Do Assisi, část čtvrtá: Lago Trasimeno + Isla Maggiore, Assisi, Monte Grisa.

Jsme právě na cestě od posledních termálních koupelí k jezeru Trasimeno a přímo ke mně můžete tudy :-).

V přístavu Pasignano sul Trasimeno se zrovna koná nějaká sportovní akce (asi závody lodí?), takže jsou všechny restaurace zavřené, my ale potřebujeme oslavit Aniččin svátek.
Jdeme nejdřív na molo zjistit, jak jezdí lodě na ostrov Isla Maggiore, a zjišťujeme, že skoro pořád :-), na osobu stojí zpáteční lístek 9,3 eura.
Lodní doprava tu funguje podobně jako v Benátkách.
Pak konečně jedna restaurace otvírá a výřečná paní provozní od rány nás dovede k našemu stolu.
Oslavenkyně si dává mix grill, Emouš fish@chips z jezerních ryb, já těstoviny, dohromady si objednáme velký salát a smaženou mozzarellu a olivy.
Lukorovi jeho smažený mořský plody zapomenou donést, ale je už tak najezen ochutnáváním od všech, že už se o ně ani nehlásí. 

Po večeři se ještě projdem po molu a pozorujeme bujaré oslavy výherců, Makisan zběsile křepčí a je odrzlá.

Nevíme, kde dnes budem spát a už se stmívá, tak poprosíme nahoru a za chvíli už parkujeme na superklidným plácku nad jezerem.
Jedno z nejlepších spaní, děkujem.

Andulí si užívá jeden z dárků - komiks o svém idolovi.

Po snídani přejedeme do Tuoro sul Trasimeno, menší přístav kousek vedle Pasignana, chtěli jsme to mít z časových důvodů blíž na pláž než v Pasignanu, kdyby jezero bylo koupatelné (a taky jsme nevěděli, jak drsné bude krocení Makisana na lodi, takže radši kratší cesta).
Nohy si smočíme, ale z mola má jezero zelenou barvu a vidíme i pár mrtvých ryb, tak koupání odpískáme a pozorujeme radši lovící lysky.
Lístek je tu o maličko levnější.
Děti jsou rádi za hřiště a studený pití a za chvíli už se naloďujeme.

Na ostrově Isla Maggiore se nejdřív vydáme ke kostelu sv. Michaela archanděla, kde by měl být výhled na jezero.

Netrefujeme se do jeho otvíracích hodin, ale vyfotíme si ho aspoň špehýrkou a sníme všechny nektarinky :-).

Vedro je tu fakt extrémní.

Cestou zpět do přístavu fetujeme dobromysl rovnou v sušeném stavu :-), pozorujeme hejno křepelek a zrající pomeranče a celkově na nás ostrov působí sympaticky robinsonským dojmem.

Zbytky františkánského kláštera.

Andulí najednou začíná chodit jako čáp, zvedá nohy do výšky a my se tomu hrozně smějeme, důvodem je ale to, že se jí v tom vedru začaly rozlepovat sandále (Tevy po mě) a lepidlo se chovalo jako žvejkačka.

Tak jsme už jednou opravovanou podrážku vyhodili, zařadili do naší trasy nejbližší Decathlon, koupili si zmrzku a vrátili se lodí do přístavu Tuoro.

Nejbližší Decathlon je naštěstí po cestě do Assisi, v Perugii, takže tam vybereme Andulíně nový sandále, koupíme i kartuše do vařiče a náhradu za ztracené brýle. A taky o kousek vedle jídlo a vodu.

Lukorův sen :-).

Do Assisi to už je jen kousek a žádný místo na jídlo jsme po cestě nepotkali, takže se najíme v kopci už v Assisi chvíli předtím, než máme naplánovanou mši u sv. Františka.

Přestože je to rozlohou nevelké městečko, jeho umístěním ve svahu jsme se při příjezdu špatně orientovali.
Parkoviště, které jsme chtěli původně využít, když jsme chtěli jít na mši do katedrály sv. Františka, se ukázalo jako nevyhovující pro naše auto - máme kvůli rakvi na střeše výškový limit 2,1 m a tady byla výška 2,05, takže bysme se nevešli.
Museli jsme jinam, kde byl limit větší.
Byla jsem naprosto přesvědčená, že jsme pořád blízko katedrály, protože se mi to druhé parkoviště zdálo být jako hned vedle a spěchali jsme po eskalátorech, abysme vše stihli.

Absolutně nevím jak, ale ocitli jsme se přesně v 6 najednou před kostelem Santa Maria Maggiore, kde je pohřbený Carlo Acutis, a který je na opačném konci města a měli jsme ho v plánu navštívit až druhý den.
"Náhodou" tam ve stejný čas začínala mše, jedna z nejhezčích, které jsme navštívili. Prostě si nás tam úplně povodil .

Pohled na eskalátory a sv. Kláru.

