Konec, zvonec

Tenhle příspěvek jsem měla rozepsanej už od srpna - 26. srpna měl totiž blog výročí. 
Psala jsem ho... tradááá... ehm, šest let.
A myslím, že to stačilo.
Od začátku jsem opakovala, že je to jen můj deník, moje záznamy, abych nezapomněla, aby rodina/známí mohli nahlédnout, postahovat si žádané fotky a pokud moje výplody byly užitečnější i někomu dalšímu, jenom dobře.
Tak jsem to i celou dobu brala.
Čtenáři přibývali, proto jsem někdy měla strach, aby si někdo nemyslel, že mám ambice z mojí pozice někomu něco radit, ale vždycky jsem to nakonec rozchodila.
Třídění a zaznamenávání myšlenek patřilo k mý pravidelný psychohygieně, což je důvod, proč nekončím úplně.
Pokud někomu chybí nějaké střípky do mozaiky (mám za to, že jsem se nikdy nebránila ani záznamům negativnějšího rázu, protože není každej den posvícení, ale kdyby to někomu přišlo málo a pomohlo mu udělat si o mě realističtější obrázek, můžu nabídnout soupis mých nedostatků :-)): 
Tak třeba umím dost mizerně anglicky (ale o tom jsem už psala) - vždycky se trochu rozmluvím na dovče, ale tím, že si vše potřebný vyřídím, nejsem motivovaná se nějak výrazněji pohnout. 
Nebo neumím lyžovat (vymlouvám se na úraz z mládí, kdy mi u zubaře rovnali zaživa zlomené horní patro, ale chcete-li tomu říkat, že nepracuji se svými strachy, tak asi jo. Teda loni na lyžáku mě instruktoři nalomili, tak třeba letos... ).
Anebo mám řidičák, ale neřídím. Myslím, že labilní lidi na silnici nepatří, ale třeba začnu, až to budu opravdu potřebovat :-).
A tak bych mohla pokračovat.
Tak co, kdo všechno jste na tom líp než já? :-)

Konec "humorné" vsuvky - prostě blog byl celá já, za tím si stojím.
Pobral všechen můj přetlak, udržel mě, na mateřský jsem měla velký pnutí.
Aby za mnou bylo vidět i něco dalšího, než sežranej oběd, znovuzabordelenej byt po úklidu, aby mi nekrněla hlava.
Byla to spojka se světem, s mojí sociální bublinou.
Byl to můj bezpečnej prostor, domeček, ze kterýho jsem si v pohodlíčku psala svoje.
Potkala jsem virtuálně i reálně spoustu zajímavých lidí, seznámila jsem se s tolika lidma mý krevní skupiny, že bych na ně sama od sebe asi neměla šanci v reálu natrefit.
Některá přátelství se přehoupla z roviny virtuální do osobní, máme díky němu dokonce i dva úžasný kmotřence.
Jsem za to všechno ohromně (!) vděčná.
Pomohlo mi vědomí, že někde existujou stejně smýšlející osoby a přestala jsem svoje názory a postoje skrývat (co by tomu řekli ostatní, žejo (rozuměj většina)).
Co se týče mý blogosféry, nikdy jsem nesledovala nikoho jen tak, protože je to in, ale proto, že mě inspiroval/inspiruje a proto, myslím, mi bylo v mý blogosféře tak dobře. 
Proto jsem to tu nebrala jako nějakej komerční prostor, ale jako živou komunitu - moc vám všem za všechno děkuju a přesto, že je poslední dobou ve vzduchu taková jakási blogová krize, prosím, nepřestávejte, inspirujete mě, povznášíte mě ...

Přiznám se, že jsem do poslední chvíle nevěřila, že to udělám, blogování byla moje vášeň a ani teď se mi nechce.
A kdyby tu nebyl ten důvod k opuštění veřejnýho prostoru, psala bych dál úplně stejně a navzdory (těm pár) hejtrům. 

Jenže: Děti rostou a prezentaci na blogu si nevybraly, nechtěla bych, aby je začal někdo poznávat a hlavně hodnotit (první fáze se už teda trochu stala a nedovedu říct, jakej z toho mám pocit).
V době začátků jsem to brala tak, že se sama aktivně neprosazuju a mimina nikdo nepozná. Jenže naše děti už nejsou mimina.
A vím, že blog bez rodinných příspěvků bych neuměla psát.
Jo, možná jsem paranoidní, ale v místě žití na sebe nechci nijak upozorňovat a myslím, že i tak jsem si dost zahrávala.
Bylo to moje věčný dilema - mám přece čistý svědomí a nemám se za co stydět, tak proč bych se schovávala, versus paranoia.

Celý jsem to měla vymyšlený tak, že až dopíšu knihu (psát knihy je moderní, ale v mým případě je kniha moc silný slovo, prostě je to delší, elektronickej text, kterej rozsahem ani tématem nezapadá na blog a nechci ho vyprávět pořád dokolečka), dám sem odkaz ke stažení a skončím.
Jenže knihotext stále dřepí v mojí hlavě, v PC dlí pouze pracovní název (Jak jsem přestala bejt alternativní, a přesto jsem pro některé lidi stále dost alternativní) a několik stran.
Třeba jednou sednu a dostanu ho z tý hlavy.
Ale po těchhle prázdninách, kdy nastalo rovnání priorit a dostalo se mi i velmi důrazné výstrahy (jak v podobě mé diagnostikované fáze těsně před vyhořením v souvislosti s prací, tak ve vyhoření některých lidí, co mě inspirují) nevím, kdy se to stane.
A nechci se tím stresovat.
A ... upřímně, vlastně ani nevím, jestli by neměl zůstat tam, kde je :-) :-).

