Panenko skákavá!

Přiznám se, že přechody mezi velkým stresem a nicneděláním mívám těžký každý rok, ale letos jsem to všechno s tou odkázaností na ostatní snášela ještě hůř.

Potvrdili mi i další učitelé, že mívají přechody podobné, až blížící se depresím, tak v tom aspoň nejsem sama.
Každopádně protivná sobě (a nejspíš i ostatním) jsem byla dost. 
Malátnost, neschopnost se dospat, vzteklost, absence radosti ze života/nastalých prázdnin, frustrace z nulových prázdninových plánů ...
Nebudu to lakovat narůžovo, i lehká manželská krize (způsobená mou psychózou).
A tak když si děti chtěla vzít babička, uzrál mi v hlavě nápad, že uteču od toho všeho na pouť do Skoků, vyčistím si hlavu a vrátím se zase na cestu.
Jenže vlakový spojení je hodně časově náročný a já potřebovala být v neděli v poledne zpět, abychom stihli vypravit Aničku na tábor.
Takže se ke mně nakonec připojil Lukor a nemohla jsem si tím pádem hrát na hrdou a soběstačnou :-).

Skoky, kdysi proslulé a vyhledávané poutní místo s pohnutým osudem (ještě dříve a ve stejné míře jako třeba Lurdy), mě lákají už několik let. 
Hlavní pouť tam bývá o červencových svátcích a to jsme vždy bývali s rodinou na chalupě.
Když na mě teda vyskočila na FB událost Společné putování po Skokovské poutní stezce, řekla jsem si, že není na co čekat.
Bála jsem se jen o nohu, protože doteď jsem chodila jen to nejnutnější a stejně jsem si pořád ulevovala a polehávala. Ale s fofrklackama jsem se mezitím skamarádila a troufám si říct, že mi to s nima už docela jde.
Takže jsem si naplánovala individuální trasu s pátečním startem v klášteře v Teplé u Blahoslaveného Hroznaty a originálu skokovského obrazu P. Marie Pomocnice a první kratší etapu do kláštera v Novém dvoře.

Na konci každý etapy na mě čekal Lukor, kterej užíval času na čtení, co se mu nedostává.
V pátek jsme večer ještě přejeli do Toužimi, kde jsme se setkali s poutníky už od čtvrtka putující po celé délce Skokovské poutní stezky a nesoucí poutní kopii obrazu Panny Marie Pomocnice (o který jsem taky dost slyšela). 
Za Toužimí jsme i přespali a něco málo spolu probrali ;-).
Druhej den mě čekalo cca 15 km z Toužimi do Skoků - tam měla večer probíhat Noc světel se zpěvy z Taizé a noční prohlídka.
Bojovala jsem s pocitem marnosti, jakože jdu jen patnáct - a ve finále jsem za to rozhodnutí byla hodně ráda - o pustině skokovské poutní stezky jsem sice dost slyšela, ale posledních cca 6 - 8 km to byla docela síla. Značení á la Chatrč (značky na stromech, ale cesta žádná), srázy dobrý pro berle, brodění korytem Střely, bloudění bez signálu. 
A smírčí kříže, trosky domů po odsunutých Němcích...
Nevěděla jsem, za co prosit dřív.
Šla jsem teda opět za pochroumaná manželství kolem sebe a na úmysl smíření všech událostí, co se v těch místech děly, což byl i úmysl nedělní poutní mše s procesím, který jsme se už bohužel nemohli zúčastnit.
Ale nakonec mě toho napadalo tolik, že už jsem všechno jen posílala nahoru s prosbou, ať z toho něco vyberou a cokoli s tím udělají.
Dobrý to bylo.
(fota nekvalitní, jen pro mý vzpomenutí, z počátku pohodový cesty, pak už jsem nefotila a dávala radši pozor na ústa)

... a pak pozor na hubu a tak...
a nakonec už ... z ničehonic ...  tramtararáááá ...

 ... zpěvy zrovna trénovali (zpěváci a hudebníci se sešli z celé republiky), tak jsem si hned poplakala...
kdo by si chtěl poslechnout kratičkou ukázku, tak třeba TADY .

(ty povedenější fotky jsou samozřejmě Lukorovy).
Setkání s poutníky, odpočinek, mytí a pak už na 

Následovala noční prohlídka kostela - provedl nás velmi důkladně Jiří Schierl - předseda občanského sdružení Pod střechou z.s., který kostel zachraňuje mimo jiné tím, že vymyslelo projekt Živé Skoky. Prostřednictvím něho se snaží do Skoků přitáhnout poutníky a návštěvníky kulturních akcí, kteří přispívají na opravy.

Při dvouhodinové prohlídce jsme prolezli celý kostel až nad dřevěnou oštukovanou klenbu a ještě po půlnoci stáli fascinovaně ve věži, ze který spadl v r. 2006 zloděj kovů a přežil to ...

Skokovskej kostel má vůbec hodně zajímavou historii, která se rozhodně nedá shrnout do jednoho příspěvku a vylíčit atmosféru místa snad ani nejde.

Přesto odkážu sem, sem a hlavně sem:

Nakonec pozorování hvězd, meteoritů a mléčný dráhy (Skoky jsou v oblasti s nejmenším světelným smogem, takže to byla vskutku podívaná), posezení u kytary a ... pak do auta a hybaj spát, ať Andule nečeká.
Nutno dodat, že během několika málo minut mezi čištěním zubů a ulehnutím se úplně zatáhlo a začalo pršet.
No síla jako.
A pak to pokračování.