Pro Aničku byl Acutisův hrob hlavní cíl - nelíbilo se jí, že tam máme jet až druhý den, komiks o něm, kterej dostala k svátku a zhltla ho už po cestě, ji navnadil a byla natěšená. Upřímně, my všichni.
A najednou tam jsme a stojíme tam vedle skříně, kde si už od roku 2006 leží ve svých teniskách a mikině a vypadá jako živý.
Pro Aničku to byl velmi zásadní okamžik poutě, proseděla u něj dva dny a i ten druhý den se ještě jednou přišla rozloučit, hodně plakala, prostě měla jsem pocit, že je to zásadní a důležitý, takže se vše událo jak mělo.

Já blahoslaveného Carla, přezdívaného "Boží ajťák" díky jeho práci na webu o eucharistických zázracích (bude brzy svatořečen), přišla zase prosit o přímluvu za dokončení knihy tak, aby přispěla k Boží slávě.

Fotit se nemělo, ale ptala jsem se :-), tak jedno foto Lukor uzmul. K Boží slávě, víme.

Nabereme v pítku vodu a zkoušíme se orientovat, ale katedrála sv. Františka je ještě daleko a Makisan neochotný dále samostatně chodit, tak se vracíme k autu a necháme to na zítra.

K noclehu a po zvážení i neplacených možností si nakonec vybíráme placené parkoviště i pro obytná auta hned zezadu pod klášterem, kde kromě noci budeme stát i celý příští den a zaplatíme za to 14 euro. Je tu i přístup k vodě a veřejné toalety zdarma, takže ideál.

Hned, co nám vyšla v ústrety jedna z dvou jeho obyvatelek  - Hildegarda - vysportovaná důchodkyně z Německa, která sem přijela na kole a už dlouho tu pobývá a spí na zemi a přišla mě ochotně informovat o podmínkách parkování, mi bylo jasný, že proběhne družba.

Mezi vařením rýže k večeři jsme projeli anglickoněmecky komplet small-talk a Hildegarda se zdála být opravdu podivuhodná osoba.
Každopádně Makisan jí začala říkat babi a tahat ji za ruku všemi směry.
Chvíli ji to bavilo, ale pak už asi chtěla svůj klid, takže večeři už jsme si dali sami. Usínali jsme opět za zvuku jakési technopárty.

V neděli ráno mi poradila, jak se dostat ke klášteru a zase zmizela jak pára nad hrncem. 

Cesta ke klášteru nám trvala asi půl hodiny a byla dost strmá.

V dolní bazilice byla mše v italštině a v horní v angličtině, a nejen proto, že to byl jediný způsob, jak si horní baziliku prohlédnout (slouží jen ke slavení mše), jsme zamířili do té horní.

Pax!

Sloužil ji irsko - americko - nigerijský kněžský tým a doprovázely ji irské zpěvy s kytarou.

Nádhera, chtěla jsem si na památku natočit aspoň zpěvy přede mší, ale dostala jsem klepec od ochranky, takže nic :-).

Jediné foto horní baziliky, je prostě krásná.

Po mši nás oslovil Vojta, VŠ učitel, který zkoumá environmentální vztahy optikou sv. Františka :-).
Jejich dodávka ztroskotala před pár dny poblíž nejbližšího pobřeží, tak poslal rodinu (stejně početnou jako je ta naše) vlakem domů a zajišťuje opravy.
Nemohli jsme mu nijak pomoci, všechno měl zajištěný, ale zajímavej pokec.

Ještě foto, nabrat vodu a pak už zase hurá na snídani.

Italské pečivo už nám (zase) začíná lézt i ušima, ale naštěstí pro mě změna v podobě pita chleba se špenátem a mozzarellou.
A hlavně cannoli, který jsme chtěli ochutnat.
Byly dobré, ale stačilo - ještě, že jsme koupili jen tři, ani jsme to do sebe nemohli nasoukat, jak je to sladké a syté.

Navštívíme misionářský obchůdek u sester františkánek a jsme na rozpacích, co všechno se tam dá koupit.
Prodávající sestřička dá dětem balonky na tyčce, který způsobí radost v osazenstvu a na chvíli zaručí, že Makisan šlape, ale za čtvrt hodiny už je táhnu jen já a pořád mi ulítávají tyčky.
Osloví nás česky mnich, který asi představuje sv. Františka (?) a vybírá do klobouku.
Kérky na mně bohužel známé motivy lezou zpod pláště a vysvítají mezi líčením, ze zapálené vonné tyčinky slzím, kolem sebe sype sůl (jsme sice v Assisi, ale to nikdy nevíte).

Projdeme pár nejbližších kostelů, Santa Maria sopra Minerva s "přírodní" výstavou před ním, Cattedrale di San Rufino, sv. Kláru jsme bohužel nestihli kvůli polední pauze.
Všude nás obklopuje tematika živlů, ezobyznys, levné cetky za vysokou cenu, duhové kříže a pohanské (v tom lepším případě) symboly.

