Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku

Expozice v novém Památníku holokaustu v Letech měla být otevřena už několikrát.
Kvůli kolaudaci se však datum stále posouvá a my tak mohli vše zvládnout bez davů.
Modlili jsme se tu za odpuštění (aby nejen lidi, kterým tu bylo ublíženo, odpustili svým trýznitelům).

Pro mě první, pro naši skupinu poslední koncentrák. Trochu více u mě.

Stálá expozice by měla být otevřena každým dnem.

Zbytek vepřína, který na místě, kde stály původní baráky, postavili komunisti.

Některá zde narozená miminka nepřežila ani šestinedělí.

Na závěr modliteb přijel místní kněz odsloužit mši smíření.

Byla jsem ráda, že tentokrát nic nevidím.
Znásilněná miminka jsem ale vydatně oplakala i tak.
Klaplo to, nikdo nezůstal, uff.
Tak díky za nové přímluvce! 

Za ty dva dny půstu, dlouhé modlitby, dlouhou cestu i spálenej nos to stálo.
K službám! ♥ :-)

Velký noce

Jak jsem loni řekla, tak jsem udělala (full verze zase u mě):

Seder jsme přesunuli ze Zeleného čtvrtka na Květnou neděli - a protože jsme nakonec byli po letech sami (brácha vyrazil do Garabandalu a ostatní taky něco měli) a Markéta nevypadala, že by nás chtěla nechat slavit několikahodinovou večeři, udělala jsem nám poprvé v historii jen jídlo, aby to dětem nebylo líto.

No, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála, ale nejstarší dítě pravilo, že tohle teda není vono a kdyby to bejvalo vědělo, slavilo by Velikonoce u salesiánů.

A musím uznat, že jsem si fakt moc nepomohla a atmosféra vázla.

Takže příště zase jinak.

(a to jsem ani nezmínila, že jsem jak trapka na Zelený čtvrtek bleskově umyla okna, protože mi prostě vadily zaprášený záclony a flekatý skla, když to slunéčko tak pěkně svítilo).

 

Už se to blíží :-).

Dostala jsem za úkol Květnou neděli.

Na Velký pátek nevyšel původní plán (křížovka s rodinou na Byšičkách), tak jsme trochu litovali, že jsme se nevydali se salíkama až k Litomyšli, ale nakonec náhradní plán předčil očekávání:

Kostel sv. Jana Křtitele v Podskále a procházka podél potoka Žejbro, křížovku jsme si dali do svahu nad ním - do Skály.

 

 

 

 

... a zpět dolů.

 

Doufala jsem, že cestou nasbírám nějakou zeleň do nádivky v čistým prostředí.
Lukor mi zastavil na zpáteční cestě, jak by řeklo nejstarší děcko, v random zatáčce :-) - stále ještě v blízkosti potoka Žejbro, a srdéčko mi zaplesalo: měla jsem totiž štěstí na lány divoký pažitky i nádherný mladý kopřivy, a nakonec jsem objevila i naleziště česnáčku lékařskýho, takový bohatství.
Byly teda další dny těstoviny i nádivka (letos obzvláště vypečená a povedená).

 

 

 

Bílá sobota: Oba výlety byly poměrné krátký, pořád se něco šušnilo nebo jsme museli bejt zpátky včas kvůli zkoušce scholy, takže o nějaký pohodě nemohla bejt řeč.
Ale ta příroda to vždycky nějak zahladila, pohladila, ohladila.
Sobotní výjezd na medvěďák.

Pavla v akci ♥.

Vigilie a naspídovaná nejmladší (17 kilo jsem tahala přes dvě hodiny v nosítku, u 7. čtení to vypadalo, že se to chystá zalomit, ale byla to léčka!).

 

Můj oblíbenej obrázek.

V neděli jsme to vzdali a s Lukorem se na mších vystřídali. 

Po naší ranní jsme zvládli narychlo vyrobit i velikonoční jakopřání k posílání, to a další fota si dávám tentokrát jen k sobě, a honem k mamce na oběd, po němž jsme vyrazili se vším potomstvem na prochajdu.  

Přiznávám, že letos jsme poprvé uvažovali, že vzhledem k úpadku pohanských zvyků v pondělí někam vyrazíme (kdyby bylo jen na mě, tak klidně na celý Velikonoce), ale nakonec se dětem nahlásilo tolik koledníků, že jsem v neděli večer narychlo barvila vajíčka (cibule a červený zelí to jistí) a chystala občerstvení.

Zbytky :-).

