Díky, že můžem!

Před pětadvaceti lety brával za krk táta mě.
Včera jsme na koně posadili Aničku a přišli poděkovat na Národní třídu, která ožila v rámci Festivalu Svobody  akcí  Díky, že můžem!.

Zrní hrálo na malým pódiu určeným hlavně pro začínající a studentský kapely, nejspíš proto, že se zapojili až na poslední chvíli.
Byli jsme rádi, že se k nám hlásili :-).
Objevili jsme na tomhle pódiu třeba i doposud nám neznámý fajn instrumentální rock v podání kapely Lastofmykind.
Na velkým pódiu (Pravda stage) vystupovali ti známější interpreti.

Program (kompletní přehled TADY ) začal už dopoledne mší u sv. Voršily, při korzování po Národní třídě si lidi mohli vychutnat kromě živé hudby i divadlo, diskuze a workshopy, jídlo od stánků různých nadšenců, kávu nejen z Kafekáry, některé aktivity byly určeny dětem.
Svou činnost tu prezentovaly různé neziskové organizace, ve stanu půjčovala knihy Městská knihovna v Praze, byla možnost si prohlédnout i dobový tisk.
Program koordinovali a moderovali za pomoci megafonů herci v "dobových" kostýmech (=esenbácké uniformy)  "dobovými" hláškami.

V naprostým poklidu se tu potkávali lidi různých názorů a přesvědčení.

Zašli jsme se podívat i na Václavák, kde se zrovna zvučil koncert Českého rozhlasu a k pomníku Jana Palacha (ten mě dostal).
Den jsme končili zase na Národní, kde se zapalovaly svíčky za oběti komunismu a vytvářel se z nich řetěz.

Malá poznámka, kterou si píšu pro sebe: je mi už úplně jedno, co se o včerejších událostech i o událostech, co teprve nastanou, bude kde psát. 
Divím se, že když je teď skoro až v módě zpochybňovat a převracet naruby kdeco, že někteří ještě nezačali na základě názorů různých chudáků zpochybňovat i to, jestli je Země vůbec kulatá.
Ale i to patří ke svobodě.
Takže ... vydržet, koukat kolem sebe, pamatovat si a hlavně nezapomínat.

slavící bratřík a jeho kámoš (pocházející ze Zakarpatí)

Ještě pár fotek ze Sametovýho posvícení - karnevalový průvod občanských iniciativ, který se inspiruje basilejským festivalem Fastnacht, vznikl v roce 2012 a tento rok proběhl potřetí:

"S pomocí masek v nadživotní velikosti, alegorických konstrukcí a zábavných pamfletů zúčastněné skupiny prochází centrem města a zhmotňují aktuální společenská témata za doprovodu živé hudby.
Posvícení je oslavou občanské společnosti, oslavou s kritickým ostnem. (...) Každoročními účastníky průvodu Sametového posvícení jsou občanská hnutí a iniciativy, sdružení lidí, kteří se dlouhodobě věnují některým společenským problémům a pracují na zlepšení naší situace. Tyto iniciativy investují mnoho energie do toho, aby měnily stav věcí k lepšímu. Průvod tak není laciné “švejkování”, protože témata zpracovávají ti, kteří se jim poctivě věnují. Satira k nim pěkně přiléhá."

Pavel Nový s doprovodem... :-) známých lidí jsme potkali dost.

Jsme zpátky doma.
Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou!
Pokračování příště.

Máme pod čepicí ... 

 

... plešky.

Zatímco Emuš jsme vzali dohola poprvé - měla na hlavě pár chlupů (černých, jak jsme zjistili! :-) ), Anička už má svou premiéru za sebou. 
Zatímco u Emičky nebyl výsledek skoro vidět a šlo hlavně o zahojení stroupků, Anička se vyholením změnila radikálně.
Ale museli jsme.
Jednak má tak jemný vlásky, že je neudrží žádná sponka ani čelenka - ty jí je ještě lámou a vytrhávají (na jednom místě už byla skoro bez vlasů) a jednak po těch lítajících vlasech pořád koukala a namáhala si hodně oči.
Navíc se blíží konec období, kdy si z toho ještě nic nedělá a zároveň může milimetrovýho ježka skrýt pod čepici.
Nesla to statečně a pořád se ujišťovala: "mám kásný vlásky jako strejda Dominik, žejo?"
Jojo. 
Sinead O'Connor se sestrou :-).

Pár drobností, který mi udělaly radost.
Poslední listy na stromech za slunečných dní.
Cizrnové kari, které sice nevypadá úplně vábně, ale konečně se mi ho podařilo vyladit tak, že už chutná jako na fesťáku (recept příště).
Kytka z listí od muže, kterou jsem včera dostala (tuning té, co jsme s Ankou dělaly jemu ).
A přechodová fáze účesu Emy - na vojína Ryana :-) - než šly dolů všechny vlasy.
Prodloužený víkend před námi - jupíí! Hezký prožití přeju.

Všude okolo se tiskne, tak musíme taky, žejo.
První pokus, zatím jen na papír.
První várka baličáku pro Ježíška půjde dnes večer na balkon, kde se v noci zajisté teleportuje do nebe :-).
Bramborový tiskátko a barva (zn. Windflower, jedna barva i s poduškou kolem 40,- Kč).
Jen jsem se těšila na černo - zlatý stromečky a ta zlatá mi nějak nebyla vidět. 
Musím ještě zjistit, jestli to bylo papírem (příště koupím tmavý hrubší baličák) nebo jestli se jen jedno balení "porouchalo", zdálo se mi, že tam nic nečvachtalo...

