Ko ko ko

kokoška.
Měla bych vybalovat poslední krabice, věšet obrazy, na který máme konečně rámy, de-ko-ro-vat ... 
A místo toho každé ráno sedím s tím čistě bílým hrnkem v tý naší vysvětlený čistý (někdy i ne úplně čistý) bílý kuchyni, ignoruju nezalištovanou podlahu, nezaspárované dlaždice, srkám čaj (a někdy taky kafe, protože mi tady prostě nějak víc voní a chutná) a kochám se.
Třeba touhle kokoškou, jak byla hezky stvořena a jak jí to u nás v kuchyni sluší.

Odkvetlýma plaňkama, protože spadaný okvětní lístky vydrží jen pár dní. 

Výhledem z okna i před okno. 
Nevím, jestli se mi nelení (myslím, že teď právě docela lení), každopádně se mi hezky zelení.
Děti i já taháme domů každou kytku a užíváme si, že jim to u nás tak sluší.
A občas nosí továrny na kyslík i jiní.
Tuší, co potřebujeme, když jsme se sem se všema krámama málem nevešli :-).
Ještě mi tu omamně voní náruč libečku od kamarádky, ale o tom jindy.
Tak děkuju.
Tak snadno se zapomene, jak smutně bylo bez tý záplavy barev a vůní. 

Kromě zírání se pořád učím chodit po parketách (pomalu se zbavuju pocitu, že každou chvíli hodím záda).
Učím se budit ráno včas, protože na nových matracích můj spánek připomíná těžký kóma.
Zvykám si, že je tu víc chladno (ale taky mnohem líp dýchatelno).
A už se mi nestýská, už mi to došlo.
Šlo to vlastně docela rychle.