Jak jsem se podělala aneb První

letošní pouť.
Plánovala jsem začít mnohem dřív, jenže po lyžáku mi slezl nehet na palci (teda já si ho neodborně odoperovala) a při finiši školního roku jsem neměla absolutně sílu.
Teď už mi hlava praskala v (lebečních) švech, takže byly dva dny na to, abych se trochu zbystřila, abych poděkovala, poprosila, byla.
A abych byla zase trochu vděčná za všechen ten luxus, co mám.
Už jsem to potřebovala jako prase drbání.
Jenže.
Nevím, jestli za to může hormonální oblouznění, nedospanost, zvyk na extrémní počet lidí, pohodlí, absence jakýhokoli sebeobrannýho prostředku (nějak mi ten Ježíšouk zamotal hlavu tím kvérem, co neumím ovládat a vzít s sebou psa by přece bylo porušení pravidel), brutální chcavec a bouře, strach ze tmy/samoty, nebo všechno najednou (svést to můžu nakonec na cokoli z toho, ale faktem je, že jsem prostě sračka :-).
Prostě jsem včera došla ve svý sexyatombordelový pláštěnce na zastávku a málem se rozbrečela nad svýma mokrýma běžeckýma botama (koho by to napadlo, že). 
Přepadla mě ještě větší úzkost, vrátila jsem se domů, vybalila batoh a šla si s Forrestem zaběhat, protože zatímco jsem se litovala, chcavec ustal.
Uvědomila jsem si, že minulý samostatný poutě jsem dala až po předchozích cestách různých typů, pak jsem si v celý ČR připadala jako doma a přiznejme si, i tak to stmívání těžko dávám.
Takže pokud se ještě někdo bojí, věřte, že je to úplně normální :-).
Takže na druhý den jsem vyrazila znova a lépe (dnes už jsem se svým poserovstvím zcela smířená a utěšuje mě, že to snad časem rozchodím) a začala pppooommmaaallluuuu ....
Tak i tak můžu bejt ráda, že jsem dnes nesledovala zprávy a nemusela si drásat nervy.
S některýma věcma bohužel nic neudělám, za to jsem se dnes při stíhacím běhu do Koclířova kromě jiných úmyslů zaměřila na některá chřadnoucí manželství kolem sebe.

Musím říct, že pokud by měla většina lidí v týhle zemi potíž jako já - např. odříct si jídlo/kafe/sladkost/večerní stříček, nedivila bych se, že to v naší zemi vypadá, jak to vypadá.
I já totiž málem dnes prodala duši za akci 4+1 kobliha zdarma v nádražním bufetu :-).
A kdyby byla ta většina lidí navíc ještě stejně poseroutská ...
Takže všechna čest všem (nejen dnešním) hrdinům!

Z Koclířova jsem byla, pravda, mírně na rozpacích. Ale to už je jiná kapitola.
Tak zítra ještě sauna a můžu se snad považovat za restartovanou, připravenou strávit s momentálně velmi uječenýma dětma prázdniny :-).