1. den
2. den
3. den
4. den
6. den
ze školy v přírodě.
Kromě nabitýho programu a vybitých baterek jsem si ještě více vytříbila, jak a co ne/chci...
... a zase ten tupej náraz, že se mám fakt jak prase v žitě.
Odmaturovala (zvedla naší rodině výrazně průměr), vyspala se a šla demonstrovat.
Pípla mi sms, jestli nepojedem taky.
Kdepak, nemám totiž přece čas.
Pak mi přišlo foto od táty (už demonstruje skoro celá rodina - v různých městech).
To je přesně ona.
Někdy jinotaje v jejích zprávách luštím i v řádech dnů (protože přece nemám čas na nějaký hledání skrytejch významů, žejo).
Jsem na ni tak hrdá a mám na ni tak málo času.
Pustila jsem si na DVTV přenos.
Nemám ráda sladkobolný řeči, velký sliby, gesta, patos.
Nemám ráda ublíženecký řeči, jsou zbytečný.
Nemám ráda prvoplánový AntiBa, to samo o sobě totiž nestačí.
A byl demokraticky (!) zvolen.
Ale vyjádření nesouhlasu je zcela na místě a to včerejší splnilo moje představy.
Nevadí mi, že vládne někdo, koho jsem nevolila, vadí mi, že chytře oblbuje lid (mimo jiné).
Tohle byla demonstrace, na kterou bych bývala šla taky.
Nestihla jsem Fishera ani Hilšera, ale o jejich projevy se nebojím.
I ostatní jména bych označila za celkem dobrej výběr.
Táta říká, že tomu chybí nějakej vůdce - sjednotitel.
Mou představu o vůdci (neublíženým, nezahořklým) naplňuje Martin Jaroš.
Bezva projev.
Dál jen letmo: bývalí spolupracovníci Andreje a taky lidi, na které měla dopad jeho rodinná firma.
Taky fakta, žádný pojmy s dojmy: Petr Blažek, historik z ÚSTRu... nebo konkrétní příběhy zaznamenané ve spolupráci s Českým rozhlasem Mikulášem Kroupou z Post Bellum, vzpomínka na skutečné hrdiny.
Hřejivá slova Báry Hrzánové.
Zaujalo mě, že už i samotní novináři začínají pochybovat o smyslu své práce v
době přehlcené informacemi (pod minulým příspěvkem mi jedna dobrá duše napsala, že to prve vyznělo, jako by mě rozčilovali lidi píšící na blog, ale tak to není. O blozích nepadlo hanlivé slovo - nečtu cíleně totiž nic, co by mi šlo proti srsti, držím se svý sociální bubliny. Než dokončím práci, kterou jsem si stanovila, blog poběží jako za starých časů, pak uvidíme.)
Na závěr nemilosrdná pravda dávkovaná Orkem.
Přiznám se, že jsem v poslední době hodně rezignovala. Nemám přece čas na něco, co nezměním, žejo.
Některý jeho voliče mám ráda.
Když jsem slyšela i od některých kolegů v práci, že ho nevolili, ale teď by ho klidně volit šli, doufala jsem jen, že snad nebude tak zle.
Nejsem pohotová, všechno radši pouštím z hlavy hned ven a pak nemám argumenty.
Ale pokud o ně někdo opravdu stojí, ať si pustí celý záznam ze včerejška, třeba na DVTV.
Když se objeví něco, za čím stojím, nevadí mi být v podstatný menšině.
Někdy totiž znamená většina jen to, že jsou všichni blázni na jedný straně :-).
Při poslouchání přenosu jsem si udělala čas a pohrála si s každou součástkou večeře.
Po jak dlouhý době to nebyla nouzovka?
Čas na normální jídlo, který mi dělá tak dobře, vážně už odbývám i tohle?
Cvičit jsem zase začala před několika týdny, ze zdravotních důvodů.
Jestli to takhle půjde dál, budu se asi muset nad svým časem hluboce zamyslet.
Teď mám aspoň lepší pocit, že jsem tohle sesmolila.
I když to reálně k ničemu nebude.
K práci na bytě jsme tehdá dostali vyřazené židle od Lukora z práce + ještě jednu zachráněnou před výhozem:
Po odstranění kil malty (díky, dědečku!) dostaly před pár týdny nový nátěr.
Žlutá šla do mýho ložnicovýho odpadního pracovního koutu, aby ladila, žejo.
Dosavadní putovní červená šla spolu s novou-starou modroučkou (náhoda asi, že se sešly dva stejný typy) k dětem.
Po dvou letech mají v pokoji na čem sedět, sociálku na nás ;-).
Dřív nějak nebyla síla.
Dalo mi hodně práce zabrat jakžtakž výřez bez bordelu.
... a kávový hrnky zachráněný z chalupy před vyhozením (prý byly tehdy jediný dostupný = neoblíbený), to když jsou obsazený ty od Soni .
Mám ještě dva páry, chlapcům do výbavy, víc jich neužijeme.
Recyklace oujé!
