) Díky Ti! Jsem ráda, že se fotoproblém vyřešil a přeju šťastný definitivní výběr!

      Vymazat
  10. Chtěla bych Vám poděkovat za příspěvek, ve kterém jsem se hodně našla..A tak nějak mi ladil s tím,co žiju...jak žiju, co řeším. Taky návrat po mateřské, taky státní místo lesní školky, taky radši čas místo dojíždění, taky děti v pohodě a řekli mi: Maminko, co chodíme do školky jsi taková hodnější...tak trošku sebereflexe, a to jsem byla doma jen tři a půl roku s dvojčatama:). Učím se vidět na věcech to hezký a vědět, co je pro nás důležitý, co chceme a ustát si to. A taky věřím že doma bude vždycky víc a důležitý než v nějaké instituci. Držím Vám ze srdce palce ve všem!Zdravím Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!!! Za pochopení i za vzkaz.

      Vymazat
    2. Tak já se holky přidávám, po šesti letech zpět ve škole. Bála jsem se a je to fakt, to se nezapomíná a pozitiva převažují!...Bára

      Vymazat
  11. Katorku můj milý, já tento tvůj příspěvek hltala v den zveřejnění slovo po slovu a tak ti rozuměla...ale na komentář došlo až dnes...vezmu to postupně :-)

    Zdeni, jsem ráda, že se nakonec tvoje očekávání, že bude nástup do práce hrozný, nesplnilo, ale že je to naopak! To Ti moc přeju! Já se takhle klepala před těma dvěma lety, kdy jsem opouštěla (sice "jen" na dva dny v týdnu) ani ne ročního Tomíka na celý den, přitom Vojta nastupoval zrovna do školky...jen to u mě bylo jiný v tom, že jsem se tam ani za ten rok "nenašla" jako ty. Prostě to bylo asi brzy, bylo to jiný působiště než před MD, ale vůbec toho ani tak nelituju, byla to ohromná zkušenost, za kterou jsem ráda, kterou mi nikdo nevezme a hlavně která mi zase na chvíli otevřela oči, že bych si přeci jen ještě chvíli chtěla užít kluky naplno, pro mě práce počká, nemám se kam vrátit. To je asi hlavní rozdíl...

    Co se týče nástupu holek do školky, jsem za tebe moc ráda, že to takhle zvládly! Stejně to mají ti mladší lehčí, viď? Nebo aspoň u nás mi to tak přišlo. První den Tomík taky zaplul mezi děti naprosto s přehledem, Vojta trochu hůř, ale teď (teprve druhý týden, co chodí už do školky oba) se to trochu mění, Tomík tam nechce a bohužel se to neobchází bez pláče. Snad to bude ale zase v pohodě, prot.má právě výhodu, že tam má toho brášku (i když v jiným oddělení) a vlastně i bratránka a přes den se několikrát setkávají. Za což jsem ráda. Tak snad to u vás probíhá dál v pohodě jako na začátku...? :-)

    Jsem taky moc ráda, že máte už opravdu svoje super bydlení, protože se hned člověk cítí líp. Věřím, že jsi víc v pohodě, to čekání muselo být hrozný. Ale zvládli jste to a jste spokojení. Zdeničko, moc ti přeju, ať tvůj plán vychází a v práci se ti daří a líbí tak jako doposud. Jen tak dál. Myslím na tebe!!! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni, u nás je to tak v pohodě jen díky tomu, že jsou spolu v jedné třídě. Hodně to uklidňuje i mě. A potom, já se vracela aspoň do jakžtakž známého prostředí. A kdybych utíkala od miminka, taky bych se nenašla! To je zcela pochopitelný.
      Děkuju, Zdeničko, za vyčerpávající koment. Myslím na Tebe a na vás! Máš to už za pár... držím palce!

      Vymazat
  12. Je dost uklidňující to číst. Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě těší, Zuzi. Není absolutně zač.

      Vymazat
  13. To se hezky čte, mám radost, že všechno probíhá hladce. Díky za tvůj blog a sdílení na něm. A ráda bych tě poznala naživo - až se budete chtít vydat na Moravu, nabízíme azyl:)

    OdpovědětVymazat
  14. Nástup do práce po dlouhé rodičovské dovolené už mám sice pár let za sebou, ale letos mi k vážnému rozkolísání stačil i návrat po měsíční prázdninové dovolené. Asi si taky budu muset sepsat, co se daří, v čem se plácám, na co se můžu těšit a co bych chtěla/mohla zlepšit. Děkuju za inspiraci! A přeju, ať ten pocit klidu vydrží!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klárko, neříkám, že toto nadšení trvá stále stále neustále, ale děkuju, taky jsem ráda. A bylo mi ctí :-).

      Vymazat
  15. Hezky jsi to shrnula, Kači. A mám radost, že jsi zvládla přechod z MD do práce, holky do MŠ a celkově jste spokojení v novém bytečku. Není nad to bydlet ve svém, že? :-) Moc vám přeju, ať ten klídek a spokojenost trvá dál a moc zdravím i Lukyho. Mějte se krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, já se s tím bydlením už opakuju, ale když ono to dělá tolik...:-) a taky jsem chtěla uklidnit některé, které to čeká taky, a děsí se návratu do práce stejně jako jsem se děsila já...:-) Pozdravuj rodinku, budu se těšit naviděnou! ;-)

      Vymazat