Jak to teda je

Můj banátský příspěvek byl pětistý a publikovala jsem ho na blogové narozeniny, i když jsem si to uvědomila pár dní poté.
Teď už totiž frčí pátý rok tohohle obrázkovýho deníčku.
Skoro nikam jsem nedávala odkazy, přesto si mě našla moje malá blogová (po)krevní skupina.
Původně jsem chtěla psát o tom, jak mě zpočátku mrzelo, když hodně mých blízkých a starých známých blog četlo a sledovalo, ale už se téměř nikdy neozvalo, jak se sami mají a tak.
Ale to už je úděl tohohle typu komunikace a dnes to naprosto beru :-).
Mnohem víc teď převažuje pocit vděčnosti za to, že ta hrstka věrných, který jsem tu poznala a naše přátelství se v mnoha případech přeneslo z té virtuální roviny do (někdy dosti) osobní, je mi tak blízká.
Nejdřív jsem to nebrala vážně, říkala jsem si, že virtuální svět není skutečnej, ale pak se skutečným stal.
Za celej svůj běžnej život bych tolik lidí na stejný vlně asi nepotkala...
Jsem tu s vámi ráda a děkuju za všechny formy podpory, kterou mě zahrnujete.
Za inspiraci, která mi pomáhá na mý cestě a pomůže i v práci.

Bála jsem se, že po nástupu do práce na blogování čas nebude.
Ale dnes, po skoro třech týdnech zvýšené zátěže, jsem si naplno uvědomila relaxační účinek oprašování blogu.
Možná se v hektičtějších obdobích na čas odmlčím, možná to tu bude vypadat trochu jinak.
Možná nebudu stíhat číst všechny příspěvky všech mých oblíbenců, za což se předem omlouvám.
Ale nezabalím to. 
Zatím mám připravených pár receptů, taky jsme konečně zaspárovali kuchyň, takže snad dokončím seriál o rekonstrukci z cyklu Jak šel čas, pohltil mě novej koníček.
S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na srovnávací fotky a že to podle podle ekzémovýho zpravodajství vypadá, že jsem stále olezlá (nejsem). 
Pak se uvidí. 

Přiznávám, že ještě pořád trochu vlaju, ale držím se.
Já a moje hejno taky ;-)...

Moje školní smečka je sice slabší co do výkonu (hodně dětí a hodně úrovní - od mnoha typů vývojových poruch, přes děti s nižším pásmem inteligence nebo se sociálním znevýhodněním až naopak po pár nadaných štik, které se snadno začnou s většinou nudit), ale jádro kolektivu vypadá zdravě :-).
Lepší, než kdyby tomu bylo naopak.

Přípravný týden a první týden školy byl tedy křest ohněm, kdy mi občas bylo hodně do pláče.
Po týdnu jsem skučela a to nejen kvůli puchejřům, ale hlavně kvůli tomu, že nesnáším nebýt v obraze.
Vzpomínala jsem na Banát a na pouť, chodila spát naprosto vyřízená.
Poslouchala Stypku a nostalgicky vzpomínala na mimosezonní dovolenky.
Samotné postavení se před tabuli nebylo špatné, je to jak s ježděním na kole, to se nezapomíná.
Jako kdyby těch šest let nebylo.
V tom ostatním jsem se koupala, pídila jsem se po každé drobnosti, plavala jsem. 
Když mi bylo nejhůř...

... dorazil balíček od Zu.
Dodnes nevím, jak se za něj poděkovat.
Po cestě z pošty jsem se mezi labilním bečením hroutila střídavě z toho, jak jí to oplatím a střídavě z toho, jak tak krásný kus důstojně nafotím, když chodím domů večer :-).
Naštěstí nemusím, protože to za mě Zuzka udělala líp TADY (to je, panečku, servis!).

Na druhou stranu musím říct, že jsem čekala všechno mnohem horší a hlavně delší.
Takže, kdo se toho návratu bojíte stejně jako jsem se bála já, nebojte, ten masakr netrvá dlouho. 
Všechno začíná usazovat a já cítím, že jsem tam, kde mám být.
A když ten pocit mít přestanu, můžu to změnit, když se budu snažit.

Moje nejhorší obavy se zatím nenaplnily (to už jsem já, radši čekám věci horší a pak jsem mile překvapená).

Ema první školní den ani nezamávala a vplula do školkovýho života bez sebemenší vlny na hladině.
Až mě trochu zamrazilo, jak samozřejmě to proběhlo (a jak samozřejmě proběhl návrat do práce).
Tahala jsem ji odtamtud už loni, kdy se mnou pro Aničku chodila, a změna nenastala ani teď, i když jsem očekávala běžnou vlnu nespokojenosti cca po 14 dnech.
Anička zase v její přítomnosti školku snáší mnohem líp než loni, i když ta si týden po začátku zase trošku zvykala.
Mají v ní svůj vlastní společný svět a nenechají si ho vzít, za což jsem vděčná.
Bála jsem se, že slevuju ze svého přesvědčení, ale asi zbytečně.
Nezastírám, že jedna z učitelek není naše krevní skupina, ale děti ji mají hodně rády, tak jsme to přestali řešit.
Jsem ráda, že si vše samy vyřídí a že jim nemusíme umetat cestičku. 
Protože to nejdůležitější se stejně pořád odehrává doma. 
Nezastírám, že bychom je raději vozili do lesní školky, ale když jsme se rozhodovali mezi malým zbytkem času ve všední dny kvůli dlouhému dojíždění + omezenějšímu rozpočtu kvůli školnému a mezi ne zcela ideální státní školkou hned vedle mé práce a větším množstvím času na děti + dostatkem peněz na cestování a trávení víkendů mimo město, neváhali jsme a zvolili druhou možnost.
Kdyby byly děti nespokojené, možná by bylo vše jinak, ale ony jsou.
Jsou mnohem odolnější, než si myslím.
Někdy problémy vidím jen já svým úhlem pohledu a chci řešit věci, které se mě netýkají.  
Dávat dětem naše jídlo mi nevadí, i když to pro mě znamená dlouhé balicí večery (stejně balím svačiny pro nás a časem to budou dělat děti).

