50

Po včerejším výročí zase jeden mail od táty, kterej nechci zasilážovat v mý bezedný schránce...

"Dnes, přesně před 50 lety, u mých rodičů v Jaroměři na Hradecké ulici (na místě dnes vzrostlého smrku u kruháku naproti Lidlu) jsem chtěl jít brzy spát. Ale vůbec jsem tu plánovaně zkrácenou noc neusnul.

Neměli jsme v té době ještě televizi. Měla ji tehdy jen asi polovina rodin (vydělával jen táta, jezdil jako topič na parní lokomotivě a mamka byla s námi dětmi v domácnosti). Bydleli jsme v nájmu u Svobodů. Starý pan, bývalý továrník a majitel znárodněného domu, v jehož okolí se nacházel areál jeho bývalé obuvnické firmy (po r.1948 přejmenovaný na družstvo Snaha), byl velmi šikovný a vzdělaný. Byl chemický inženýr a přestože byl komunisty perzekuován, nechali ho za totality pracovat v laboratoři smiřického cukrovaru. A tak mě, kluka na přelomu obecné a měšťanské školy, už rok zvával k sobě na pořady a později přímé TV přenosy a besedy z kosmických letů Programu Apollo (vedle toho i na nezapometulné černobílé seriály Bella a Sebastián a detektivní Randall a Hopkirk)

• Apollo 8 – první pilotovaný let k Měsíci bez přistání
• Apollo 9 -  let s nácvikem samostatného pilotovaného letu lunárního modulu na oběžné dráze, ale jen okolo Země
• Apollo 10 – obdobný let s nácvikem, ale už okolo Měsíce bez přistání na jeho povrchu … a
• této vzpomínané noci pak k letu Apolla 11, kterému po večerním přistání měl nad ránem vyvrcholit výstupem člověka na povrch Měsíce.

Byl téměř rok po ruské okupaci. Ve městě stále byly vidět vápnem psané výzvy a hesla na silnicích, po zdech domů i po josefovské pevnosti „Iditě domoj“ „Moskva 1600 km“ „za Svobodu, za Dubčeka“ …, které po 21. srpnu psala i moje ségra s kamarádkami (těm jsem pomáhal míchat v kýblu vápno od pana Svobody ze zahrady).

V Josefově už Rusáci zabrali celou bývalou (a vyhlášenou) vojenskou nemocnici a začali se roztahovat po městě. Toho jara jsme nad nimi vyhráli v hokeji na MS 2:0 a 4:3. Po druhém vítězném zápase byla před okupovanou nemocnicí demonstrace nebo spíš happening (Jaroměř se tehdy dostala až na stránky komunistického Rudého práva vedle Prahy a krajských měst), kam se Rusákům přišli i lidé z okolních obcí konečně vysmát, že žádný strom neroste do nebe. „Sborná“ totiž byla tehdy v hokeji nabubřele neporazitelná. Vyhrávala s přehledem všechny mezinárodní zápasy a naši hokejisté tehdy aspoň jediní symbolicky pomstili ruskou okupaci.

Bohužel po tomto hokejovém zápase začali komunisti, STBáci a milicionáři rozjíždět tvrdou normalizaci. Mnoho lidí v průběhu tohoto roku přišlo o svou práci, ségra a tisíce dalších studentů o vysokoškolské studium. Desetitisíce lidí emigrovalo za hranice. Naštěstí v Československé televizi vyměnili ředitele a redaktory postupně, na rozdíl od ČS rozhlasu, který byl v té době nejvíce sledovaným a nejrychlejším sdělovacím prostředkem.

Nedokážete si dnes asi představit, jak moc jsme proto všichni drželi Američanům palce, aby i oni dali Rusákům konečně na prdel i v dobývání vesmíru (oni totiž měli do té doby ve vesmíru první Sputnik-1957 a kosmonauta Gagarina-1961). Cílem dalšího prvenství byl tedy Měsíc, který se však z tehdejšího vědeckotechnického pohledu zdál i odborné veřejnosti příliš vzdáleným cílem.

Že to Američané udělají tak neuvěřitelně grandiózně a nadčasově, abychom i dnes, po 50 letech, obdivovali tu nevyčerpatelnou lidskou snahu, odvahu, technickou vyspělost, vůli a lidskou sounáležitost celé naší civilizace… tak to se v dějinách lidstva mnohokrát nestává (i Rusáci tehdy mlčky a s uznáním přihlíželi a ani zdejší komunisti si nedovolili vůbec nic cenzurovat).

Pan Svoboda se večer dohodl s mamkou, že si pro nás, v noci ve 2 hodiny, 21.července (začínal nejdříve televizní přenos ze studia ČSTV, před celosvětovým přenosem z povrchu Měsíce), dojde a zaťuká na dveře od našeho bytu. Bydleli pod námi v přízemí, ale tu noc vůbec nemusel vyjít na schody k nám nahoru. Jak jsem slyšel dole klapnout jejich dveře, okamžitě jsem vystřelil z postele a byl dole. Co pak následovalo vidíte a slyšíte na mnoha dokumentech v dnešních médiích.

