Ke mně můžete pro FULL VERZI, bohužel není v mých silách vše samostatně vkládat, takže to sem z uzavřeného blogu pouze kopíruju, přebírám a omlouvám se, pokud fotky nepůjdou rozkliknout v plné velikosti.
Protože
jsme z domova vyjeli s několikahodinovým zpožděním, věděli jsme, že k
jezeru Lago di Lamar (vybírala jsem záměrně na mapě nějaké malé, v
nejbližším okolí naší cesty) dorazíme až za tmy.
V jakémsi
sympatickém německém lese všichni pojedli babiččiny řízky, já si dala
první venkovní spršku v mechu (nikdo jiný nechtěl) a pokračovalo se.
Postupně jsme překročili jak německé, tak rakouské a nakonec i italské
hranice.
Napětí bylo, zda se naše auto s rakví vejde na snížené parkoviště u jezera, vzhledem k prudce se svažující cestě na něj.
No, vyděsili jsme sice těch pár lidí, co už tam kempili, ale vešli jsme se.
Bylo
vidno, že nedávno v téhle oblasti proběhla nějaká bouře, protože jsme
zastavili zrovna u vyhrabaného jílovitého bahna. Ke spánku nám až do tří
ráno hrálo techýnko, jehož zdroj byl vzhledem k odlehlosti oblasti
neidentifikovatelný.
Ráno jsem byla vzhůru jako první a žasla nad tou nádherou.
U parkoviště si právě rozdělával stánek horal - výběrčí parkovného, který se mě ptal, zda jsme tu spali.
Po kladný odpovědi pravil, že v noci no problema, ale že jsme na VIP parkingu, kde se platí od 8 ráno do 8 večer za parkování 14 ojro. Za parkování o kus níž prý dáme jen 5 ojro.
Domluvili jsme se se zrovna vstávajícím Lukorem, že za tu polohu si rádi připlatíme a parkovné zaplatili - a těšili jsme se na vydatnou snídani přímo u jezera a koupačku.
Jenže nějak po deváté jsme vyhodnotili, že při takhle narůstajícím počtu muflonů tady vlastně nechceme být a kolem 11 po snídani, přebalení auta a jednom přeparkování (při kterém se nám podařilo přejet stůl, který ukládáme na noc pod auto, aby nepřekážel, naštěstí je funkční) vypadli :-).
Asi hodinu a půl jízdy nám to trvalo do Montichiari, kde jsme mysleli, že navštívíme katedrálu, ale byla zavřená.
V
městečku chcíp v tuto dobu pes, tak jsme zajeli do Lidlu pro jídlo a
museli nemile zkonstatovat, že nabídka salátů oproti Francii je tu
opravdu mizerná.
Do blízkého Fontanelle to bylo už jen pár minut.
Zjevení
Panny Marie nazývané Mystická růže (bývá zobrazována s bílou, červenou a
žlutou růží na plášti, které znamenají modlitbu, pokání a oběť) Pierině
Gilliové v polovině 20. století uznal Vatikán jako pravé před několika
týdny. Článek o tom mi poslala mamka a když jsem viděla, že je to po
cestě, neváhala jsem. Svatyně byla podle wiki založena v roce 2019, je
to opravdu maličký areál ukrytý v kukuřičném poli.
Když jsme přijeli, neměla jsem dlouhodobě vůbec chuť pít, ale zvláštní bylo, že ta voda byla tak dobrá, že jsem vypila snad dva litry na posezení a pořád jsem měla žízeň.
Jak když prostě nemůžete přestat pít.
Asi nikdy jsem tak dobrou vodu nepila.
Po osvěžení šup zpátky ke kříži do venkovního areálu na podvečerní nedělní mši.
Měli jsme časovou rezervu, takže nás nerozhodily ani kolony, smrdící spojka a měli jsme i čas na nanuky.
U Sanctuaria sv. Gemmy Galgani bylo jedno z nejlepších parkování - u Lidlu vedle :-).
Tady jsme se rozdělili - já šla na další italskou mši a Lukor se obětoval a s dětmi odtáh na nákup a vydal se hledat obchod, kde bychom mohli koupit kamarádovi medailku.
Pieta, co je zároveň i Madonou? |
Po mši na mě čekají s očima navrch hlavy: Mami honem, tohle musíš vidět, to se ti bude líbit, honem než ti zavřou.
A táhnou mě do klášterního obchůdku s maličkým muzeem, kterej objevili a jehož otvíračka končí cca za 20 minut.
Kromě toho, že tady mají vkusný suvenýry (slovenská výprava, kterou jsem potkala na mši s knězem mluvícím italsky mi nabízí pomoc s překladem, ale nakonec si s paní poradíme s ingliš, ona má radost, že já mám radost a že všechno chci :-) ).
Anička
mě ale táhne smykem k vitríně s osobními věcmi sv. Gemmy Galgani,
zejména k vitríně, kde se nachází její stigmaty zakrvácená plátna.
Koukám na to jak zjara, nemůžu uvěřit, co tady všechno mají a že si to můžu všechno vyfotit.
Pokládám ruce na sklo vitríny a hoří mi ruce.
Těžko vracím sanici a Anička má radost: sem ti řikala, že budeš koukat.
Plátna a oblečení po stigmatech. |
Železný korzet, který musela nosit. Jednoho dne ho sundala a už neoblékla. |
Přijde mi prostě krásná, a je mi blízká mnoha věcmi.
Na její přímluvu se obrátilo a uzdravilo mnoho lidí jak tělesně, tak psychicky.
Ona sama trpěla i fyzickými útoky a přišlo mi neuvěřitelný vidět vystavené kopie těch peklem očouzených deníků.
Narychlo jsem si nabrala pár obrázků s dotýkanými relikviemi, medailky, obrázky a nechala si nabrat i svěcenku a byla úplně happy, nejsilnější okamžik naší poutě to byl.
Když
jsem ještě po celým dni vyhládlá v autě zjistila, že Lukor stihl i
nakoupit a namíchal mi džus s perlivou vodou, nemohla jsem být už
spokojenější ♥.
Vymotávali
jsme se z Luccy, která je jinak fakt hezký město s opevněním (památky
jsme prostě nedali) a říkali si, že jsme blázni, když tady místo města
obdivujeme zakrvácený hadry.
Ale prostě jo, jsme mimoni :-) a nevadí mi to.
Čtvrthodinku
cesty odsud jsme zkoukli aspoň šikmou věž v Pise, kterou jsme si
záměrně nechali na večer, až opadnou davy a auta na parkovištích (dobrá
strategie, vyšla).
Každý si tu našel svoje, holky takový ty "must have" fotky a Markéta si jela svůj diskopříběh úplně po vlastní ose :-).
Foto říká vše :-). |
Po západu slunce byl plán dát si konečně pořádnou pizzu a dostat se na nocležiště.
Ani jedno se však nepodařilo.
Pizzerie byly všechny zavřené (i proto jsme bezradně objížděli město tak dlouho, až jsem nemohla psychicky unýst, že nemůže Lukor slevit z takovýho plánu, a hystericky jsem se osazenstva zeptala, proč si prostě nemůžeme dát pizzu někde jinde, kde nebude jen kebab na každým rohu).
Místo, kde jsme chtěli nocovat v přilehlých kopcích, bylo bohužel k nocování nevhodné, neb se na něm skvěl zákaz stání, takže jsme se tam jen umyli a zapíchli to na jakémsi odlehlejším parkovišti u jakési říčky a šli spát tentokrát hlady (děti usly už cestou, takže v pohodě).
Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat