Jak to před lety začalo,

tak to pomalu ve starém končí - na zemi.

Ten pocit ...
- když už dobu nevíte, co je za den v týdnu a taky pořád váháte, co je vlastně za měsíc, taky když čas dělíte už jen na "děti vzhůru" a "až děti usnou" případně na "s dětma" a "bez dětí" nebo "až přijde tatínek".
- když máte pískem smazaný otisky prstů a zase totálně zhnisanej obličej, ale víte, že to všechno zmizí, až se vyspíte a přestanete se hrabat v plísních a starým prachu.
 - když máte podezření, že už vlastně vůbec nejste alergický na prach :-) a když se vám už tejden ve stejnej čas spustí krev z nosu a nejde zastavit.
- když zjistíte, že se vaše děti během dvou měsíců staly závislý na pohádkách a televizi a pocit marnosti, že s tím teď fakt nemůžete nic udělat.
- méněcennosti, když přivlečete dítě do obuvi pro nový boty a obuvník nad vámi spráskne ruce a prohlásí, že vaše dítě má mít boty o dvě čísla větší (pak vám dojde, proč potomek tak divně chodí a pořád chce nosit).
- když se táhnete z venčicí procházky, vztekle zhodnotíte tempo chůze slovy: "Jako nemohli byste jít trochu rychlejc? Se táhnete jak smrad..." a vzápětí zjistíte, že vás z balkonu pozoruje sousedka.
- lítosti nad vlastníma dětma, že poslední měsíce musí snášet bydlení s vámi (a pocit nezaslouženého, když dorazí od babičky a slyšíte: "Maminko, Tě zas tak ráda vidim...").
- paniky, když 3 dny před přesunem lehnou děti s horečkou, vy potřebujete balit a místo toho škrabkáte záda a čtete pohádky.
-  zděšení, když spočítáte, kolik vína jste po všech dietách za těch pár měsíců po nocích vypili (nejdřív decentně, když byly fakt špatný večery, potom, abyste vydrželi noční směny, protože tak vydržíte pracovat, ale narozdíl od kávy pak nemáte problém usnout a nakonec kvůli dezinfekci, abyste taky nezačali zvracet).
- když odvalíte skříně a podle věcí za nimi můžete sestavit časovou osu vašeho působení v bytě za posledních osm let.
- když vás ve 3.20 při prosbě o pomoc s likvidací obrovskýho množství (do jistý míry nebezpečnýho) odpadu seřve druhá polovice, jestli jako fakt chcete, aby se už zhroutil a vy celou dobu, co spolu mlčky kmitáte mezi popelnicema a chodbou, trnete, aby se mu něco nestalo, protože se vážně motá tak, že čekáte, že sebou řízne a vyčítáte si, že jste nemlčeli a neodnosili to sami, protože máte ještě pár hodin spánku náskok.
- vděčnosti za to, že jste se za ta léta naučili hádat bleskově (nebo na to možná už jen nemáte sílu :-) ) a že hádky jsou jak jarní bouřka - náhlá a hned pryč.
- když jdete spát a přemýšlíte, kterej pták to zrovna zpívá.
- radosti, když vidíte, že když něco potřebujete a jste ve srabu, všichni z rodiny se nakonec spojí, aby vám pomohli, kamarádi podpoří.
- sounáležitosti, když všichni při práci fórujete a pak si objednáte pizzu v krabici, i když ji jinak vůbec nejíte. 
- když zjistíte, že z oken nový ložnice vidíte ptákům do hnízd a v jeden moment koukáte přímo do očí krkavci na větvi (Rumburak?).
- vděčnosti za to, že když jste to nejvíc potřebovali, seslalo vám nebe letní počasí a sušení desítek várek prádla na balkoně šlo samo. A sotva jste sebrali poslední cíchu, přihnaly se černý mraky.
- radosti, když vidíte, že konečně hubnete :-).
- kdy nevíte, jestli máte větší radost z toho, že to všechno končí a nebo že je jaro.
- když jste nejdřív naštvaní, že vám neberou telefony lidi, kteří rozdělali práci, o kterou jste je požádali a následný pocit radosti, že jste to zvládli dotáhnout sami a přitom se naučili všechny zásadní věci, který se budou určitě ještě hodit.
- hrdosti, když vidíte, jak vašeho muže plácá rada starších po ramenou.
- když na internetu vidíte článek o rekonstrukci, o který pochybovali, že se dá stihnout za 4 měsíce (s pomocí firem), a hřeje vás, že vy to stihli za tři (a něco málo) jen s pár blízkýma.
- když se podíváte na novou koupelnu a vidíte sebe jako pár. Vidíte zas okamžik "tohle je ONA" (dlažba), moment radosti nad tím, že se podařilo vygooglit všechny věci, který jste si malovali a představovali, muž nic nenamítá (a dokonce i párkrát utrousí, že jste měli v něčem lepší nápad). Chvíli, kdy nám v koupelnovém studiu řekli, že mají na skladě přesně na kusy množství dlažby, který my potřebujeme, včetně vystavenýho vzorku. A hlavně hodiny Lukorovy samostatné noční práce začátečníka v každé vykutané a znova přilepené dlaždičce, protože nebyla dost rovně (japa jája, jupi jupi jééj). 
- obdivu k neúplným rodinám/svobodným matkám, kdy jednotlivci zvládají sami to samé, co my děláme společně.


