Nahození

 "Nove svitanie" před odjezdem na Nové Svitanie :-)... (o 3 fota víc u mě)

Z místa mám jen dvě fotky z auta a jednu z noční adorace:

 

Dobré ráno!

Cestou z adorace u stánku Worship Coffee...♥

Dobrou!

Letos jsem si nic nepsala.

Utkvěl mi o. Jakub Melo a jeho přednáška o blahoslavenstvích v souvislosti se svátostí smíření.

Přistihla jsem se, že některý věci zlehčuju. 

Plus opáčko, že odpuštění nerovná se smíření. Odpuštění znamená dovolit si uzdravit se, je to dar pro mě a neznamená to, že souhlasím s člověkem, který mi ublížil, ani mě nikdo nenutí se s ním stýkat. 

Večerní adorace s mezinárodním týmem (Douglas Hunter ze Skotska nejhustší), kdy měli jít dopředu ti, kdo se modlí za druhé. Položila mi na rameno ruku paní z modlitebního týmu, modlili se v jazyku a přišlo horko a tíha Boží moci, že jsem skoro šla k zemi (ale nešla jsem, protože mi bylo blbý se tam válet po zemi hned první den :-) ). 

 

První dva dny super, pak nastalo očišťování (zažila jsem osvobození, když jsem ležela na zemi u auta, protože mi bylo tak špatně, že jsem musela odejít z řeckokatolické mše).  

To je hustý, že to funguje i 100 m od "kostela"...

Po zbytek pobytu jsem čekala, až dorazím ke dnu a odrazím se... 

Odražení nastalo poslední den po přímluvce (skvělý a inspirující holky!) a po modlitbě za vylití Ducha u Skotů, před kterým jsem si opravdu dosyta užila vlajky. 

 

Sousedi - kamarádi z minulých let přijeli v hluboké manželské krizi, jak nám řekl Peťa hned první den, abysme se nedivili, kdyby se nedružili jako obvykle.

Bylo silný pozorovat jejich proměnu v přímém přenosu, jak nejdřív chodí na oběd každý zvlášť a dusno, který mezi nima panuje. 

Jak se snaží chodit na přednášky, pak jdou ke zpovědi, na přímluvku, bojujou.

Jak se pak usmiřují na sólo výletě a odjíždí brzy, zase ruku v ruce ♥.

 

Zaujala i přednáška psycholožky Janky Bieščad Vindišové, která mi přišla příjemně vyvážená, kdy psychologie nenahrazuje víru a naopak, ale obojí má svou roli. 

To u nás často postrádám. 

A Šebestián na poutní mši nezklamal, uhodil hřebíček na hlavičku. 

 

Nově přibyly celoroční adorace - krása!

A kadidlo mezi stany hned poránu.

Nový vyštěrkovaný plac u sprch a příjemně zvedlo komfort to, že jsem si vzala s sebou lehátko na slunění, co jsem dostala k narozkám. 

Děti neustále někde lítaly, Makisan bojkotovala objednaný dětský program a místo něj chodila k mládežníkům, kde si s vedoucíma vždy sama dojednala, jesli může "přijít vyrábět".

Neměla jsem sílu to řešit a Aničku jsem ani většinu večerů neviděla jít spát.

 

***************************** 

O krásné fotky se postaral Petr Polanský z Člověk a Víra - všechny následující fotky jsou jeho, i když jsem je už pak stahovala bez vodoznaku.

Z týhle ranní fotky bez retuše od něho jsem měla radost - takovej skoro můj portrét :-), je na ní totiž asi všechno: Oteklý nohy po noci v autě se shrnutejma nočníma fuskama, boty, který mě už asi charakterizujou, nejmilejší poutní sukně, která přežila všechno za posledních 10 let, teplá mikina a hlavně můj ADHD růženec z Garabandalu, kterej jsem už tolikrát ztratila a našla a mám ho nejradši.

♥

 

Celonoční. Vzbudila jsem se přesně ve tři, jak jsem si přála, stejně jako jsem si přála potřebovat na wc, abych to nezaspala.

Tradiční putování na Skalku...

:-)

Pařba v mládežnickým stanu. Markéta vždycky věděla, jak se tam infiltrovat :-).

Děkujeme, připraveni začít regenerovat!