čtvrtek 1. srpna 2013


Znovuobjevená genealogie je v dnešní době zase moderní - a já jsem ráda, že se lidi zajímají o svoje předky.
O rodových kořenech jsem se už zmiňovala v souvislosti se zdravím a chronickými nemocemi skoro před rokem TADY .
S tátovou pomocí jsem tehdy dávala do souvislostí více či méně dávnou rodinnou minulost s možnými příčinami zdravotních problémů některých členů rodiny.
Bylo to docela náročný - a to šlo jen o několik z mnoha rodových větví, navíc vstupem do manželství se jejich počet ještě násobí.
Nedávno jsem na chalupě v našem podkroví našla plechovou krabici a v ní ... své předky.
Až mě zamrazilo, když na mě vypadly všechny ty naše orlí nosy a vykrojené rty. 
A uhrančivý oči vojínů a pohledy upracovaných, přesto elegantních žen.
Fotili se jednou za několik let jen v počtu několika stejných kusů.
Přemýšlela jsem nad tím, jaký to byl pro ně asi svátek a jak se asi budou tvářit naši potomci, až najdou naše stovky někdy až zbytečných obrázků na v budoucnu předpotopních nosičích.
Docela jsem se styděla, že jsem poznala jen pár lidí z mnoha.
Fotky jsem si hned přefotila a v počítači dala těm lidem jméno. 
Museli mi hodně pomoct naši a u některých jsme ani neurčili totožnost stoprocentně.
Najednou se mi spojovaly osudy lidí, o kterých jsem loni slyšela, s konkrétními tvářemi.
Koukala jsem jim do očí a říkala si, jak se asi museli cítit chlapi, které naposled vyfotili před odchodem do války. 
A jak jejich ženy, když čekaly dlouhé roky po konci války na poslední legionáře vracející se od Vladivostoku a své muže mezi nimi nenašly.
Jak se cítily, když se znovu vdávaly a rodily další děti.
A jak se asi cítily, když jim některé z těch dětí umíraly - ať už na kostižer, zásahem bleskem nebo když jim nikdo nebyl schopen dát jasnou odpověď, zda se jejich syn utopil nešťastnou náhodou, úmyslně nebo mu někdo pomohl.
Jak se asi cítili moji prapředci, kteří si konečně postavili ve svém milovaném podhůří vlastníma rukama dům a pak je přinutili Němci se sbalit a odejít do nížiny, kde je to ubíjelo?
A když se mohli konečně vrátit, usoudili komunisti, že se jim jejich dům hodí k bohulibé činnosti - jako dětské zdravotní středisko?
(mimochodem ten samý dům, kam se teď jezdíme my rekreovat, kde pijem vodu ze stejných trubek jako ti Němci ...)

A to je jen část rodu.
Část mojí krve.

Pak že je dneska těžká doba. To vlastně ani nemá cenu rodit ty děti, žejo.

8 komentářů:

  1. Moc hezky jsi to napsala...

    OdpovědětVymazat
  2. Zajímavé, Zdeni...na člověka hned padne jakási nostalgie...my moc "do hloubky" náš rod neznáme a je to, myslím, škoda... :-( PS: Rodit děti cenu určitě má a ty to víš :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě je na rození dětí dneska těžká doba. To na konci takové třicetileté války, to mělo rození budoucnost. Nikde ani noha, vypálené grunty se rozdávaly zadarmo sakumprásk i s polnostmi, žádná konkurence v podnikání a barokní stavebnictví zažívalo obrovský boom. Kdepak dneska! Dneska je krize...

    Je celkem jasné, že ne každý chce nebo může mít děti, čímž myslím jiné zájmy (např. vědecké) či absenci partnera (nikoli neplodnost). A také je jasné, že jsou mezi námi jedinci veskrze sobečtí a sebestřední, kteří přece nebudou nějakému parchantovi utírat nudli u nosu (kdyby jen tu nudli, že :-) ). Prostě každému, co jeho jest. Ale když někdo svou nechuť nebo sobectví nebo co jiného maskuje nějakými kecy o dnešní těžké době, do níž by zodpovědný člověk neměl přivádět bezbranná lidská mláďata, tak to mě tedy bere čert.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochopení :-). Jj, dneska je KRÍZE, jak by řekl Bajza... A život je otázka priorit, v každý (těžký) době.

      Vymazat
  4. Také mám moc ráda staré fotografie předků a moc ráda bych se jednou o nich dozvěděla více!
    Myslím si, že dnešní doba není o nic těžší než doby minulé, spíš naopak, jen se nám ty životní hodnoty nějak celé zpřeházeli :-o
    Já sama mám zatím 2 děti, ač již v letech, právě začínám 6. měsíc ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tak :-). Ať vše klape, nám zbývají s druhým/druhou v pořadí necelé dva měsíce :-).

      Vymazat
    2. Hezky napsané, až dojemně.Jen mě napadlo, že se naši předkové měli víc rádi.Jak se cítí současníci, kteří se musejí potkávat s lidmi, kteří je opustili a ještě žijí??

      Vymazat
  5. Dívat se na fotky předků je vzrušující pocit. Těch otázek a různých představ co se v hlavě rojí.. A když se objeví něčím podložený příběh, no, to už je něco. Vždycky jsem se taky hodně zajímal o minulost rodiny a protože nejsem sám, tak leccos vím. Linie vedou od předků k nám, stačí se jen zamyslet kolika generacemi se táhnou různé návyky a způsoby chování, které okoukávají další a další. Jsou dobré i špatné a někdy ne potřeba linii přeseknout a začít znovu a líp. Kvůli sobě, těm co budou těm co žili dřív. A to se ještě ani neví co všechno dědíme, kromě genů a chování. Tahle doba je fajn v jedné věci, můžeme si díky všeobecnému přebytku všeho vybrat způsob života. Bez rizika, s možností zadnich vrátek. I přesto má většina lidí takovej strach něco změnit. Dřív to nebylo tak snadný. Ten kdo říká že děti nechce do dnešní doby přivýst, si většinou nechce přiznat svojí lenost nebo sobeckej strach z toho že by se musel dělit. Bohatství je nejlepší antikoncepce a proto naši potomci za dvě tři generace asi nebudou mít tolik z naší fyzické podoby. Což mi už asi ani nevadí. O.

    OdpovědětVymazat