Na každý jaro

... čekám jak na smilování.
Už ani nevěřím, že přijde.
Pak se objeví první pupeny.
Říkám si, že mám ještě čas, že to stihnu.
Pak v mžiku zlatý koule.
A všechno ostatní bouchne před očima hned poté.
Je to tak rychlý, že během několika dní vyrostou listy, vykvetou magnolie a třešně a všechno zezelená (tedy krom červených javorů v naší ulici) - všechno najednou.
Když se to stane, člověk už si ani nepamatuje, jak to vypadalo před pár dny, kdy to bylo všechno tak beznadějný.
Stejně to mám se zdravím, s úspěchem... když je člověku dobře, rychle zapomene, jaký to je, když dobře není.
Každoročně jsem tak fascinovaná, že si dávám předsevzetí, jak tu explozi příští rok určitě zachytím.
A nikdy to neudělám a jen zírám.
Proto tu jsou fotky holek - úplně první zkušební z nově získanýho objektivu od kamaráda.

Každý jaro nestíhám.
Všichni začnou jak fretky zahradničit, sportovat, zdobit, grilovat, podnikat výlety, ... a já stojím, rozhlížím se kolem sebe a ospale mžourám do slunce.
Vždycky, když pak na podzim končí sezona, mám plány na tu další - jak začnu včas, co všechno chci vidět a jak ji využiju do poslední kapky už od začátku.
A pokaždý mi ten rozjezd trvá.

Prosviští kolem mě vykvetlé narozeninové šeříky, pak jasmín a jsem rovnýma nohama v létě.
Uf. Díky.