Vlastně jsem vám chtěl původně napsat jen o tom, že tu větu Neila Armstronga „That's one small step for man – one giant leap for mankind“ jsem slyšel a viděl LIVE  (Když jsme po prázdninové okupaci přišli do školy, zrušili nám tehdy povinnou ruštinu a začali jsme se učit angličtinu. Avšak v roce 1969 nám vrátili ruštinu a v normalizačním roce 1970 nám bohužel zatrhli souběžnou angličtinu), zvlášť když jsem se dnes (20.7.2019) na internetu dočítal, že jde o podvrh a přistání na Měsíci bylo např. natočeno v Hollywoodu. O tom prý je „…dnes v USA přesvědčeno deset procent respondentů, v Rusku dokonce 57 %“. Paradoxní na dnešní společnosti a politice je, že konspirační teorie začaly vznikat až v polovině 70.let a navíc přestože stopy astronautů a zbytků lunárních modulů si dnes na Měsíci může ověřit i pokročilý amatér.

Asi některé z vás bude třeba mátnout, jak jsem se ve věku okolo 10 let mohl zajímat o takový špičkový technický obor a jak vám o tom píši v dobových politických souvislostech. Jestli jen nemachruju… rozhodně to však nepíšu po surfování na internetu nebo TV kanálech. Třeba jednou najdete na chalupě artefakty z té doby, které jsem sbíral. Nebo si řadu faktů prostě sami ověříte u některých svědků nebo známých a potomků našich sousedů. Má to totiž navíc ještě jednu historickou paralelu s mým dětstvím, mými životními postoji a vůbec s tím, jak jsem se dostal k zájmu o kosmonautiku:

Moji/naši pra/předci postavili chalupu těsně před II.světovou válkou. Přestože byla v Sudetech, přestože na českém území, dlouho se z ní neradovali. Zabrali ji nacisti a použili jako protektorátní celnici s poštou a dědovu rodinu přesídlili do Jaroměře. Po válce se do chalupy mohli časem vrátit i mí rodiče. Táta se po návratu z Říše, kde byl totálně nasazený, oženil s mojí mamkou pocházející ze Zvole. Její táta padl v I.(první) světové válce. Její mamka, moje babička, se po r. 1922, do kterého čekala, jestli se jí děda nevrátí s legionáři (narukoval totiž na ruskou frontu), znovu vdala a tak moje mamka měla postupně další 3 sourozence s novým dědou.

Mí rodiče, než si po svatbě stačili uspořádat život podle sebe, měli smůlu. K moci se dostali komunisti a velká chalupa jim byla trnem v oku. Proto v části přízemí byla zřízena dětská ordinace a podkrovní byt, původně postavený pro mé rodiče, děda stačil rozbourat a zrušit. Zbyla jen mansarda a v ní přebývali postupně nastoupivší mladí inženýři nebo zvěrolékaři, kteří po studiích dostávali umístěnku do vysídleného pohraničí, odkud byly pro změnu po válce vystěhovaní všichni původní Němci. Komunisty prováděná násilná kolektivizace probíhala stejně tak i pod horami, jen s tím rozdílem, že tam po odsunu nebylo moc lidí na práci.

Ten poslední podnájemník mansardy se mimo svou čerstvě vynucenou praxi zajímal naštěstí i o letadla a navíc odebíral tehdy nový čtrnáctideník Letectví a kosmonautika. Starší vydání nechával ležet na poličce nočního stolku.

Už jako malé před/školní dítě jsem musel občas jezdívat s mamkou v sobotu, která byla tehdy běžným pracovním dnem, na chalupu. Jezdívala totiž odpoledne pomáhat babičce uklízet chalupu s ordinací i podnájmem, protože nájemci odjeli na neděli domů do kraje. Když bylo hezky, lítal jsem po venku, hlídali mě nanejvýš starší děti od Ježků, tehdy jediných sousedů. Bylo-li venku hnusně, byl se mnou asi problém. Postupně mě však zaujaly letecké časopisy v podkroví. Mamka časem zjistila, že když mě posadí do podkroví hned, má ode mě klid až do odjezdu domů… Později, když mně bylo asi 10 let, jsem si začal Letectví a kosmonautiku kupovat ze svého kapesného. Chodíval jsem totiž ministrovat do Josefovského kostela a pan farář Sýkora nám po svatbách, křtinách nebo pohřbech vyplácel „odměny“, které mu dali přítomní na těchto slavnostech. Byly to nejdřív (tehdy jen papírové) modré tříkoruny, pak zelené pětikoruny, později hnědé desetikoruny a jako starší ministrant jsem občas dostal i šedomodrou pětadvacetikorunu s jednookým Žižkou. Časopis L+K stál tenkrát tuším 3 Kčs  (nanuk 1 Kčs,- , Eskymo 50 haléřů (1 Kčs měla 100 haléřů – byla kovová a měla další setinové mince: 1, 5, 10, 25 a 50 haléřů), krabička cigaret Astra s filtrem stála 2 koruny a 20 haléřů - protože jako začínající letecko-kosmický odborník jsem musel začít i umět kouřit  :-) ).

