Jak to teda je II.

Moje nová závislost od Lukora.

Přestala jsem (zase) pít víno a dávám si na dobrou noc čaje na nervy :-) a nově taky zlaté mléko. Mňam.
Od té doby, co píšu dva blogy (jeden třídní, uzavřený veřejnosti), přiznávám, že to tu zanedbávám, ale nechci to vzdát :-).
Vyčkávala jsem s tímhle příspěvkem a stále nevím, jestli náhodou neříkám hop, když jsem ještě nepřeskočila.
Zároveň bych asi před Vánoci už mohla zhodnotit první dojmy ze školy.

Takže: jsem ráda, že mám Aničku u sebe a ona je taky ráda se mnou. Zatím. 
Jsem si vědoma toho, že se to může kdykoli změnit, tak si užívám přítomnost.
Jsem ráda, že se učí matiku Hejného metodou, že ji má na logiku moje skvělá kolegyně, obdivuju, jak rychle děti postupujou hrou v angličtině s profesionální lektorkou i rodilým mluvčím (hlavně, že na tom nebude jako já :-) ), že hodně chodíme ven, na exkurze, výstavy atd., že máme čas na etiku, tradice apod., že pilotujeme projektové vyučování věkově smíšených skupin, které sice bude potřebovat hodně úprav, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí, že. 
Máme sice prostorově malou třídu, ale dobrou materiální podporu spolku, který za tímto konceptem stojí. 
Tím, že se učíme v budově družiny, máme mnohem větší klid na práci a když vidíme, že jsou děti unavené, můžeme je okamžitě vypustit na zahradu nebo se učit ve venkovní učebně (což je vyváženo tím, že odpoledne máme ve třídě družinu a není tak moc klidu na přípravu, ale jsem schopna to řešit).

Co se týče kolektivu, je to úplně jiná práce, než na kterou jsem byla dosud zvyklá.
Vzhledem k tomu, že loni jsem měla třídu z opačné strany spektra, jsem od začátku roku jak v Jiříkově vidění.
Děti jsou až na pár výjimek na velmi podobné úrovni, což umožňuje dělat spoustu věcí, které jsem si neuměla v uplynulých letech ani představit (asi takové ty věci, jako když jsem přišla po škole plna ideálů a postupně z nich slevovala). 
Přestože nemám nic proti inkluzi (v rozumné míře a za vhodných podmínek!), nezastírám, že tento styl práce je pro mě více než příjemný, proto zvládám i věci navíc, které nám pak kolegové z běžných tříd vyčítají jako"boření norem". Což chápu a mrzí mě to, ale nemůžu nechat materiál ladem ...
Rodiče jsou také zcela jiní než ti, se kterými jsem se setkávala dřív. Jsou ochotni se zapojovat, pečou dětem na oslavy výborné muffiny :-), chodí dětem číst, když uvedou mail slovy "Milá naše paní učitelko,..", tak to zní prostě jinak, no, i když si na tu "paní učitelku" jako fakt nepotrpím. 
Zároveň také mají větší očekávání (např. v pátek večer jsem v práci na poslední chvíli řešila lyžák, který dlouho vypadal, že nebude moci být) a někteří své děti mnohem víc "ofukujou" :-).

Díky tomu, že mám Anku u sebe, nemám pak tolik výčitek, že ve škole trávím tolik času a motivuje mě.
Což se mi ale ve finále stává osudným, protože tím, že se snažím dohnat všechno, na co jsem dřív neměla podmínky, si na sebe šiju bič. 
A přestože je to pro mě neskutečná motivace a energie do žil, mám problém poznat, kdy mám dost a pak si brečím do polštáře vyčerpáním.
Učím se za chodu ještě větší digitalizaci, papírům, novým metodám, když si myslím, že si vše začíná "sedat", vykoukne na mě jiný problém, který je třeba nastudovat.
A někdy si říkám, co vůbec v tý třídě dělám, když ty malý děti jsou téměř hotový bytosti. Tak se aspoň snažím při tom "vzdělávání" moc nezaclánět. 

I ostatní věci se s Aničkou vyřešily samy, třeba každá druhá středa je "naše", kdy se donutím utrhnout ze školy brzy a jezdíme spolu do města do hudebky na cello a nauku (a kafíčko mezitím).
Pan učitel je pánbůh (jsem ráda, že i hraní si vzal na starost Lukor a vůbec toho zastane fakt hodně, díky).
V pátky zase chodíme o dvě ulice dál na nábožko, kdy se v baru zhroutím po týdnu do židle a mám půlhodinu na jejich výborné cappuccino a teplé slovo.
Tím, že se musím ve škole chovat profesionálně a doma má na starosti přípravu Lukor, se docela dobře prohodily naše role, kdy jsem přestala být "kladivem spravedlnosti" :-) a to je (pro mě, no) fajn.

Takže... vůbec nevím, co bude zítra, ale baví mě to.


P.S. 
Když už je to teda k tématu:
Někdy mě mrzí, když od zástupců tzv. alternativních typů škol (z nichž některé mám v hluboké úctě a často se u nich inspiruji) slýchám a čtu zaručené informace o tom, jak to ne/vypadá "na klasických školách". 
Chápala bych, kdyby své soudy uváděli alespoň slovy "na většině klasických škol..." .
Mají pravdu v tom, že se reformujeme pomalu (ne že bych se na to chtěla vymlouvat, ale tu reformu do jisté míry brzdí sami rodiče vyžadující staré dobré postupy). 
Nelíbí se mi ale, když někdo uvádí prezentaci své práce paušálním odsudkem práce někoho jiného. 
I klasický státní moloch si uvědomuje, že (mimo jiné) učitel nemůže být v dnešní době hlavním zdrojem informací, a přestože má do dokonalosti hooodně daleko, věřím a doufám, že to je všechno o lidech.
No a někdy (zejména když jsem unavená), je mi to jedno :-).