Poland: part 1

Szczecin, Świnoujście, Kołobrzeg, Łeba

O Polsku jsem měla představy donedávna jako o zelené a nudné placce.
Moje vzpomínky se omezovaly na dlouhé lány bramborových polí při cestě do polského partnerského města mého rodného města, kam jsme jezdili s dechovkou na koncerty.
Bylo mi třináct, tajně jsem milovala Borka S. a do dechovky jsem chodila jen kvůli němu.  
Takže je logický, že si toho kromě polí, parku s důchodci a podivného závitku z ryby, který nám předložili, moc nepamatuju (zato deník mám z té doby nabitý poznatky, kdo se na koho jak podíval a co a jakým tónem říkal :-) ).
Moje dojmy se moc nevylepšily ani loni v červnu, kdy jsme se vydali do Osvětimi.
Zato loňský výlet do solných dolů Wieliczka  a na polskou stranu Pieninského národního parku  už trošku mými představami zahýbal.
Když ale pár mých přátel básnilo o polském pobřeží Baltu, pořád jsem nevěděla, co si mám o téhle části světa myslet (podle fotek z Googlu, které jsou často focené z výšky, mi připadl tenhle kout dost podivný a placatý).
Dnes už ale vím, co si myslet, moc dobře! :-)

Fotky se nepovedly tak, jak bych si přála (náročné, neustále měnící se světelné podmínky, oslněnost, marné zírání na displej), ale nebyli jsme fotit, byli jsme si užít.
Některá fota možná budou mírně monotónní, ale nemohla jsem se nabažit :-). 

GO!

Hranice jsme překročili za Trutnovem. 
Zchátralé domy a tři do němoty opilí motající se před autem během půl hodiny ...
Neplacené cesty vycházely časově stejně jako placené a až na tuto terénní vsuvku, kdy jsme si zapomněli z navigace vyndat možnost nezpevněných cest, docela ušly.
Od Zielony Góry to jelo dokonce krásně. 
V přehrávači jsme vosolili  toto (a toto ) - děti pak po celou cestu velely: "Íjojce chcem!" ;-)

Cestou na sever jsme potkali jednoho Ješuu v nadživotní velikosti a jednu kolonu polských vojáků.

Benzinek se sprchou bylo před Štětínem celkem dost.
Mám ráda ten čilej ruch s vůní čerstvýho kafe, co přímo láká někam vyrazit.

Budova za Lukorem zpředu vypadala celkem normálně, ale ze strany byla totálně vybydlená a zevní plášť zcela stržený.
Kamioňáci kempovali okolo ní i ve stanech, ale my si popojeli na kraj Štětína a zakempili to někde u lesa, ze kterého se ráno vyklubala tak trošku skládka.
Noc v autě ve čtyřech, level 1 - spíme všichni vzadu, Anička z toho má trochu trauma, nikdo jsme se nevyspal, takže příště jinak.
Ráno je docela zima a děti po doznívajícím kašli začaly vydatně smrkat.
To nám to pěkně začíná :-(.
 

Parkujeme v centru Štětína, zakoupíme polskou verzi odsávačky hlenů a jdeme na prohlídku :-).

Palác pomořanských knížat. Největší zážitek maminky je mezitím hledání toalety.

Anděl svobody a n/Náměstí solidarity (přesný název bohužel neznám).

Nová filharmonie.

Prošli jsme se i po Starém městě.

Na Svatojakubskou jsme naráželi celý týden.

Těšíme se na moře, pokračujeme do Świnoujście.
Cesta trajektem přes řeku Świnu, jupí:-).

Lesy nás hodně bavily.
Ty jejich borovice.
Při průjezdu národními parky se zvěř vystavuje skoro jak na safari :-).

Ema žene poprvé postnatálně k moři (prenatálně už jednou u moře byla):

Lukorův oběd po celý týden - chalibut ;-):

A můj oběd po celý týden (dorsz):

Nekonečná zábava.

