Cesta na západ

za hranice všedních dnů.
Dala by se nazvat taky tmelením kolektivu, rodinným teambuildingem.
Vystoupením z komfortní zóny.
Cestou vděčnosti a umění všeho si vážit.
Rodinnou poutí, autovandrem.
Dovolenou na pár metrech čtverečních.
Cirkusem na kolečkách a taky plánem B, jak já to umím :-).

12 dní v přítomném okamžiku.

*****************

Tentokrát bylo jinak snad úplně všechno.
Chystali jsme se vyjet už koncem července na kratší okruh po poutních místech Slovenska, taky ukázat dětem konečně Tatry, Pieninský národní park, solné doly Wieliczka, navštívit Zlaté Hory apod.
Jako ochutnávka nanečisto v pěti, abysme si to s Markétou zkusili, žejo. Ha ha :-).
Nejdřív do toho přišlo jedno a druhé důležité setkání, pak začalo být hnusně (v cílových místech i dost chladno), což je pro nás stopka. Poté do toho zase skočily ženský věci, a pak bylo zase hnusně.
Už několikrát jsem měla zazimovanou kombuchu, nakrmenej kvásek a vypráno všechno všem a už jsem z toho začínala bejt nervozní, jako když uplyne termín porodu a nic se neděje.

Sledovali jsme počasí a měli jsme 2 dny na rozhodnutí, kam teda vyrazit a vyrazit, abychom se stihli vrátit.
Počasí nabízelo v podstatě jen dvě možnosti trasy, osově souměrné. Buď na západ nebo na východ (ó, jak příznačné, ale co když mám ráda západ i východ?).

Balkánská trasa s koncem v Medugorje byla nabušená krásnými cíli odminula a z mého pohledu snadnější (už jsme tam byli, věděli jsme, do čeho jdem, těšili se + skvělé podmínky na spaní nadivoko, koupání ve sladké vodě s dojmem moře, ve kterém se stále snažíme moc nekoupat, finanční nenáročnost, o maličko kratší byla, méně vybavení s sebou, protože je tam vedro i v noci).
Přesto jsme nakonec zvolili tu pro nás méně známou a méně snadnou západní trasu s cílem v Lurdech, na které bylo jen pár bodů, který jsme chtěli navštívit a byla zvolená tak, aby šla zkrátit, kdyby se to náhodou nedalo.
Chvíli jsme uvažovali i protáhnout cestu do Barcelony, která byla v jednom místě už fakt kousek, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme to nechali být.

Měli jsme dva dny na to, aby Lukor pořešil v práci, co bylo potřeba, babička si vzala děti, abych stihla sbalit všem vše jako puzzle (balení je u fungování na malým prostoru to nejzásadnější, na tom závisí celý ne/úspěch cesty).
Nakonec jsme balili v noci, protože při zkoumání francouzských požadavků na výbavu auta jsme samozřejmě pět minut po dvanácté zjistili, že nemáme francouzskou ekologickou známku (která stále ještě nepřišla, ale naštěstí se prý stačí prokázat dokladem o zaplacení - než jsme vše ale dohledali, byl čas na balení fuč). Německá známka naštěstí nebyla potřeba, když se Německem pouze projíždí.

Místo ráno (to jsem teprve kupovala pojištění) jsme vyrazili ve 3 odpoledne, ještě u Rozvadova jsme zvažovali to otočit (já), než si Markéta zvykla na jinou sedačku a zjistila, jak v ní usnout. To bylo v jejím případě naštěstí vše, teď už můžu říct, že je dobrej parťák na cesty :-).

V sobotu večer jsme přistáli u domu hladoví, špinaví, upocení, s vysátými účty, ale plní dojmů a vděčnosti za všechny zázraky, který se nám zase staly.