Portjúgl - part 6: Francií dom

Ve Francii se hned cítíme líp, protože už to tam známe a i lidi tam jsou takoví jaksi milejší... :-) stačilo pár bo(n)žůr madam a cítila jsem se jako doma :-).
Makisan všude chodila jak mistr světa a hlásila: Bonžúra!
Před Lurdami jsme se umyli, tentokrát v suchém poli radši :-) :-) :-), víme.
Chtěli jsme stihnout noční mši v jeskyni ve 22.30 , ale brána, kterou jsme byli minule zvyklí chodit, byla zavřená.
Chvíli jsme to zkoušeli jinudy, ale nakonec jsme si šli ustlat k jezeru, měli jsme toho plný vinty. 

(více fotek u mě) 

Když koukám na ty minulé, je to docela rozdíl...

To, co nám přišlo minule obří, nám teď přišlo oproti Fatimě celkem komorní...
Co mě naopak dojalo ještě víc, byli sedření dobrovolníci.
Koukala jsem jinak, že už se obnovily celkové koupele a "naše covidová koupel" zůstala pod názvem gesto vody. 

Jeli jsme sem hlavně jako zastávku na dlouhém přejezdu pro vodu známým, jejichž synka voda před 3 lety zachránila, i když mu po porodu nedávali žádnou naději... 

Úsměv potěšil jako poprvé, přišlo mi to úplně jako objetí pro mě.

Po mši jsme se vraceli do auta pro nádoby, který jsme na mši nechtěli tahat.
Od ostrahy se dovídáme, že je limit na odběr vody, protože pramen má cca polovinu vody, je vypnutý i jeden okruh kohoutků. 
V překladači vysvětlíme náš problém, že ji nemáme pro sebe a chlapec na bráně nás pouští s více nádobami, než je povoleno. Děkujem ♥.

Potkáme se tu se Slováky, kteří jedou do Fatimy a jsou to letos první lidi, se kterými se družíme.

Pak už nakoupíme (zdejší Lidl je skvěle vybavený) a se zastávkou na odpočívadle na jídlo (hurá, už jsou zase ta francouzská čisťoučká) nabereme kurs Ars sur Formans. 

Na odpočívadle ♥.

Mysleli jsme, že to dotáhneme až tam, ale skončili jsme hodinu před cílem na nějaké velké benzince s nočním odpočívadlem.
Poslední noc by se slušela v nějakém jejich krasolesíku, ale není čas na hrdinství, mše v Arsu je brzy a nechceme se už moc zdržovat, aby si Luky mohl po cestě odpočinout.

Zbytek trasy proto dotáhneme ráno a cestou si čtem o tom, jak to neměl Jan Maria Vianney - farář z Arsu - lehký. 

 

Mše byla taková ta tichá komorní ranní pro pár lidí, pokoj!

Oroduj za nás!

Suvenýry nic moc, ale tohle mě úplně dostalo, musela jsem to koupit Makisanovi k narozeninám, i když to bylo jako dyzajnovka drahý :-).

To, co kupuju do kostela jako vzácnost, tu roste na každým rohu.

Ještě jeden poslední nákup a pak už jedeme s přestávkama na jídlo až domů. Tam dorazíme před půlnocí v noci ze soboty na neděli. 

Z každého místa jedna.

Vděčnost největší!