A ještě že tak, protože jsem málem padla z kulturního zážitku v podobě návštěvy kostelních kamarádů (tři synové na tři dcery), kteří vyrazili jako celá rodina s autorskou písní, kytarou a ukulele a mně málem slza ukápla a konečně mě opustil pokus o depresi.

Zatímco starší holky se převážně cudně usmívaly, Makisan se toho nebála a neohroženě bojovala.

Ještě si odložím:
Co doporučuju vřele úplně každému, je pro mě dosti motivační seriál se silnými svědectvími na Filmaně Tajemství bolestného růžence.
A ještě jsme viděli na Netflixu skvělý film Ježíšova revoluce , česká verze se jmenuje Otevři své srdce.

V době postní jsme četli na doporučení Hodiny utrpení našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarrety - nejprve (na mě) těžký čtení, ale po několika kapitolách jsem si zvykla a ještě mi kousek zbývá. Po letech opakujících se postních zvyklostí bylo pro mě těžký najít něco novýho, nový rozměr - a toto se dotklo. Lukor poslouchá audioverzi přes Spotify.

Skutečně jarní prázdniny

Od začátku postní doby jsem v sobě měla nezvyklý neklid, navíc světová prorocká scéna, kterou dlouhodobě sleduju, potvrzuje, co cítíme ve skupině už nějaký čas.
Vložím pro zájemce jeden starší článek , který se toho všeho týká a více s tímto tématem nebudu prudit :-).

Vzhledem k oteplení a všem okolnostem, například, že jsme chatu pod kostelem včetně vybavení měli celou dobu jen pro sebe, nakonec proběhly v Neratově jarní tmelící a duchovní lázně.
Poprvé po dlouhý době jsem měla pocit alespoň jakýhosi fyzickýho odpočinku, v noci jsem chodila zpívat do kostela, pili jsme po celou dobu vodu z léčivého pramene, dokonce neproběhly jako loni žádný karamboly a protože na nás P. Suchár měl nezvykle hodně času nejen ve zpovědi a měla jsem po dlouhé době pocit, že mi některý z pokrokových kněží skutečně naslouchá, přijela jsem domů úplně vyklidněná.
Ke mně na uzavřený blog můžete rovnou TUDY.

Sobota a pokoření několika bunkrů na cestě k rozhledně na Anenském vrchu.
Šli jsme jen ze sedla Mezivrší, ale s Makisanem stačilo.
Zpátky jsem šla sama soukromou minipoutičku, vzhledem k vybitýmu mobilu potmě :-).

Některý představy, co mě u bunkrů napadaly, nebyly moc pozitivní.

Mešíček.

Kadidlo ala Neratov :-). Foukají při proměňování malé děti na znamení, že PŘIŠEL ♥.

Neděle - jsme ospalí a venku mrholí, tak dáme jen procházku k horním neratovským chalupám.

V pondělí se vyčasilo.
Mezi rozhlednou Jagodna a Czerniec na polské straně jsme vybrali Czerniec, protože kratší cesta a byla to skvělá volba.

Museli jsme sice popojet autem skoro až do vsi Gniewoszów (parkovali jsme u rozcestníku žluté), ale byla to skvělá vyhlídková jízda po polské straně Orlice.
Ke konci trasy silnice vypadaly, jako kdyby po nich nikdo tak posledních dvacet let nejel, kolem divočina a mechem obrostlé stromy.

Podobnost s filmem Fatima čistě náhodná - prostě jsme si to chtěli zkusit :-).
Ozvěna je slyšet při volume doprava :-) (ještě lepší je ve verzi s Lukorem, ale tu mám zákaz publikovat):

cíl je blízko náááás já vííííím

Skotsko hadr ♥.

Nad Vrchní Orlicí.

Výhled směr Neratov.

Do Polska.

Na Králičák.

Ochutnávka březové mízy.

A zpátky cestou necestou do dočasného domova.

 

V hospodě. Amen. :-)

V úterý jsme odpočívali, hráli pinec, četli si a placatili se kolem chalupy, večer jsme byli na důkladné zpovědi :-).  Neklid skončil.

Ve středu lilo, tak jsme si četli a odpoledne jsme si zajeli do Rokytnice navštívit Kubu a podívat se po místech Lukorova mládí - odsud nemám fota.

Ve čtvrtek jsme se sbalili, abychom včas vypadli, došli si k Prorokovi na snídani a pak se projít podél Orlice, na kopec a do kostelních věží, kde jsme za celou dobu nebyli. 

A pak už jen nabrat vodu a ... zase za rok? ♥

Po návratu do jara v jiném levelu (nížina) děti na výpravu a já na službu, ale to už je jiná kapitola.