Díky rozsekaný klíčový příjezdový silnici jsme v neděli chvíli bloudili, než jsme se na naši výroční a zároveň poutní václavskou mši vydali po louce, po který by nás nikdy nenapadlo jít.
A byl to poslední nádech léta ♥.
Jako jo, dali jsme si s dětma zákusek a zašli jsme na oběd, zastavili jsme se na otočku u Aničky na místě činu, kam se stavil jen brácha s Áďou, bo ostatní nemohli a spěchali jsme vypravit děti na adapťák a na exkurzi do Drážďan.
Tak kolem nás výročí č. 18/21 spíš proletělo.
A asi je to dobře, protože si poté, co bomby začínají bouchat v rodinách čím dál blíž té naší, velmi dobře uvědomuju, že to, že jsme spolu 18 let v manželství a 21 ve vztahu, není žádná moje/naše zásluha.
Že kdybych před pár lety nezasvětila naše manželství a rodinu, a kdybychom nepřizvali do trojky největšího Bouchače, že bysme ani žádnou rodinu mít už nemuseli, protože bych si všechno dovedla pohnojit svými silami už dávno.
A taky na Optimistku a její děti.
Překvapená vývojem týhle ukázkový rodiny bohužel zas tak nejsem, protože něco bylo v očích jejího muže vidět už pěkných pár měsíců zpátky, ale pořád jsem věřila, že to dají.
Nedovedu si vůbec představit, co ona a její děti teď prožívají a ještě budou.
Proroctví sestry Lucie z Fatimy o tom, že poslední zápas bude o manželství a rodinu, dostává takhle nablízko jiný rozměr.
Asi jsem to tady už sdílela, ale ještě víc (MNOHEM VÍC) si uvědomuju, že tohle je naše jediná naděje:
Jo, jsou rodiny, v kterých druhá polovička víru a nadšení nesdílí.
ALE!
Co načerpá jeden, získá i druhej, protože manželé jsou spojená nádoba.
Jeden může druhýmu získat a vyprosit hrozně moc a přiblížením sebe přiblíží i toho druhého.
A ještě mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat