Přiznám se, že jsem vlastně nikdy neměla v plánu přestat pít svoje oblíbený víno a pivo.
Ale člověk míní... :-) A vlastně vůbec nevím, jak se mi to povedlo.
Spíš bych řekla, že to byla velká milost shora, protože sama bych to nikdy nezvládla.
Přečetla jsem si nedávno v deníku (celej ten zamindrákovanej sešit je smutný čtení), že jsem ke 14. narozeninám dostala svý první víno a colu.
Dnes a v kontextu událostí mi to přijde děsivý - neumím si představit, že bych tohle dala před pár měsíci Aničce, ale tenkrát mi to přišlo normální.
Naše rodina byla taková disidentsko pařmensko - rozevlátá bohémská, jako by vypadla z filmu Pupendo (Bolek je úplně můj táta) :-).
Moje dospívání bych přirovnala asi k filmu Občanský průkaz.
A v obou se prostě nějak pilo, no :-).
Na základce ani na církevním gymplu jsem moc nezapadla a tak jsem svoje nízký sebevědomí doháněla černýma hadrama i chemlonem na hlavě, pyramidovejma páskama a okovanýma botama.
Alkohol (zpočátku víno s colou, abych to vůbec pozřela) pomáhal odbourat zábrany, osmělit se.
Jenže já nikdy nezůstala u jednoho drinku, takže jak mi nejdřív komunikaci usnadnil, záhy ji dost zkomplikoval.
Nechci vypisovat, co všechno by se v mým životě nestalo, kdybych nepila, třeba fakt jednou dopíšu knihu :-).
Okno jsem asi nikdy neměla, takže jsem se mohla druhej den krásně stydět.
Abstinenti pro mě byli nudní patroni, na vysoké jsem učila pít některé slušné moravské spolužačky a za většinu mých průšvihů a duchovních zranění, ze kterých jsem se dlouze dávala dohromady, mohl právě alkohol.
Už na škole jsem potkala Lukora. Láska k dobrýmu vínu a pivu nás spojovala (už to nebylo žádný víno s colou ve studentský knajpě), jenže jeho jsem narozdíl ode mě nikdy neviděla opilýho.
Svoje popíjení jsem povýšila absolvováním sommeliérského kurzu a myslela si, že kvalitnějším pitím a tím, že vím, jestli tam cejtit kopřivy nebo broskve, budu asi lepší, haha.
Nejvíc mi šlo asi o to boření ledů, jak byl svět hned barevnější, o ten hřejivej pocit v žaludku a rozproudění krve.
Nepila jsem, myslím, moc (no, pár výživnějších období by se asi našlo).
Ale že něco není v pořádku, jsem si uvědomila, když mi třeba doktorka napsala antibiotika a já sama se sebou smlouvala, že si je nasadím až později, protože stále je co oslavovat, žejo.
Na mateřské jsem se těšila na večerní odměnu v podobě skleničky, během těžkých období jako třeba stěhování jsem to dotáhla na celou láhev, někdy i víc. Dovolená by nebyla dovolenou bez dobrého pití.
Jenže jak přibývalo pracovní zátěže, uvědomovala jsem si, že přes týden pít prostě nemůžu.
Dobrou náladu, kterou jsem si večer vypůjčila, jsem musela druhý den draze splatit.
Stal se ze mě víkendovej píč (místo abych si odpočala) a myslela jsem si, že to je ta dospělácká umírněnost, no problema.
Přes týden jsem pila kombuchu - ta od Magu slibovala zážitek něco mezi proseccem a Red bullem, takže jsem to zkusila a opravdu mi pomáhala nepít - odměna s bublinkama ve vinné skleničce chutí podobná sektu proběhla, v břiše pošimrala, ale bez bolehlavu.
Když jsem poprvé přišla do naší modlitební skupiny, vyděsilo mě, že tam nikdo nepije.
Řekla jsem si, že to je snad náhoda a jela jsem na svou oblíbenou písničku o nudných patronech, tohle se mně nikdy nestane.
Nikdo po mě nepití nevyžadoval ani o tom nemluvil (jen když jsem přijela na setkání po pařbě, věděla jsem, že se něco děje, protože jsem nikdy nebyla vybrána na službu a chválové vlajky svištěly nejvíc nad mou hlavou), prostě jsem nějakým zadním smyslem tušila, že se službou alkohol prostě nejde dohromady.
