Nabíječka

Chtěla bych mít poránu taky tak dobrou náladu a rozjet to z nuly na sto.
Ovšem jsem poněkud pomalejší.
Když nevedu Aničku do školky, probouzím se zpravidla ranou do hlavy miminem (to by člověk neřek, z jak tvrdý gumy se vyráběj paneny), který přistane z Emčiny postele ladným obloukem.
Následuje "uáno!" a "távej?" následované "Íst? Budem?" a stěhování národů z hracího kouta do mojí postele.
Málokdy usne nasáčkovaná ke mně pod peřinu, kterou jí mátožně nadzvednu (pro mě vzácnost, Anka moc mazlivá nebyla), většinou mě otázkama nebo žádostma o čtení dostává do přítomnosti.
Ale zato vydrží, než si přečtu zprávy. 
Tahle rána mi budou fakt chybět. 


Už od miminka napodobuje každý výraz (typikl Lukor foto č. 13, jinak je spíš moje).
Fotky jsou pořízené během pár minut jejího dopoledního řádění na mým břiše, jen tak z ruky po paměti (toho ořezu! ;-) ).
Repertoár má ještě mnohem širší - mrzí mě, že nejde zachytit její zběsilej výraz při jejích bláznivých hrách.
Babička jí už od mala říká sveřepka a řekla bych, že to fakt sedí - všechno si zařídí, případně vyřve, vydrží se mě držet zuby nehty jak koala přilepený na stromě.
Taky ji podezřívám, že rozumí ironii (a nalézám ji v jejích ksichtech).

A pak, že my ženy neděláme grimasy :-). 


* * * Kulturní vložka (včerejší rozhovor u večeře - taková jakože hra na tichou poštu pro hluchý):
Lukor: "Jé, sem si zapomněl zas koupit ten višňák..."
Ema se zaujetím (póza něco mezi č. 6 a č. 10 + špetka zběsilosti): " tučňáák...?"
Anna (na Emu - přísně, vztyčený ukazovák): " Tučná? TY jsi plnotučná!" 
:-)