Aniččin kus na druhým obrázku - chtěla by do něj zabalit kolo, tak uvidíme. 

P.S. Nedivím se všem vzniklým závislostem :-).

Ehm ... tak kam asi šli... za hory, za doly? Kde se pasou? :-)

 

...á, tu sou ... aneb ulov si svého koně

poprvý ve stádu tak velkých zvířat jsem si fakt připadala jak nahá v trní... kor když mě porád pronásledoval tedlencten.

Oldův úsměv: "... tak tady máš ty ..." :-)

tak idém děvče ... (Míšina fotos)

... zpátky na ranč sedlat (a já čučet)

mezidruhová pomoc :-) - kocour má pod tlapkou myš, fenka ho jistí (když myš zmizela pod klády, fenka obětavě hrabala) (a pučené Oldovy boty - díkec!)

... pouštění koní zpátky do stáda je zážitek (pokud jim zrovna stádo nepřijde naproti :-) ) ... :

... ještě pár obrázků z ranče:

kromě srubů je k pronajmutí i mandan

saunový srub s hlubokým jezírkem

... a romanťická koupelnička :-)

... když mi Míša poslala svoje fotky, motiv byl skoro všude stejný :-):

Děje se toho hrozně moc a nestačím zaznamenávat.
Kromě výletů jsme třeba byli na pracovní brigádě v Aniččině školce s posezením v týpíčku, ale ještě nemám fotky (sama jsem nefotila).
Další oslava, tentokrát děda.
Návštěva kmotříčka.
Kromě toho mám nafocený a rozdělaný i další věci a recepty.
Ale raděj si to užít v reálu a nestíhat psát než naopak :-).

V sobotu jsem si vyjela na pár hodin vyčerpat svůj další narozeninový dárek, tentokrát od kamarádky a jejího muže (vypadá to, že slavím narozky ve velkým stylu kontinuálně celý rok, jen se prostě všechny zážitkový dárky sešly až teď na podzim, neb prozíraví blízcí věděli, že dřív nebudu schopná :-) ).

Takže: Já! Na koni! :-)
K velkým zvířatům mám velký respekt (rozuměj panický strach).
No Míša s Oldou z mých hysteráků měli velkou srandu :-).
Ani pocit, že jedu na těhotný kobyle, mi moc nepřidal, bylo mi jí líto, nejen proto, že má takovýho "jezdce" :-). 
Na koni jsem sice už seděla, ale tentokrát jsem ho musela i pomoct "lovit", vést a hlavně "řídit". 
Ale parádní zážitek. 
Jinej svět, ten koňskej.
Trochu nahnáno jsem měla, když jsme se vraceli z vyjížďky přes pastvinu se stádem. 
Ta energie, to "volání divočiny"...:-)
Ještě jsem v dobrý víře poradila paní, co jela po mně na "mojí" kobyle, ať si vezme ji, že na nikoho neřehtá, neplaší se, nerozbíhá, neodchází (až na začátek) a nezasekává se :-).
Milá Montea se ale při návratu z projížďky vydala s paní v sedle za stádem a paní mě měla za moje doporučení "ráda" :-).
Přestože mě zadní část těla bolí ještě teď, asi bych to ještě ráda někdy zažila :-)...
Díky za dar, Míšo/Oldo! Moc!

Na ranč Gallop na samotě v nádherný přírodě česko - polskýho pohraničí to určitě někdy vezmem na dovolenou.
Jezdili jsme o pár kilometrů dál na tábor, takže je to moje srdcová záležitost. 

No a ještě kdyby to náhodou někdo nevěděl, Míša skvěle šije nejen  dobový šaty (šila mi i svatební, ale když tak koukám na její další práci, znova bych se vdala :-) ).
Olda zas úžasně ková, šije z kůže a pořádá historický akce (profil mají společný).
To jen pro pořádek :-).

Dneska by mojí babičce, tátově mamince, bylo 100 let.
Té, co pekla ty nejlepší povidlový buchty a nikdy jsem ji neviděla na nikoho naštvanou (i když jsme ji s bratránkem kolikrát nešetřili).
Zároveň je letošní rok stýmprvním od toho, co byl její tatínek prohlášený za nezvěstného.

Od těch mých jedenácti, kdy babička umřela, mi ty vzpomínky trochu vybledly.
Mrzí mě to - když byla taková tenkrát, zajímalo by mě, jaký by měla na různý věci názor třeba dnes - do mojí rané puberty jsme toho prostě spolu moc probrat nestihly.
Druhá babička, kterou jsme pochovali před rokem, pro změnu bydlela přes půl republiky a jezdili jsme k ní dvakrát do roka.
Dědu si nepamatuju žádnýho.

Když se narodila Anička, divila jsem se, proč si ji tak chtějí mužovi rodiče půjčovat (i na pár dní).
Mužovi to přišlo normální, protože u své babičky pobýval často a rád.
Když s odstupem času vidím, jaký mají s prarodiči vztah naše děti, jsem ráda.
Není to samozřejmost.

Babi, všechno nejlepčí!A všechny pozdravuj ...