Podzimní prázdniny

začaly změnou plánu - vypravili jsme se totiž do Prahy na pohřeb Jiříkovi.

Pamatuju si jako dnes na den, kdy jsme přijeli (s Emou s rukou na závěsu, protože tříštivá zlomenina pažní kosti) na první setkání modlitební skupiny. 

Jirka mě zaujal hned - ujišťoval se, že hlívový tatarák opravdu neobsahuje maso tak vehementně, že mi byl pěkně protivný.

Jenže tenkrát mi byl protivný snad každý - a dnes už vím, že chyba byla hlavně na mém přijímači, všechna moje zranění a rodové zátěže začaly vyplouvat na povrch.

Za těch pěkných pár let se to celé otočilo - Jirka mi suploval tátu, když ten můj pravý nějak nemohl.

A myslím, že ho suploval nejen mně. 

Řekl mi, jak je úžasný, že se sdílím, že jsem pro ostatní inspirativní - a řekl mi to přesně tehdy, kdy jsem to potřebovala nejvíc slyšet.

Jako zubař měl podíl na tom, že jsem překonala strach a nechala si převrtat všechny amalgámový výplně. 

A budu vzpomínat na jeho black humor a na to, jak nekecal a konal. 

A vůbec - nějak mi to pořád nedochází.  

 

  

 

Vzácný okamžik.

Blížíme se ku Praze, trhají se dešťové mraky a dere se zpoza nich světlo, z repráků zní AnMari a já se cítím úplně zaplavena vděčností - za rodinu, kterou mám, za Lukyho, za děti. 

Asi jsem s tím trapná, ale i po měsících stále za to nový auto a za způsob, jak se k nám dostalo - neuměla bych si vybrat lépe, kdybych si vybírala.

 

Kostel sv. Václava na Smíchově.

 

 

 

 

Po tradičním obřadu jsme si zavzpomínali se spolčáky, pak zašli na jídlo a s Karlem a Rourou se vydali ještě projít na Petřín.

Cestou domů jsme nakoupili pár nezbytností v IKEA a první den prázdnin byl pryč.

 
Co by to ale bylo za podzimní prázdniny, kdybychom nebyli v Dřízně ... :-)
Tentokrát s Marion, která přijela na pomazání, a Lukym - společně jsme se pak stavili ještě na hřbitově.  

 

  

V pondělí jsme zajeli do Muzea nové generace do Žďáru, kam jsem chtěla vzít holky, až povyrostou.

Nevím proč, ale tentokrát moje dojmy nebyly vůbec tak pozitivní jako poprvé.

A to nejen kvůli narvaným prostorám a blbnoucím audioprůvodcům - prostě já asi nemůžu být o prázdninách mezi lidmi :-). 

Po tomhle výletu jsme vyexpedovali děti k babičce, zrušili saunu a beďas, bo mi nebylo stále dobře a nastoupily tiché lázně.
Ty jsem si užila nejvíc.  

Nakonec Makisanova oslava, z níž si dávám fota k sobě a zpět do procesu. 

Některý věci

mi trvají trochu dýl.
Souvisí to mimo jiné s prostředím, v jakým jsem vyrůstala.
Například, muž, který mluví o svých pocitech ve víře a je otevřený = podezřelý, antichlap.
A stejně jsem to měla s Lukášem, který kázal na sobotní konferenci.
Dlouho jsem si k němu hledala cestu, protože byl na mě prostě moc.
Zároveň jsem viděla ovoce jeho služby, to, že je prostě mocně používán a dostal opravdu měrou vrchovatou, natřesenou.
Takže jsem ho konečně po několika setkáních přijala "za našeho".

Sobotní konference asi definitivně zbořila tabu "katoliše x nekatoliše".
Moc se mi líbilo, jak ji Yva Bush vedla. 
Naprosto rozhodně a autoritativně prohlásila, že tam nejsme proto, abychom si vzájemně napadali svoje zvyklosti ani se přizpůsobovali jeden druhýmu, ale abychom se ve styčných bodech, které máme společné, spojili a udělali práci, kterou od nás Pán žádá.
Nevidím ekumenismus v tom, že okleštíme svoje zvyky tak, abychom někoho neurazili a přestaneme/začneme dělat to, co nás s druhou stranou rozděluje.
A netušila jsem, že ještě někde existuje skupina stejných pošuků (pardon) jako jsme my, že se někde "u jiných" budu cítit dobře a přijatě stejně jako u nás (a možná i víc než celkově v naší denominaci ;-) ).