Proto se přesouvám do uzavřenýho prostoru.
Je to sice čtenářsky o dost složitější, tímpádem to tu zabíjím, vím.
Člověk pro sledování musí být přihlášený svým google účtem, případně si ho kvůli tomu zřídit, a pamatovat si adresu - Kačí Kacho, nemůžu si vzpomenoooout, napiš, prosím!), ale vyhodnotila jsem to jako zlatou střední cestu.
 Jestli se mi někdy podaří knihotext dopsat, hodím ho sem.
Možná i něco silnýho, co si nebudu chtít nechat pro sebe, co já vím.
Ale teď tu končím.
Dosavadní blog tu nechám viset, protože na některý příspěvky o stravě sem odkazuje Ranhojič, jen ho asi trochu promáznu.

Děkuju všem za všechno, za všechny dosavadní druhy podpory a tak a omlouvám se, jestli jsem se někoho dotkla + děkuji za pochopení.
Pokud by to všechno někoho mrzelo nějak víc, napište mi do mailu nebo do komentu emailovou adresu a něco s tím uděláme :-).

(Update: pro probíhající technické potíže s přístupem k uzavřenýmu blogu přikládám postup a upozorňuji, že pozvánky bohužel rády padají do spamu...:-( )
1. Potřebuji Vaši emailovou adresu, kam pošlu pozvánku (stačí mi ho napsat do komentů sem nebo na mail - katorovo@gmail.com).
2. Pokud chcete uzavřený blog sledovat, musíte mít google účet (= jakýkoli mail s koncovkou .gmail.com) - pokud ho nemáte a dostanete mou pozvánku na mail, který nemá koncovku .gmail.com, Google vás vyzve, abyste si ho založili nebo si ho můžete založit TADY . Bohužel bez účtu na Googlu nelze mít k blogu přístup. Pokud máte obavy o své soukromí nebo nesympatizujete s Googlem, založte si účet na nějaké smyšlené jméno nebo přezdívku a používejte ho pouze k přístupu na blog. Pokud se z účtu(=gmailu) neodhlásíte, zůstáváte přihlášeni a na blog se dostanete kdykoli, když zadáte do pole na webovou stránku přesnou adresu
 https://katorovo2.blogspot.com 
3. Pokud se chcete dostat z cizího počítače na blog, stačí se přihlásit do svého gmailu/googleúčtu a po přihlášení zadat přesnou adresu 
 https://katorovo2.blogspot.com
Bez adresy se tam nedostanete, ale můžete klidně využít tyto výše uvedené a funkční odkazy nebo odkaz na liště, až ho vytvořím :-) (ale stejně musíte být vždy přihlášeni ke Gmailu/googleúčtu). 
Snad je to srozumitelné, kdyby byl jakýkoli problém, pište.)



Jinak (než bude hotový nový prostor):
za tu dobu, co jsem nepsala, jsem se adaptovala na práci a rovnou zase zbrzdila, stihla víkend na Moravě mezi sklípky bez focení, Marioninu dvacítku i tátovy padesátkošedesátiny, teambuilding všech spřátelených tříd odevšad na Bouzově, workshopy výroby sýra i netradičních hudebních nástrojů se školou, zmoštování celý zahrady ve třech lidech :-), svatbu synovce pod dubem, oslavit výročí ... Do zastupitelstva se dostalo dost lidí, které jsem volila (trochu nezvyk, tak si tak říkám, jestli něco není špatně :-) ).
No a jinak, jak už možná někteří pochopili, jsem stihla v práci zase přepálit začátek (člověk se pořád učí se sebou zacházet) a taky projít rodinnou i lehčí manželskou krizí, z čehož jsem se léčila minulej tejden v klášteře Želiv - doporučuju vřele jak služby premonstrátů, kteří dovedou provést člověka procesem odpouštění stejně dobře jako Ranhojič (člověk si řekne, kolikrát už to absolvoval, ale pokaždý zapomene, jak moc je potřeba to čas od času zopáknout), tak služby místního skvělýho klášterního pivovaru :-). 
Prostě když se toho sesune víc najednou, člověk začne zběsile brzdit, ale abych tu někoho neděsila, všechno mohlo bejt mnohem horší a jsem už docela stabilizovaná (protože jen prořezanej strom může růst vejš ;-) = slova Radůzy).

Nahromadil se mi tu ještě starý nafocený materiál, takže ho sem bez ladu a skladu hodím :-).

 
Oblíbená klasika trochu jinak.
Celozrnný (nebo kukuřičný) špagety s kečupem z červené řepy (superchuť a superobjev, hodlám se ho naučit), cizrnou (bílkovina) a nesýrem (veganline nám přestali vozit, ale tenhle Cheddar je chuťově skoro stejný).

Vzpomínka na Balkán.
Měli tam (všude!) krásný lahve na vodu.
Ne všude jsem měla odvahu si je v restauraci vzít, ale z týhle mám radost.

A jedna už dost starší (mobilní) fotka pomůcky na demonstraci Koloběhu vody v přírodě, když se vám nebude chtít podnikat pokus s varnou konvicí a sklem.
Brzy bude topná sezona, stačí naplnit trochou vody a postavit na topení :-).
Taková kravinka, ale roztomilá ...  když pořád čerpám, tak abych taky něco malučko vrátila do éteru ...
Obdivuju všechny, kdo stíhají ještě v práci fotit, případně o tom psát (ale děkuju za to moc)... (Moni!). 

Mizím do přírody, mějte všichni moc hezkej život ♥ !
(celkem jsem se za ta léta ty srdíčka naučila, žejo? :-) )