neděle 27. března 2016

Nevelikonočně



Moje terapie.
Nedaleko nám postavili dvě skvělý, velký, bytelný houpačky.
Houpou fakt hodně.
Chodíme teď sice jenom venčit, ale když je mi nejhůř, zhoupnu se a je zase fajn.
A když navíc ještě svítí slunce...
Jo, mám špinavé topánky s uzavretou špičkou ;-) (kameny pod houpačkou bíle práší) a na kalhotech, který se k nim zrovinka délkově nehodí, mě okopaly děti, ale tak to prostě je ;-) ;-) ;-).


Kuchyň, 14 dní před stěhováním.
O koupelně a chodbě nemluvím.
Počínala jsem být trochu neklidná.
Pak ale přišel děda a za dva dny bylo oštukováno, jen vymalovat/obložit/zapodlahovat/instalovat.
Padla mi čelist, díky.


Můj táta a jeho řešení na všechno (o dalších zlepšovácích radši pomlčím :-) ).
Dělá spíš neviditelný práce, ale my je vidíme.
Díky.
A to nemluvím o pomoci babiček.


Lukor mravenec, práce všeho druhu.
Velebím a obdivuju, jak se za tu dobu bez předchozích zkušeností obul úplně do všech prací.



 Naše budoucí okna, 1.12 A.M., při venčení psa (Lukor stále inside).



Řešení ukrutný alergie při vyklízení skříní s dlouho nepoužívanýma zaprášenýma věcma a likvidace objevených skrytých plísní (kvůli nahečmání v jedný místnosti).
Neřeší úplně, ale pomáhá hodně.
Někdo by mi mohl nalepit na dveře nějakou pěknou samolepku s šibeničkou ;-).




Při tom všem vytírání si pomalu zvykám na nový dům a na jeho zvláštní "vůni".




Někteří stále s dobrou náladou. Jen trochu (hodně) divočejší.
V období vzdoru (brutálním).
Konečně definitivně odplenkovaní.

Ale jinak ...
Nedostatek vzduchu, normálního pohybu a nějaký víc tvůrčí práce než té, po který za mnou není absolutně nic vidět (18 x setřený dům, abysme si nerozházeli sousedy, 48 štanglí snědenýho šrůdlu + dalších buchet, 286 x vynesený a vymytý nočník atd.) a neustálý řev ze mě pomalu tvoří štěkajícího vzeklýho psa.
Ale hodně poslouchám hudbu.
Někdy se zaberu do svých myšlenek tak, že zapomenu poslouchat, co kromě mě poslouchají z youtube i děti a pak se divím, když Anka někde spustí "Alice se dala na pitííí"... :-)

A dýchám, zhluboka.

Po každý jobovce stejně přijde nějaké řešení, takže nemá smysl se hroutit.
Jako třeba v úterý.
Myslela jsem si, že mi ten den zvedne tlak jen podlá vražda Petera Rusooa z mýho oblíbenýho Domu z karet, který si pouštím po večerech k práci.
Ale ne.
Před půl rokem jsem se smála mýmu kamarádovi (finančnímu poradci), který mi radil zaplatit si na všechny převody peněz úschovu u notáře.
I když se s lidma, s nimiž výměny peněz dochází, znáte a věříte jim, že mají dobré známé.
I když věříte tomu, co máte napsaný ve smlouvě (ale ve finále stejně nemůžete nic říct, protože na spoustě dalších věcí jste se dohodli jen v dobré vůli ústně).
Takže už se tomu tak nesměju.

Tahle akce Kulový blesk mi hodně dala.
Vím, co jsou pro nás schopni všechno udělat nejbližší.
A když říkám nejbližší, nemyslím jen rodinu.
Je úplně jedno, kolik kilometrů vás od kamarádů dělí, jak dlouho se znáte a jak často se vidíte.
Klišé, ale prostě je to tak.
Myslela jsem si, že blogovej svět je takový pozlátko a přátelství v něm vzniklá hlavně virtuální, povrchní.
Není to tak a je to v tuhle chvíli velmi příjemné zjištění.

Prachy vem čert.
Je mi už jedno, jak dlouho budem o chlebu a vodě :-), hlavně ať už to nějak skončí.

A stejně nepřestanu k lidem přistupovat s důvěrou a bez podezírání.
Ani si nenechám posílat prachy předem.
Ne a ne.

Jo a taky máme novýho dočasnýho bydlistu :-).
A to je asi tak vše.

6 komentářů:

  1. Katko, vidím, že nikdo nekomentuje, tak já musím. Vydrž, vydrž, vydrž, určitě to má někde konec. Tohle mi jednou poslal kamarád v těžší chvilce, že mi to dodá klidu: https://www.youtube.com/watch?v=ERqmDg8zH_w Tak třeba to taky trochu pomůže. Zdravím Zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout na Pergolesiho (Pärta a moje další srdcovky). A Stabat je tak sváteční, myslím, že je třeba vytvořit další velkopáteční tradici. Dnešek byl z těch posledních měsíců úplně jiný, obrovská vzpruha (brzy napíšu), tento post byl včerejší, ale zjistila jsem, že se mi ho nepodařilo publikovat. Díky moc, se zase dojímám... :-)

      Vymazat
  2. Zdeni, jak moc ti rozumím!!! Prošli jsme si tím taky, o ségře ani nemluvím (oni už se třema dětma), v kuse dva roky, bez společných víkendů, pouze stavba...prostě masakr, a nakonec všichni bydlíme. Moc na vás myslíme a fakt držíme všechny pěsti, ať je to finišování v pohodě a jste "ve svém". I na dálku jsme s vámi. A věř mi, že právě bez té práce, co není vidět, by to taky nešlo...jen je to o hodně těžší v tom, že ji opravdu málokdo vidí, ale taky vím, o čem mluvím...je potřeba ocenit všechny, takže i ženy, co se starají právě o úklid, i ten neviditelný, vaření anebo hlavně právě o ty děti!!! Bez toho by přeci chlapi ani na "stavbu" nemohli odejít...buďte silní, už to máte za pár!!! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni... díky! Já vim, že to vypadá, jak když tu "jen fňukám" a ještě k tomu s bytem, ale chci si to zaznamenat ;-). Nebejt všech těch jobovek kolem, docela bysme si to i užívali...těšíme se dovidenia! ;-)

      Vymazat