Osvětim - Březinka 6. 6. 2015

Probírám se a upravuju ty fotky už dlouho a už nechci.
Nejdřív mi nepřipadalo na místě o tom tady vůbec psát, ale mám potřebu si obrázky, informace i dojmy nějak utřídit, pro sebe a pro svou krátkou paměť.
Nekladu si za cíl tady někoho šokovat nebo někomu něco nutit, proto, kdo máte pocit, že to vidět nechcete anebo chcete naopak zažít Osvětim raději na vlastní kůži, asi tenhle post nečtěte.
Pokud ale někomu k něčemu něco z toho tady bude, budu jedině ráda.

Protože

a to mě tak trochu děsí.

Věděla jsem, že tam chci jednou jet, a když o tom muž pořád mluvil, chopila jsem se příležitosti (i když se mi upřímně moc do zařizování nechtělo).
Teď jsem tak ráda, že jsem jela!

Hodně lidí, kteří Osvětim navštívili, říkalo, jak to tam "dýchá zlem".
Asi to bylo hlavně tím počasím, ale letní počasí, sluníčko, v Auschwitz domy z červených cihel, který připomínaly elegantní anglický domy .... člověk vůbec nemůže uvěřit, že TADY se to všechno dělo.
To byl asi nejsilnější dojem, prostě mi to hlava nebrala, nedovedla jsem to pochopit.
Jediný místo, kde se mi udělalo vážně zle a nemohla jsem popadnout dech, byla (překvapivě) jediná dochovaná plynová komora. A to jsem ani nejdřív nevěděla, kde jsem, protože jsem se zdržela vzadu a ztratila signál ve sluchátkách. Došlo mi to ale teda velmi rychle.
Další, co mě překvapilo, byl fakt, že na prohlídce v Auschwitz skoro není na emoce čas. Expozice uvnitř baráků je nabušená. Kdyby bylo jen o trochu víc času, určitě si člověk solidně popláče, ale aby viděl aspoň část toho obrovskýho areálu, musí pořád stíhat průvodce, jinak se mu ztratí signál ve sluchátkách a ten metelí tak rychle, že člověk skoro běží. Prohlíží si bleskurychle jednu místnost a ve sluchátkách už slyší rychlovýklad (aby to ti průvodci vůbec stihli všechno říct) k další. Do toho se v jednom domě a místnosti setkají třeba tři skupiny, takže si musí člověk dávat pozor, aby se neztratil. Měla jsem s tím nejdřív problém, taky mi trvalo než jsem si zvykla na rychlou mluvu a polskej přízvuk naší průvodkyně, rozčilovalo mě, že "nestíhám", ale pak jsem se přizpůsobila tempu, zjistila, že to je jeden ze způsobů, jak se tu nezbláznit a hlavně jsem pochopila, že to opravdu jinak nejde, když člověk něco chce vidět. Během tří hodin jsme nachodili asi 16 km a viděli jen malou část. V Birkenau sice lidí ubylo a nespěchalo se tolik, ale bylo to tu zase strašně rozlehlé a moc budov tam nezbylo poté, co Němci vyhodili areál při útěku do povětří a co šlo, spálili.

O to dýl trvá, než člověk všechno stráví a než mu všechno dojde. 
Ale ten vděk za všechno, co člověk má, je potom tak silnej, že to za to opravdu stojí.
Děsí mě, jak lidi zapomínají. Uplynulo teprve 70 let od příjezdu prvního transportu do Osvětimi a přesto se ozývají hlasy, které by znovuzavedly něco podobného, třeba pro uprchlíky.
No nic. Jsem ráda, že tam tolik škol jezdí. My tam děti určitě vezmem, až budou větší.
Kdyby nebylo samo o sobě trapný to takhle říct, poslala bych tam na prohlídku úplně všechny a návštěvu bych hradila státem - možná, že by pak svět vypadal trochu jinak. 
Nejsilnější asi bylo to, jak jsem se hrozně těšila domů na děti.
Musím se na ty fotky dívat hodně často, protože lidská paměť je tak krátká a nespokojenost tak vlezlá... 

Ještě musím říct, že nemám ambice podávat nějakou ucelenou reportáž o tom, jak to v Osvětimi vypadá nebo vykládat historii.
Focení byla výsada oslavence, takže tohle jsou Lukorovy fotky a ten všechno viděl taky trochu jinýma očima, já jsem je jen upravila.
Hodně toho vyfotil (nepoměrně víc, než dávám sem), ale hodně toho taky nevyfotil.
Ať už proto, že se to nesmělo nebo prostě nemoh.

Pro další zájem doporučuju dokumenty  Osvobození Osvětimi  (hodně natural), Šoa (bez dobových záběrů, ale o nic míň reálný) a film Colette (nečernobílý film o lásce v prostředí Osvětimi).
Poslední jmenovaný jsme zhlédli těsně před prohlídkou a dost nám usnadnil pochopení toho, jak tam vše fungovalo.