Zkrátka od r. 1968, během příprav Apolla 8 na první cestu k měsíci, jsem naprosto přesně věděl, jak detailně vypadá nosná raketa Saturn 5, které po 2 a půl minutě po startu dohoří a odpadne její první stupeň… na který naváže plný tah raketových motorů druhého stupně, aby vynesl drahocenný náklad s posádkou blíž k oběžné dráze okolo Země, ze které pak zbytek této rakety zajistí cestu k Měsíci... zkrátka všechen plán s detailními fázemi letu k/od Měsíce, až po návrat samotné kabinky Apolla na padácích do vln Tichého oceánu. Dobrodružství TV přenosů ale vždy pokračovalo dál: na astronauty čekali žabí muži, skákající na neklidnou hladinu oceánu z těžkých vrtulníků Sikorsky, které se jmenovaly „Sea King“. Ty je po vyzvednutí z vln přenesly na palubu některé z letadlových lodí, kde se odsloužily děkovné církevní obřady. Velikost a vybavení těchto lodí, včetně stovky letadel a vrtulníků na jejich palubách, si většina našeho suchozemského národa neumí představit ani dnes, natož tehdy. Bylo v té době nevídané, vidět a slyšet všechno dění na „první dobrou“ na rozdíl od Rusáků, kteří všechny své tehdejší nejen kosmické úspěchy nejdříve tajili a pak oznamovali s časovým zpožděním, kdyby se jim náhodou něco nepovedlo. Navíc všechny opožděné zestručněné informace předávali jen rozhlasem a tiskem s minimem fotografií.

A to vůbec nepíšu o pozdějším příběhu Apolla 13, který se po výbuchu servisního stupně nedaleko Měsíce jen zázrakem vrátilo i s posádkou a v pořádku zpět. Tehdy se snad všichni lidé na naši planetě modlili a sledovali každý okamžik 4 dny téměř katastrofického letu se šťastným, ba až zázračným koncem. Byla už normalizace v plném proudu a tak jsme pro jistotu poslouchali v rozhlase i Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Vzpomínám, že je o tomto příběhu vydaná kniha (určitě někde v Jaroměři nebo na chalupě je) a natočený film. Stojí to zato.

Zkrátka jsem v té době měl vyčerpávající informace a skrze ně jsem se už ve svém věku stal „kamarádem“ pana Svobody, kterému jsem přenášel a upřesňoval informace z odborně-populárního časopisu L+K a který mě a naši rodinu za to zval na nezapomenutelné televizní přenosy.

O Vánocích 1969 koupili televizi i naši. Měla malou obrazovku, stála přes 3 tisíce korun. Průměrný plat v té době určitě nepřesáhl tisíce 2. Na černobílou jednoprogramovou televizi (žádná jiná tehdy neexistovala) přispěla i ségra, která místo dalšího studia od září musela (aby nebyla prohlášena za příživníka a nebyla za to trestně stíhána) začít pracovat. Pracovní soboty se během těchto několika pár let střídaly na liché (pracovní) a sudé (volné) a myslím, že tento rok odpadly zdánlivě úplně. Soudruzi ale vyhlašovali „pracovní soboty“. Nicméně my už jsme do školy v sobotu chodit nemuseli.

Po 40 letech jsem se díky Jirkovi Klepsovi dostal až na Floridu, na Mys Canaveral (který se tenkrát jmenoval Kennedyho Mys). Tam jsme společně i s jeho dcerami Dájou a Míšou navštívili m.j. vesmírné muzeum United States Astronaut Hall of Fame, které je součástí Kenddyho vesmírného střediska, s mnoha autentickými kosmickými exponáty. Pak jsem přes Banana River viděl, přesně jako tenkrát v TV přenosu, nezapomenutelný pohled nad vodní hladinou ke vzdálenější obrovské budově montáže Saturnu 5 s areálem startovací rampy 39A, odkud všechny ohnivé cesty Programu Apollo k Měsíci začínaly.

Nikdy nevěřte pocitu, že vaše děti z něčeho prožitého v mládí nebudou mít rozum. Zvlášť, když jsou svědky okamžiků, o kterých lidstvo bude i v budoucnu vědět podobně jako dnes my víme a učíme se o příchodu věrozvěstů, Karlu IV. nebo objevení Ameriky.

Nevím však, co by se mělo stát dnes, aby to tak nějak podobně a celosvětově zaujalo… snad lidská posádka, která už se nikdy nevrátí, a dožije na Marsu? UFO s mimozemšťany? Možná by to dnes hodně lidí bralo spíš jako znuděnou nebo povrchní reality show. Co?

Jen jsem si na závěr vzpomněl, jak tehdy moje babička Filoména na mě vzala hůl, v domnění že si z ní dělám drzou srandu, když jsem jí začal vyprávět, že před týdnem přistáli lidi na Měsíci a fakt po něm chodili. Bylo jí tehdy 75 let.

THE END :-)."