Náš pohled na věc naštěstí není vždy stejný jako dětský.
První týden jsem se v práci smekala, aby chudinky netrpěly a já je mohla vyzvednout po obědě a vzít si je k sobě do třídy, než dodělám nezbytné úkoly.
Nejdřív jsem je nakrkla, když jsem je odtáhla od zatloukačky, se kterou si zrovna hrály, pak mi začaly cestou usínat a ve finále mi zničily půlku výzdoby, honily se bosy s řevem po chodbách všem kolegům před zraky a stejně jsem v jejich přítomnosti nic neudělala. 
Takže jsem je příště s klidným svědomím ponechala ve školce ku spokojenosti všech :-).

Další moje obava byla, že se mi na mateřské změnil náhled na svět tak, že už nebudu schopna fungovat ve státním molochu.
Ale myslím, že jsem získala nadhled, sebevědomí a klid.
Méně se porovnávám s kolegy.
Pravda, škola se za těch šest let hodně rozrostla, je nás tam opravdu hodně, máme hodně tříd a hodně dětí, je to fakt náročný. Těžko se hýbe rozvrhem, musíme být k sobě hodně ohleduplní a tolerantní.
ALE.
Za ta léta se vylepšila vybavenost, takže velkou část výuky už můžu dělat online, když narazíme na problém, hned můžu reagovat, hned vyhledáváme informace, s čímž řešíme i  problematiku zdrojů atd. atd.
Naopak se investuje i do četby a knížek.
Práce s elektronickými dokumenty je pro mě zatím těžkopádná, ale vím, že mi brzy ušetří spoustu práce, komunikace s rodiči online ušetří práci všem.
Vymakal se systém dělených hodin, aby děti mohly pracovat efektivněji na své úrovni.
Lépe se učí výchovy.
Přibyly třídnické hodiny, kde je čas na tmelení kolektivu a vyposlechnutí všech trápení.
Nemusí se to v těchto podmínkách dělat dobře, ale taky může.
Je to jen na mně.
A hlavně se už na všechno dívám s odstupem.
Nemám problém vypíchnout ve vlastivědě nebo přírodovědě jen to nejdůležitější a pustit v ušetřeném čase dětem kratičký film o tom, jak žijou děti na druhém konci světa nebo jít radši ven.
Bavit se s dětmi při češtině o působení reklamy a mediální masírce.

Pracovní kolektiv se hodně proměnil, ale zdá se mi dobrej.
Máme novou zástupkyni, organizačně zdatnou, vyšla mi vstříc i ohledně cest za Ranhojičem.
Padla jsem si do oka s holčinou, která je ve stejné životní fázi, až na jedno písmeno máme stejné příjmení a taky máme společnou kompletní blogosféru ;-).
Kuchařky mě opečovávají a vyvařujou mi samy od sebe bez mléka.
Po několika týdnech se mi začíná sice přejídat maso, ale není problém chvíli na obědy nechodit.

Cítím, jak mi pevný režim prospívá (prostě jsem lemra, no). 
Je to asi divné, ale poslední dva roky na mateřské jsem byla už svobody přejedená a měla jsem čím dál větší problém udržet jakýs takýs řád, chyběla mi společnost.
Odnášely to děti.
Teď jsem se uklidnila a i děti mi s pevným řádem a vyklidněnou matkou přijdou pohodovější, i když bylo těžké si to přiznat.
Uvidím, jak to dlouho vydrží :-). 
Jen pevně doufám, že odhadnu dobu, kdy budu mít dost a když začnu sklouzávat k rutině, včas skončím (???).

I další věci ovlivňujou mou psychickou pohodu, takže se v práci cítím líp než dřív. Definitivně bydlíme, nemusíme už myslet na stěhování, máme domov.
Nezanedbatelný je taky druhý plat, takže konečně splatíme dluhy a budem vyjíždět víc do přírody (připadám si najednou tak bohatá! ;-) ).
Máme skvělý prarodiče, který si ochotně berou děti.
A taky v mým soukromým životě se roztáčí věci, o kterých bych si dřív ani nesnila a díky tomu nemám pocit, že žiju jen prací jako dřív. 
Takže co víc si přát?

Jasně, teď se mi to machruje, v půlce září.
Uvidíme, jak budu mluvit za rok, za dva.
Vím, že bude hůř.
Ale taky vím, že je to na mně.
Můj plán:
- nerezignovat na naši stravu, občas půstovat, nesklouznout k rychlým řešením 
- neustále se zpomalovat, udržovat se v psychický formě
- stýkat se s lidmi, kteří mě drží při zemi
- nenechat se semlít, nesklouznout k rutině
- vytvořit si systém těšítek, která udělají z života řetěz radostných událostí...

Díky, že tu jste a držte mi palce.