Proto jsem se pořád zdráhala do toho jít a říct svoje "tady mě máš", nechtěla jsem dát svůj životní styl, protože mě ani nenapadlo, že bych mohla dostat nazpátek mnohem víc.
Myslela jsem si, že ti lidi prostě nepijou proto, že jsou prostě jen nudní patroni.
Jenže když se otevřela některá témata, jen jsem hleděla, co měli za sebou - svůj předsudek o svatouškovství jsem si musela notně poopravit. Tušila jsem, že některá svědectví o vysvobození z alkoholu padla kvůli mně.
A když jsem se zeptala svojí dobrý kamarádky, která kdysi opravdu zbožňovala víno: "Ty už jako nikdy nebudeš pít? ", odpověděla mi: "Teď už vím, že ne. Víš, co to pro mě bylo? Já - největší milovník červenýho vína s kamarádama výhradně vinařema ... jenže najednou jsem pokaždý, když jsem se napila, začala slzet a kýchat, dokud jsem prostě nepřestala. Tak jsem po čase kapitulovala a řekla: dobře, Pane, tak jak chceš. Nebudu pít, očisti, prosím, můj rod."
Obdivovala jsem to a říkala jsem si, že takový oběti já teda určitě nikdy schopna nebudu, pro mě prostě úplný scifi.
Víno a pivo bylo takovou součástí mýho životního stylu, že jsem si to prostě neuměla představit, navíc všichni naši kamarádi pili a hlavně s Lukym to byl náš obřad, dát si spolu lahvinku. Taky táta vařil fakt výborný pivo.
Jenže jak říkám, člověk míní...
Začala jsem kombuchu vyrábět doma, protože to lezlo do peněz.
Při její výrobě jsem se modlila, protože jsem měla hodně závazků a složila i nějaké sliby.
Čím víc jsem se modlila, tím méně jsem pila, protože modlit se s těžkou hlavou prostě nejde.
Snažila jsem se přestat úplně, protože brácha nastoupil na léčení a já jsem věděla, že když nebudu pít, bude to mocný zásah do našeho rodu z druhé strany.
Až zpětně jsem si uvědomila, že vlastně piju už skoro jen kombuchu, jako vedlejší efekt jsem za odměnu dostala čistá střeva bez úporných diet.
A to zbylé "pití" bylo jen kvůli "špatnýmu programu" v hlavě.
Zkoušela jsem to pořád a pořád (třeba ochutnávat od někoho), protože jsem si myslela, že na to mám chuť - ta chuť nabíhala pořád stejně a tělo si žádalo odměnu.
Jenže ten pocit, na kterej jsem byla zvyklá a po kterým jsem toužila, se nedostavil.
Když už jsem si dala víno, rozbolela mě strašně hlava a po půl deci mi bylo zle, jak kdybych vypila celou láhev. To, co jsem předtím vyhledávala, bylo teď nežádoucí.
Poslední hlt (slovy jeden) vína jsem měla pár set kilometrů před Lurdami (jak symbolické!) u moře v Montpellier (v horách potom už měl Luke sám), kdy už jsem nepila docela dlouho, ale říkala jsem si, že být ve Francii a neochutnat jejich víno by byl hřích :-).
Tak mě to vyčerpalo, že jsem si musela jít hned lehnout, byla jsem jakoby v zimnici. A vůbec se mi děly takové divnosti, že mi bylo jasné, že to mám podobné jako ta moje kamarádka.
Lukor mou skleničku dopil a lahev jsme přivezli celou domů, stála ještě pár měsíců v lednici, než jsem ji vylila a pak už jsem neměla nic.
Naprosto nechápu a teď teprve, když o tom píšu, vidím ty souvislosti ♥.
Až skoro rok poté jsem o tom dovedla promluvit ve skupině, připadalo mi totiž, že lidi, když pijou moji kombuchu, omezují alkohol, tak jsem se chtěla zeptat někoho, kdo má lepší rozlišování a taky jsem cítila, že už mám vyhráno a chtěla jsem svědčit.
