Naše auto, náš hrad

Všechno důležitý při ruce. Zvyšuje to pocit komfortu.

Energie sbalená na cesty :-).

Před týdnem touhle dobou jsme už byli na cestě. 
Po dlouhém váhání, nutno dodat.
Vypadalo to totiž, že letos se dovolená konat nebude. 
Protože vydání se z posledních peněz kvůli rekonstrukci, protože málo dovolené kvůli rekonstrukci.
Pomalu jsem se smiřovala s tím, že poslední příležitost k mimosezonní dovolené (to bylo na mateřské to NEJ!) promarníme. 
Pak ale Lukorovi spadly do klína dva nadrámcové přivýdělky a mně jeden kolaudační dar a to by bylo, aby z toho něco nevzniklo. 
A musím zpětně říct, že jsme si zase užili za málo peněz hodně muziky.

Už dlouho jsme chtěli naše nadšení z autovandrování (který začalo asi před deseti lety naší cestou starým pežotkem kolem ČR a pokračovalo v současné podobě po delší pauze před rokem a půl ve Skotsku , kde jsme si zvedli sebevědomí orientací v cizině a získali tak pocit, že můžeme jet skoro kamkoli a následně polsko-slovenskou cestou TADY a TADY) sdílet s potomky.
Chtěli jsme vyrazit hned po kolaudaci.
Holky ale ještě kašlaly, tak jsme si nechali ještě víkend na odpočinek.
Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli a kam pojedem.
Uvažovali jsme, že bychom po deseti letech mohli dokončit cestu kolem ČR (tehdy jsme jeli po směru hodinových ručiček a skončili někde u Plzně, protože se strašlivě rozpršelo a nemělo přestat ani těch pár posledních dní dovolené), zbývala nám projet oblast od Plzně až k Liberci.
Nebyli jsme tam dodnes a je to jediný kout naší země, kde jsme nikdy nebyli.
Bohužel předpověď počasí pro tenhle kout nebyla vůbec dobrá.
Předpověď pro Alpy, které byly na seznamu hned další, byla ještě horší, zima a hodně deště.
Třetí v pořadí před vzdálenějšími cíli bylo Polsko, resp. jeho severní pobřeží.
Tam předpověď ušla.
Překvapilo mě, že jsme byli sbalení poměrně rychle.
Namíchala jsem do zavíracích dóz vločky na cestu a sbalila pár krabic ovesného mléka (nejrychlejší snídaně), vybrala ze špajzu nějaké konzervy a skleničky od Alnatury z DM, které se nám při cestování dost osvědčily (foto pouze ilustrační, nejradši máme jejich zeleninovou pomazánku Ratatouille) a do ikeáckých bedýnek sbalili pár svršků.
To se ukázalo jako dobrý nápad, protože se v nich celkem dobře udržuje pořádek, bedýnky se dobře skládají do sebe, při cestě bezpečně drží a dobře se s nimi manipuluje při úpravě auta na spaní.
Pak už zbývaly jen spacáky, polštáře a karimatky, které jsme nebalili, ale nechávali volně v zadní části auta.
Vypsala jsem pár míst, která jsme chtěli navštívit, stáhli jsme si mapu a jelo se.

Byl to hodně intenzivní týden.
Jak na zážitky, tak na rodinné vztahy, kdy jsme spolu museli vyjít po dlouhou dobu převážně na několika málo metrech čtverečních.
Takovej jeden velkej přítomnej okamžik. 
(Skoro) bez internetu, bez pracovních starostí.
Najeli jsme asi dva tisíce kilometrů.
A zjistili, že to jde i s dětma.

Při takových cestách se dostávám do rauše.  
Minimalizuju potřeby spánku i jídla a jsem opojená tou svobodou.
Nedovedu si představit delší dobu takhle někam nejet.
Je jedno kam. 
I cesta je cíl.
Vždycky se to dá zařídit tak, aby člověka cesta nezruinovala. 
Jsem šťastná, že moje nadšení sdílí Lukor a teď už i děti. 

Až zpracuju dojmy, nahodím nějaké fotky.
(Edit: Foto Polski hit s dětmi TU a TU)

Takhle krásně bylo v našem bytě včera brzy ráno, když jsme se vrátili.