Na konferenci jsem se ocitla neplánovaně.
Na obtíže spojené s odjezdem na důležitou akci a klacky pod nohy zdola jsem zvyklá, ale ještě nikdy jsem ve službě nešla přes nemoc, a ten druhej to moc dobře věděl. 
Takže jsem samozřejmě lehla, kromě dalších šíleností všeho druhu jako pracovní naschvály a běžné klacky pod nohy, do poslední chvíle padající věci z ruky, výčitky, protože Lukorův svátek, dítě opět kradoucí sladkosti ve velkém a erupce na slunci všeho druhu. 

Ráno jsem se sice brzy vzbudila "sama od sebe" (haha), ale chtěla jsem se otočit na bok a jen spát.
Blbě mi bylo až do chvíle, než jsme dorazili na místo činu.
Pak náhle konec - rýmy, bolesti, všeho, i když jsem si po návratu ještě pro jistotu radši na den lehla, abych si pojistila průdušky (haha, pojistit).

Osvobození naší modlitební skupiny od pomluv a kleteb přišlo hned v prvním bloku (někteří padli, až to zadunělo), Lukáš dokonce poznal, že patříme k sobě, pozval na velké mise do měst.
Modlili jsme se za hradby v národě, za naši zemi a bylo to silný.

Jako bonus jsem viděla několik zbořených hradeb, u jedné z nich jsem slyšela závislosti v rodě, uff.
Když jsem pak přišla na modlitbu pro všechny služebníky, kteří neplní, co mají, přišlo jako bonus zesílení slyšení (který ovšem funguje jen za předpokladu, že se modlím a postím jak mám a nenechám práci, aby ovládala můj život, což je trochu komplikace, ale výzva přijata).
Neposlušný a nepozorný služebník obdarován...

Všední zázraky po cestě domů.

Díky ♥.

Pomazánka z pečeného česneku

Ve škole je to samej covid, blicí virózy, karanténa žloutenky.
A já jsem si od Aničky přivezla tašku biočesneku.
Luke syrový nerad, a i já ho vlastně těžko trávím, takže jsem ho upekla.
Updatovaný postup odsud.  

Prostě česnek (vyndavám mu duši) upečen se sezamem v olivovým oleji, hozen do pojiva - tvaroh/žervé/zakysanka - případně mix všeho, nějaká bylina nebo jarní cibulka, sůl, pepř. 
A něco ostřejšího navrch k servírování. 
Já stále míchám orvietské koření (byliny, chilli, česnek) s troškou oliváče.

 

Tady na kváskovým chlebu, ale i s opečeným bílým chlebem je to výborný. 

18/21

Díky rozsekaný klíčový příjezdový silnici jsme v neděli chvíli bloudili, než jsme se na naši výroční a zároveň poutní václavskou mši vydali po louce, po který by nás nikdy nenapadlo jít.
A byl to poslední nádech léta ♥.

Jako jo, dali jsme si s dětma zákusek a zašli jsme na oběd, zastavili jsme se na otočku u Aničky na místě činu, kam se stavil jen brácha s Áďou, bo ostatní nemohli a spěchali jsme vypravit děti na adapťák a na exkurzi do Drážďan.

Tak kolem nás výročí č. 18/21 spíš proletělo.
A asi je to dobře, protože si poté, co bomby začínají bouchat v rodinách čím dál blíž té naší, velmi dobře uvědomuju, že to, že jsme spolu 18 let v manželství a 21 ve vztahu, není žádná moje/naše zásluha.
Že kdybych před pár lety nezasvětila naše manželství a rodinu, a kdybychom nepřizvali do trojky největšího Bouchače, že bysme ani žádnou rodinu mít už nemuseli, protože bych si všechno dovedla pohnojit svými silami už dávno.

Myslím často na rodiny kolem mě, který ještě bojujou, anebo už ne, a svěřuju je v modlitbě.
A taky na Optimistku a její děti.
Překvapená vývojem týhle ukázkový rodiny bohužel zas tak nejsem, protože něco bylo v očích jejího muže vidět už pěkných pár měsíců zpátky, ale pořád jsem věřila, že to dají.
Nedovedu si vůbec představit, co ona a její děti teď prožívají a ještě budou.
Proroctví sestry Lucie z Fatimy o tom, že poslední zápas bude o manželství a rodinu, dostává takhle nablízko jiný rozměr.

Asi jsem to tady už sdílela, ale ještě víc (MNOHEM VÍC) si uvědomuju, že tohle je naše jediná naděje: 

Jo, jsou rodiny, v kterých druhá polovička víru a nadšení nesdílí.
ALE!
Co načerpá jeden, získá i druhej, protože manželé jsou spojená nádoba.
Jeden může druhýmu získat a vyprosit hrozně moc a přiblížením sebe přiblíží i toho druhého.  

A ještě mnohem víc.