Santa Maria sopra Minerva

Cattedrale di San Rufino

Maki se po zasklených vykopávkách bojí jít a vřeští.

Aničce je nevolno a nechce ani zmrzlinu, což je u ní už vážný :-).
Je horká a jediný, co chce, je ještě navštívit Acutise.
Zase u něj sedí, zase pláče a ptá se, jestli ho ještě uvidí.
Když řekneme, že dnes odjíždíme (mohli bychom přespat ještě jednu noc, ale nějak nás to semlelo, já se cítím vyčerpaně a vlastně nám to všem stačilo), vrátí se tam ještě potřetí, aby se rozloučila.

Na zpáteční cestě zvrací do pytlíku, takže návštěvu města urychleně ukončíme.

Nabereme vodu a vrátíme se k Františkovi, koupíme růženec se San Damianovským křížem, Aničce další vytouženou knížku o Acutisovi, kterou si pak zbytek cesty překládá.

Navštívím už sama v rychlosti ještě spodní baziliku a Františkův hrob (ten by koukal ;-) ), míjíme před bazilikou další živlovou výstavu s rohy a dračími křídly, a vydáme se k autu.

Sestup nejde o nic rychleji než výstup, Aničce je čím dál hůř, ale konečně jsme na mostku u parkoviště, kde se chladí i Hildegarda.
Během Makisanova spánku s ní konverzujeme, holky se docela obstojně domluví anglicky, já zůstávám u němčiny.
Nakonec se spolu na památku vyfotíme, umyjeme si hlavu, doplníme vodu a odjíždíme.

Cestou se zastavíme v klášteře San Damiano, kde vznikl kříž, který nám dlouho visel v našem provizorním kostele, ale jsme už trochu přesyceni.

Po cestě jsme měli v plánu ještě jednu koupací zastávku, ale vzhledem k Aniččině stavu pokračujeme v cestě, kterou máme v plánu přerušit cca v půlce jen jednou "bezpečnostní" zastávkou v Terstu.
Nakoupíme a jedeme dál až do západu slunce.

Jsme zrovna v oblasti, která není úplně osídlená a chybí tu plácky, na které jsme zvyklí, tak chvíli bloudíme a pak nacházíme opuštěné parkoviště na vrcholu kopce poblíž Citta di Castello v aplikaci Park4Night.
Je ideální, akorát světla, příroda a opuštěnost, rovná plocha a asfalt, odpadkové koše a kromě jednoho auta nikde nikdo.
Lukor potřebuje chvíli pracovat na počítači, děti si hrajou s míčem a honí místní kočku a já vařím, idyla.

Umyjeme se a dobře se vyspíme, druhý den v klidu protáhneme snídani a pak už jedeme v kuse až do Terstu.

Makisanovy hry.

V Terstu jedeme rovnou k národní mariánské svatyni Monte Grisa, tyčící se nad mořem a Terstem, abychom omrkli, zda je tu nějaký plácek na přespání.

Už jsme ji viděli dvakrát, když jsme tudy projížděli v minulých letech, sledovali ji při koupání z moře.
Mysleli jsme, že to je nějaký hotel nebo památník, až když jsem hledala nějaké mariánské místo, kde jsme ještě nebyli, zírala jsem, že jsme jezdili celou dobu kolem :-).

Je opravdu monumentální.

Poutníci, kteří se vrací z pouti do Medjugorje, sem chodí děkovat za ochranu na cestách, tak i my jsme přišli poděkovat. 

Tajemství radostná.

Tajemství světla.

Tajemství bolestná.

Tajemství slavná.

Kopie Turínského plátna ve skutečné velikosti, o kterým běží vpravo dokument. A model, jak v něm ležel.

Navečer jsme ještě sjeli dolů do Terstu pro vodu.
Chtěli jsme se stavit i v naší oblíbené restauraci Ala Fonda, ale zjistili jsme, že je zrušená. Nový majitel už dělá jen rozvoz a ne dnes.

Jediná dostupná byla nedaleká pizzerie, kde se nám podařilo za dobrou cenu objednat každému, co kdo chtěl - pizzu, špagety i ty mořský plody.

Přespali jsme na obřím parkovišti hned pod svatyní, na celé té ploše jen s prázdným poutnickým autobusem.
Byl tu boží klid, větřík pofukoval a nikdo nikde.
Ráno jsme nechali děti spát a šli na mši jen ve dvou a pak v kiosku pro poutníky nakoupili poslední teplý croissanty.
Ke svatyni už začala najíždět auta a autobusy.
Po pár minutách jízdy jsme se ocitli ve Slovinsku, nakoupili jídlo na cestu a naftu a pak už pomalu klouzali až domů.

The end, jak by řekl Kvido :-).
Z účinků "po" bych vypíchla asi ten, že se ráno budím v pravý čas (prosila jsem za to) a nejsem jak v komatu.
Anička zatím vypadá jak vyměněná se soustředěním, tak uvidíme.
Děkujeme za všechno, ach nebe ♥.