Na Gargáááno !

Tak mám nazvanou v mapách trasu, ze který jsme se právě vrátili.
A byla to zase pořádná haluz.

Obvykle vím už na jaře, kam chci jet, co tam chci vidět, naplánovanou trasu a těším se.
Jenže letos nic, no čas, no nadšení, únava.
Měla jsem v rukávu ještě jednu balkánskou trasu, která spojovala cíle, co jsme nezvládli loni, o prázdninách jsem zhruba naplánovala ještě cestu po Litvě, Lotyšsku a Estonsku, ale pořád to nebylo ono. Říkala jsem si, že bychom po všech dobrodružných cestách taky mohli ukázat dětem jinou tvář Evropy.

Na Španělsko, o kterým sním delší dobu, jsem se necítila dost silná, ale už dlouho jsem se toužila podívat do jeskyně Archanděla Michaela na Monte Sant´Angelo - jedno z nejvýznamnějších poutních míst Itálie na poloostrově Gargano.
Lukor nebyl proti, takže jsem asi dva dny před odjezdem narychlo spíchla trasu po rakouských a slovinských jezerech a horách, když už tam budem, ukážem dětem Benátky, pak už přes San Marino na Gargano, projít kousek po Via Sacra, jo, to chci!, Luke zase chtěl zařadit do itineráře Vatikán, nechala jsem to dost volný, jakože "kdyby něco", koupila pojištění na 14 dní a nazdar bazar.

Únava stále trvala, balení ve stylu skládání puzzle mi trvalo celý den, ale nakonec jsme se fakt odpíchli (teda s dvoudenním zpožděním, protože jsme se zasekli u příbuzných na Moravě, ale taky dobře :-) ).
Prvních několik dní jsem se nepoznávala, tenhle styl cestování totiž miluju a najednou mi lezlo na nervy přeskládávání věcí v autě, na kterým si jinak ujíždím, místo vůně kafe na benzince mě štvali lidi...
Asi po třech dnech si to sedlo, než jsme znovuobjevili systém fungování s co nejméně věcmi se 4 lidmi na malým prostoru.
Alpy v Rakousku i Slovinsku - ach.
Kolem Benátek přišla krize, měla jsem sto chutí umluvit posádku, abychom to otočili a jeli domů. 
Ujíždění bouřím, kroupy na dálnici, útoky komářích hejn, požár, vedro jako prase :-), málo spánku, nohy jako konve...

No a pak to šlo ráz naráz - obtíže a nesnáze jako když utne a otočka o 180 stupňů. 
Návštěva San Giovanni Rotondo a sv. otec Pio za sklem v nádherný zlatý (vkusný) mozaikový místnosti, jako živý. 
Moje krátká, ale výživná soukromá pouť po Via Francigena/Micaelica. 
Nedělní mše v jeskyni Archanděla Michaela.
Koupací a odpočinkový den v Mattinatě, po 23 (?) letech.
Noclehy na opuštěným odpočívadle uprostřed majestátných Apenin, Vatikán a neplánovaný obejití celýho státu :-). 
Po cestě naprosto "náhodný" zjištění, že se nacházíme u Lanciana, místa prvního eucharistickýho zázraku a nemáme to daleko ani do Loreta k Santa Casa, takže okamžité zařazení do itineráře. Lanciano se mě úplně nejvíc z toho všeho dotklo, v Santa Casa zase klid a mír a ... pozvolný návrat domů.
Všude jsme měli štěstí na to, že se lidi nahrnuli, až když jsme odjížděli.
Hladoví, osmahlí, potem ulepení, poštípaní, fyzicky unavení (Emouš ještě s boulí na čele, s nohou propíchlou tužkou, spálenou bradou a Anička se zvracením vyčištěným žaludkem :-) ), ale psychicky naplnění po okraj a šťastní s čistou hlavou jsme zpět.

Při týhle svobodě člověk pustí všechno z hlavy. 
Vidí, co ne/potřebuje k životu.
Jak zachází s vodou, jídlem, kolik vyprodukuje odpadu.
Jak přemýšlí lidi v různých státech.
Co všechno se převáží po silnici.

Až to všechno přežvejkám, bude to asi na pokračování :-).