Ranhojič ani ostatní o mém boji nevěděli (ale cítila jsem, že spíš proto, že nebe nechtělo dopustit mou potupu).
Věděla jsem, že se za mě někdo modlí, ale nevěděla jsem, kdo (až po dvou letech jsem to zjistila).
Dostala jsem potvrzení shora, že tím, že jsem závislost překonala a při výrobě kombuchy se modlím, dostala moje kombucha milost pomáhat přestat pít lidem kolem mě.
Neznamená to, že vyrábím nějakej kouzelnej nápoj, kterej udělá za člověka veškerou práci, ale pomůže a podpoří, když člověk opravdu chce přestat ve smyslu "člověku přičiň se a nebe ti pomůže".
Takže pomáhá cizím (škoda, že brácha nechce, no, ale doma není nikdo prorokem a navíc chápu to neustálý zkoušení, když si člověk myslí, že na to má chuť - taky mi to trvalo dlouho...)
P. Láďa Heryán psal v některé ze svých knih, že "alkoholismus je nejvyšší forma touhy po Bohu".
Někde jsem četla, že alkohol a duchovní prožitky sídlí na stejném místě v mozku, což by odpovídalo výše uvedenému citátu, jen myslím, že už vím naprosto přesně, kdo z těch dvou je ten napodobovač a podvodník :-). A proč nejde mít v jednom centru obojí.
Myslím, že jsem se nepokoušela přestat proto, že jsem si ani neuměla představit, že by mi to nechybělo. Protože jsem si neuměla představit, že když něco odevzdám, dostanu mnohem víc zpátky.
Že mi bude spousta věcí úplně jedno, protože moje pozornost půjde úplně jinam a budou prožitky mnohem silnější a lepší než neustálá navátost.
Bála jsem se taky, že když on nepřestane (on v rodě ten problém nemá), že to neustojím, že mu budu závidět - ale když si večer otevře svoje černý pivo, je mi to úplně volný a dokonce ho nemám potřebu ani moralizovat :-) :-).
Ze zvyku jsem si koupila na Vánoce nealko víno a na Silvestra nealko sekt. Zpočátku mi to spolu s Birellem pomáhalo jako šidítko a cítit se ve společnosti pijících "sounáležitě".
Teď už vím, že příště už peníze vyhazovat nebudu, už nepozřu ani to. Asi to zní šprťácky, ale nikdy jsem ani ve snu nedoufala, že stejný požitek budu mít z perlivý vody s citronem nebo domácí limonády (už ani tu kombuchu nemusím mít).
Jde jen o ochotu přepsat ten program a nezapomenout si vědomě říct: "ne, chvíli to vydržím, vypadá to, jako že mám chuť, ale je to léčka" a pak už to jde.
Všechno se mi propojilo, když jsem nedávno viděla Zápisník alkoholičky, vlastně mi úplně stačil trailer k tomu, aby se mi při některých scénách z hlubin vynořily pravěký vzpomínky, až mi bylo do pláče.
I když jsem nepila tolik a ani tvrdý alkohol, jako Tereza Ramba ve zmíněným filmu, dýchlo to na mě dokonale.
A i když to Luke stále popírá a říká, že přeháním, v tu chvíli jsem si asi poprvé naplno přiznala, že jsem vlastně abstinující alkoholik (což mi ostatně zpětně vyšlo i v testu ).
Taky mi stále zní v hlavě Ranhojičovo nabídni pomoc i ostatním.
Tedy: pokud by se můj článek někoho dotkl a cítil by se být rozhodnutý, že chce s alkoholem přestat, nabízím podporu, případně samotnou kombuchu - hotový nápoj nebo i houbu (nebo lišejník?).
Můžu se za vás i pomodlit, když o to budete stát (podle mnoha zdrojů má v oblasti účinnou modlitbu ten, kdo problém sám překonal).
Bude dobré, když se i vy při její výrobě budete modlit za své osvobození.
Z nebe jsem dostala, posílám dál.
P. S. Nestala jsem se žádným přesvědčeným bojovníkem proti lidem, kteří se díky alkoholu dovedou normálně radostně poveselit. Oslovuji jen ty, kteří cítí průšvih.