Na chození po vodě je expert nejen mladej pán :-)... tedy zde.

Krajina pod vodou.

Trajekt ze Švédska vjíždí do ústí řeky Sviny:

Lukor s dětma chtěli odpočívat na pláži a já měla hodinku na vycházku jen pro sebe.
Vyběhala jsem se dosyta ve vodě i v písku a nafetovala se solí.
Tohle je to, co stojí za všechno nepohodlí a už tohle mi stačí.

Pravý maják  - za nákladní lodí. Pozorovat nakládku bylo zajímavý.

Trocha pubertálního humoru - bez toho by to nešlo :-).

První gofry. No, za týden naše dietní opatření dost utrpěla.

Večer se ochladí a děti docela strašidelně kašlou.
Zvažujeme návrat domů.
Dáme tomu ještě noc.
Tábor rozbijeme v jediném malém kempu skromnějšího vybavení uprostřed rezidencí.
Výhodná poloha, platíme v přepočtu asi tři stovky za všechny i s autem a stanem, který jsme výjimečně postavili.
Půjčuju Emě, která kašle nejvíc, svůj arktickej spacák, dětem s Lukorem dávám do stanu všechny karimatky.
Nechám je ve stanu fetovat moře a sama spím pod dekáčem v autě.
A opravdu. 
Ráno je jim mnohem líp a udělalo se konečně teplo.
Snídáme skvělý tmavý housky ve tvaru buchet.
Balíme a jdem se koupat. 

Andulčin karavan tam byl ;-).

Ústí nad Svinou je příjemný lázeňský městečko na hranicích s Německem.
Je to vidět nejen na klientele.
Němci a Švédi v kempu bydleli téměř výhradně jen v lakšry obytných autech a chodili do sprchy v župáncích :-).

Promenáda se táhne podél pobřeží - z ní uhýbají ulice se stánky s rybami, gofry, zmrzlinou, šašliky rovnou k moři.

Gofry číslo dvě a jdeme na pláž.
Koupu se já a ještě asi jeden pán :-).

Po ledové koupeli nakupujem ryby, dáme si šašlik a opouštíme Świnoujście.
Odjíždíme opět za průtrže mračen.

Všude větrníky a pole s chrpama.

Naším dalším cílem je Kołobrzeg, asi dvě hodiny cesty autem.
Lázeňské město proslavené slanými prameny.
Občas poprchává, ale dá se to.
Počasí se mění každou chvíli "z nuly na sto", vyplatí se mít u sebe pořád bundu.

borec torpedowy... ;-)

Po procházce, skvělý rybí polívce a rybě pokračujem směr Darlowo, kde chceme nocovat.
Kemp je zavřený, ale nevadí, stejně ho dnes nepotřebujeme.
Spíme mezi kamioňákama kdesi na jejich odpočívadle.

Noc v autě ve čtyřech - level 2: Lukor s holkama vzadu na "letišti", já na sklopené sedačce.
O moc lepší.
Procházka po pobřeží a gofry, jak jinak.

a teď už hurá do Łeby!
Předpověď se změnila, tak musíme spěchat, abychom stihli písečné duny v ucházejícím počasí.

Oficiálně polská silnice. Naštěstí nás taková pohroma zastihla jen jednou a krátce.

Obídek před Łebou.

V Łebě parkujeme auto v kempu co nejblíže odbočky do Rabky (Camping Morski 21).
Nejdřív jsem měla depku, že je takovej ... ne úplně prázdnej a z těch počtů kempů okolo.
Ale večer jsem ocenila ultračisté sociální zařízení a vyhřívanou podlahu ve sprchách.
Fajn byly i přenosné dřevěné lavičky a grily zapuštěné do země volně k dispozici. 
Dovedli bychom si představit se na některých místech zdržet třeba dva dny a dát si odpočinkový den, ale tím, že jsme vyjeli později kvůli doznívajícímu nachlazení holek, měli jsme program tak akorát na knop.
Stan ani nestavíme, na druhý den hlásí velmi hnusně.

