Letošní Vánoce

mám tak trochu v mlze.
Tak trochu víc.
Už si ani nepamatuju, že bych od dětství někdy takhle dlouze vylehávala.
Když mi něco bylo, v pauzách mezi prací (a když jsem zrovna neměla nic důležitějšího doma na práci) jsem si lehla.
Teď to bylo jiný.
Úplně jsem zapomněla ten pocit splývajících, jakoby vymazaných dní.
Jaký to je, jít si dát sprchu ve čtyři ráno, protože jsem na to dřív nějaký ten den a noc prostě neměla sílu.
Uspokojující pocit propadání se do hlubokýho spánku.
Na pár důležitých momentů a návštěv jsem se kousla a vstala, ale jinak jsem prospala jak v komatu snad pět dní a pořád jsem neměla dost.
Už jsem se začínala bát, že nový rok prospím, ale naštěstí se všechno den před Silvestrem zastavilo.

Mělo to ovšem i praktické stránky.
Neprudila jsem děti ani Lukora, nerozčilovala jsem se nesmysly, nelpěla na kravinách.
Děti mě chodily tiše hladit a objímat a zase se vytrácely i s tatínkem, který se přestěhoval k nim do pokoje.
Snad poprvé jsem na Vánoce nepřibrala, ale aspoň něco málo zhubla.

Pár momentů, který si pamatuju.
Strom z chalupy.
Jak moc se děti letos těšily a jak všechno prožívaly.

Babiččinu výbornou vánočku.

Jak jsme si mysleli, že holky na Štědrý večer trochu vytrestáme a vytrestali jsme se sami :-).
Když celý den zdržovaly, dá si zase Ježíšek trochu na čas večer, že (cha, to zní jako plán).
Jenže:
Nejdřív si čtyřikrát přidaly salát a kapra - asi jim vyhládlo, protože čočkovce moc nedaly a nic jiného nedostaly. Já po svý miniporci čekala hodinu na to, než dojedí ;-).
Pak projevily touhu ochutnat linecké, které si přidaly třikrát.
Poté toužily zpívat jejich oblíbenou - Narodil se Kristus Pán.
Začala jsem upadat do mdlob, protože jsem si už vážně chtěla jít lehnout.
Načež se nám konečně podařilo vykodrcat ven se psem (nadílka v novém bytě se uspořádáním pokojů trochu komplikuje).
Venku si v klidu běhaly a domů nespěchaly (kdo to kdy viděl!?).
Načež nastala chvíle naší "odplaty": Přijdem domů a doma nebude naděleno, cha.
Jenže jim to bylo úplně jedno.
Jenom: "Tak ještě nic. Tak jdem ještě ven."
Lil ze mě pot, když jsem v kabátě rvala pod strom potmě tašku s dárky.
Když jsme při druhém, tentokrát lesním kole venku nadhodili možnost, že by Ježíšek letos taky nemusel dorazit, projevila lítost Anna: "No to by bylo smutný, co, maminko, to bys s tatínkem nedostala žádnej dárek."
Nevěděla jsem, jestli se víc nevolností hroutit nebo se radovat, jak máme rozumný děti :-).
Že doma tentokrát nadílka čekala, bylo přijato celkem bez vzrušení, ale pak!
Největší radost z toho, že mají na každým balíčku nakreslený srdíčko.
Anna vejskala z každýho dárku, který dostal někdo jiný a pokaždé dotyčného poplácala po zádech, sama své dárky nerozbalené na kupě.

Emčiny doširoka vykulený oči (který se nepodařilo zachytit), když dostala panenu z Ledovýho království, při jejíž koupi se matce s otcem kroutily všechny prsty na nohou :-/ ...

... a plášť (šaty naštěstí Ježucha nosit nemusel, protože si je obě vyrobily z bublinkové fólie ;-) a mnohem hezčí, než ty prodávané kýče ;-) ).

A to ticho, kdy ani nedutala.

Trochu jsme se báli, aby v silné Elzovské konkurenci (ale prostě musely dostat aspoň jeden dárek, co si přály, no) nezapadli pišlici, na kterých si pro změnu ujela maminka (a bála se, že už bude některé osazenstvo na ně staré).
Ale všechny je adoptovala Anka  - a taky jsme o ní celý večer nevěděli.

Využila při herní recyklaci i všechny obalové materiály od všech Ježíšků :-).

A ani prvorozený nepřišel zkrátka.

Děkujeme všem Jéžiškům zpod všech stromů!
O tom, jak jsem vstala z mrtvých zase někdy příště.