AUSCHWITZ

U vstupu do tábora vyhrával vězeňský orchestr - když chodili obyvatelé Osvětimi okolo, říkali si, že to nemůže být špatný tábor, když takto kultivují vězně...

Na centrální ploše, nedaleko od popraviště, se konaly kontroly počtů vězňů před nástupem do práce a po práci, tzv. apely. Kontroly probíhaly za každého počasí a trvaly podle nálady příslušníků SS i několik hodin, po které museli vězni stát v pozoru. Často toho nebyli schopni a spoluvězni jim pomáhali jak mohli. Pokud se někdo pokusil o útěk a šel na popravu nebo byl za něco trestán, trvaly apely mnohdy celou noc v mraze nebo celý den v obrovském vedru a vězni nesměli odvrátit zrak od trestaného. 

Mapa Osvětimi a Březinky. V Březince měli vězni daleko horší podmínky.

Osvětim dnes. Hned za plotem se koupali lidi v řece Sola.

Současný letecký pohled na Březinku.

Část zachráněného popela z krematorií. Jinak se jím běžně hnojila pole, zavážely rybníky...

Samý dokumenty. Všude.

Model podzemních plynových komor a krematorií.

Krémy dnešních známých značek. Asi nemusím popisovat, kolik osobních věcí - kufrů, hrnců, hřebenů, brýlí, a kolik tun vlasů zplynovaných lidí (který Němci prodávali na výrobu matrací, kartáčů atd. dokud se nezjistilo, že jsou tyto věci jedovaté od cyklonu) jsme viděli.

Zpočátku se vězni podrobně fotili kvůli identifikaci ...

... po pár měsících v táboře ale byli vyhublí lidé těžko identifikovatelní, proto se tetovalo.

První vězni měli "štěstí" na čisté oblečení. Ostatní dostávali zničené, špinavé mundůry a oblečení po nepřeživších. Oblečení se dezinfikovalo jednou za půl roku buď párou (šťastnější) nebo chemicky (většina), stejně jako se všichni vězni.

Nekonečné lány očí ...

některé ženy se u přes to všechno při focení usmívaly, to mě dostalo.

Dřely i děti, pokud byly shledány práceschopnými a nešly rovnou do plynu. Batolata dostala do ruček kameny a musela např. čistit cihly. Na chvíli je to zachránilo před smrtí.

Všichni průvodci v Osvětimi musí složit průvodcovské zkoušky v rozsahu našich státních zkoušek a stanou se skutečnými odborníky na tuto problematiku. Naše průvodkyně měla obrovské znalosti a projevovala i notnou dávku osobní účasti a piety.

Popraviště.

Jediné dochované krematorium s plynovou komorou, které Němci nestačili vyhodit do povětří.

Šibenice, která byla postavena pro jediného člověka - Rudolfa Hösse - zakladatele koncentračního tábora v Osvětimi.

Před prohlídkou koncentračního tábora probíhají bezpečnostní prohlídky srovnatelné s těmi na letišti. Aktuálně s sebou na prohlídku člověk nesmí mít zavazadlo větší než formát A4. Povolena je i láhev s pitím a foťák (bez příplatku), svíčka/kytky. Nesmíte mít na sobě trika s obrázky související se smrtí (metlácké motivy - lebky apod.), ani ve vedru se nesmí vyhrnovat trika apod. Na prohlídku je obtížné se dostat bez předchozí rezervace, v sezoně je to téměř nemožné.

                                                                                                              BIRKENAU

Z většiny dřevěných budov v Březince zbyly jen komíny.

na obrázcích nástupiště tehdy ...

... a dnes.

Tyhle obrázky jsou už docela známé. Kolik lidí se muselo vejít do jednoho "stání pro koně" snad nemusím říkat. Nově příchozí zůstali na podlaze plné výkalů apod. K topení měli vězni dostat jeden kýbl na den (pokud ho dostali), topit směli tři měsíce v roce. Novorozené děti, pokud nebyly utopeny hned po porodu, umíraly hlady. Ženy jim místo mateřského mléka zkoušely dát aspoň polévku z odpadů zelenin, ale po ní umíraly hned. K "jídlu" lidi dostali ráno půllitr melty nebo čaje a pokud byl, tak kousek chleba (do kterého se semlelo všechno), v poledne polévku z odpadů zeleniny (voda s pár kousky něčeho), večer to samé co k snídani.

Hromadná umývárna a wc. Umyli se jednou za půl roku, když jim dezinfikovali šaty, hromadně všichni. Než dostali zpět šaty, mrzli venku. Hromadně se vykonávala i potřeba. Na vykonání (jakékoli) potřeby měl vězeň dobu, než esesák napočítal do pěti.

Trosky krematorií s plynovými komorami v Březince.

Dnešní památník v Březince.