Je po třetí odpoledne a k dunám (wydmy) je to sedm kilometrů národním parkem.
Poslední parkoviště je v Rabce, od Leby vzdálené asi 1,5 km, ale půjčujem si na cestu k dunám kola už v Łebě.
Kluk v půjčovně se s tím nepáře.
Když se ho ptám, jestli nemá jinou dětskou sedačku, než tuhle s vodou nacucanou vložkou, vezme kudlu a vložku ze sedačky prostě ufikne :-).
Sedačka mi drhne o kolo tak, že skoro nejede, což řeší povolením jakýchsi šroubů, jenže přestanou fungovat obě brzdy :-).
Nevadí, dá se brzdit i šlapkama dozadu :-).
Holky sedí v sedačkách bez pásů i helem, kolo je rozklepaný jak stařičká skládačka, ale není čas na hrdinství, prostě jedem - masňáckým vláčkem, který jede z Rabky až k dunám, se nám nechtělo :-). 
V Rabce se ještě pokocháme na mole výhledem na jezero.
Vstup do národního parku platí dospělí (6 zlotých), za děti jsme neplatili.
Slyšela jsem, že vstupné se platí jen od května do září.
Je zvláštní počasí, na sluníčku vedro, ve stínu zase zima.

Łebské jezero je níž než hladina moře a je od něho oddělené jen úzkým pásem pevniny.

Kdo má víc času, může se po jezeře projet lodí, třeba do vesničky Kluki s hrázděnými domky.

Cesta na kole je pohodlná, asi uprostřed trasy můžete navštívit muzeum protivzdušné obrany ze staré raketové základny (z cesty jedna vidět byla), ale to nás v tuto chvíli až tak nelákalo.
Les je krásně divoký, všude mechy, mohutné lišejníky skoro jako tady , vyvrácené stromy...
Fotit jsem se ani nepokoušela, jednak jsem si to chtěla užít a taky "proužkové" světlo nebylo nic moc.

Brzy se cesta začala měnit v písečnou a začaly se objevovat první duny.

Na konci cesty, kde končí i vláčky, jsme zanechali svoje rowery, zuli boty a za chvíli se před námi už vynořila největší z pohyblivých dun, Wydma Łącka, vysoká 42 metrů. 
Ten přechod z bylinného patra přes stromové až nahoru do království písku a mrtvých stromů na několika metrech je ohromující!

Přešli jsme duny směrem k moři a na pláži jsme si dali malý doping.
Kdo není na kole, může po pláži dojít zpátky do Łeby, to bychom volili, kdybychom byli bez dětí.
Anebo můžete kola nechat u muzea protivzdušné obrany, dojít k dunám pěšky (cca 2 km), projít se po pláži směrem k Łebě a asi po dvou kilometrech to po černé značce střihnout do lesa, kde je asi po 800 m vidět zase muzeum.

My šli zpátky stejnou cestou, duny měly v podvečer fakt pěkný barevný nádech.

Bylo zvláštní pozorovat, jak písek postupně pohlcuje další a další zdravé stromy.

Na zpáteční cestě jsme se ještě jednou stavili u mola v Rabce a vylezli si na rozhlednu.
Hrázděná stavba na fotce je malé muzeum národního parku.

Po návratu kol zpátky do půjčovny jsme se prošli kousek do centra, dali si tu nejlepší rybu za celý týden... a taky žurek a pirohy!
Městečko bylo jak po vymření, málokde bylo otevřeno a když už někde bylo, všichni napjatě sledovali fotbalový utkání Polsko : Německo :-).
Vychutnali jsme si sprchu v čisťoučkém kempu a zatímco Lukor s dětma odpadl po setmění ve stejném schématu jako včera, já se šla ještě projít na pláž.

Další dny jsme strávili v Gdaňsku a na Helské kose, ale o tom někdy příště :-).