Říká se, že kdo není šťastný tam, kde je, nemůže být šťastný ani tam, kde by chtěl být.
A i když si myslím, že to naprosto platí, a i přesto, že jsem v tomhle bytě byla šťastná, posledních pár let jsem na stěhování čekala opravdu jako na smilování.
Ne pro ty věci, který jsme neměli nebo pro ty nedokonalosti nebo že by byl snad byt špatný, to vůbec ne, naopak.
Zpočátku byl pocit svobody a otevřené budoucnosti docela fajn, postupem času mě ale dohnal pocit dočasnosti.
Chtěla jsem v klidu zahnízdit.
Podvědomě mě vyčerpávalo nevědět, jestli bytovou otázku budeme řešit až s dětma při práci nebo kdy vlastně a jak.

Do příchodu Emy se tu žilo celkem fajn, ale po jejím narození se vedle řešení zdravotních problémů pořád jen přeskládávaly věci z kouta do kouta, kupily se hory věcí na nedostačujících úložných prostorech a při únavě z nemoci se odsouvalo dělání nějakýho zásadnějšího pořádku ve věcech "až na stěhování".
Zaseklé to bylo celkem asi 4 nebo 5 let. Ke konci jsme už ani neuměli odpovědět kamarádům, co budem dělat v létě a kolik máme vlastně "volných" peněz (to ale teď můžu říct naprosto přesně - nemáme žádné a dlouho mít nebudeme :-) ), unavovalo mě dlouhodobé schraňování věcí a peněz neurčitě "až na někdy".  
Někdo si dokonce myslel, že si vymýšlíme, když tak dlouho vykládáme, že se budem stěhovat. 
A i když jsme to čekání nesli celé roky těžce, myslím, že se vyplatilo, protože jsme se opakovaně přesvědčili, že jinde bydlet nechceme. 

Proto pro mě tenhle přesun neznamená jen stěhování, ale takové definitivní nastolení pořádku v životě.
Dovalení balvanu, který s sebou táhnem už roky, (jakžtakž) do cíle.
Při balení věcí objevuju spoustu "kostlivců", který řeším za pochodu, ale definitivně a s radostí.
I přes únavu se s naprostým uspokojením vrhám do třídění, balení a úklidu.
S každou vyhozenou věcí (nebo spíš surovinou) se víc a víc nadechuju. 
(A taky začínám rozumět tomu, proč známý kněz a léčitel Ferda tvrdil, že lidstvo neumoří rakovina, ale plísně - ty zvenčí i zevnitř.)
Pořádek ve věcech, pořádek ve zdraví, pořádek v životě.
Vím, že už teď budeme zdraví.
Ale stejně při balení dětských peřinek ty slzy v koutku prostě mám.

P.S. Nemám čas, ale musela jsem si to zapsat, potřebuju volnou kapacitu :-).