Do Assisi, část druhá: Marina di Pisa, San Vincenzo, Saturnia, Pitigliano, Montefiascone

Ke mně můžete pro FULL VERZI, sem to z uzavřeného blogu kopíruju a třídím - naštěstí jsem zjistila, že fotky se dají rozkliknout i tak.

Protože se ukázalo, že na vyhlídce, kterou jsme měli vyhlídnutou ke spaní, je zákaz stání, spíme na parkovišti u řeky blíže k Pise a protože děti cestou usly a Lukorovi se nechce už nic vytahovat, tak i hlady :-).
Náladu si spravíme v nedalekém Marina di Pisa, kam vyrazíme hned ráno - tohle letovisko je spojeno s Pisou autobusovou linkou č. 10.
Mně by stačilo se stavit někde na nákup, ale mlčím, protože nevrlý hladový Lukor zuřivě hledá místo, kde bychom si mohli dát snídani.
Naštěstí brzy najdem.

Obsluha laškuje s Makisanou, zvládneme spořádat obložené pečivo, zajímavý karamelovokakaový kapsičky, kávu a využijem i wécko.
Tím, že jsme přijeli brzy, dáme i dopolední odpočinek na oblázkové pláži, která není přeplněná.

Maki se hučícího moře zatím bojí a Luke není koupánímilný, takže sebou necháme vlnama mlátit o zem jen já s holkama.
Když začne pražit, před polednem to zabalíme, největší vedra využíváme k přejezdům.
Naloďujeme se do auta, necháváme sušit plavky a odjíždíme.
Kocháme se piniemi, rybími trhy a nespěcháme.
Po necelé hodině cesty autem Luke vyhrkne: Ten bágl s foťákem zůstal na chodníku!
Po vzrušené debatě, kdo za to může, se schlíple vydáváme na cestu zpět do Marina di Pisa.
Sestoupí na mě zvláštní pokoj a já věřím, že vše dobře dopadne.

Foťák jsme odkoupili před dovolenou výhodně od známé, která ho nevyužívá a protože je konkurenční značky, než na kterou jsme byli zvyklí, chtěli jsme se s ním naučit (a stejně jsme většinu cesty fotili ze zvyku mobily).
Na místě, kde jsme předtím parkovali, bágl není, ale na domě najdeme vzkaz s namalovaným batohem a vzkazem, že máme jít do tabakerie.
Luke se tam vydá, zjistí, že tabakerie mezitím zavřela a vydává se za carabinieri, kam ho pošlou další dobří lidé. 

Carabinieri ověří, že bágl je náš, doporučí nám, že ho máme příště opatřit telefonním číslem a můžeme pokračovat.
Já mezitím smolím za pomoci překladače děkovný text v italštině, který necháme na stejném místě.
Slibovanou modlitbu za ty dobré duše, co nám batoh zachránily, hned splním - dám za jejich potřeby růženec světla.

Odpoledne, než uhneme do vnitrozemí, se zastavíme ještě v letovisku San Vincenzo.
Chtěli jsme si užít ještě písečnou pláž, když se zase může koupat (díky, ach nebe!).
Bylo to zase jiné - ještě 50 m od břehu bylo vody sotva do půl stehen a jemný píseček, že se do vody odvážil i Makisan (sice se po prvním přejetí vlnou trošku pozvracela, ale pak se neohroženě vrhla v náruči do móře). 

Byla jsem ráda, že už se ani holky vln nebojí a hlavně že Anička vlezla do moře bez štípání (asi si uměla počkat :-) ).

Když jsme se ale vrátili do auta, trochu jsme si za ten nápad nadávali.
Písek byl prostě všude a navíc jsme měli málo vody na oplach.
Zbavili jsme se veškerých zásob (a to jsem zabavila i dětem vodu z rozprašovačů), abychom se odsolili a odpískovali, auto jsme zametali naněkolikrát, a než jsme se vykodrcali, byl zase večer.
Náladu povzbudilo, že jsme konečně našli místo, kde jsme si dali tu pizzu, co po ní všichni tak toužili, Makisan u toho vymetla celý jakýsi přilehlý zábavní park a zaprášila se u přesýpání štěrku v chodníku jako by žádná koupel neproběhla, no s ní někam chodit :-)...

Nakonec jsme ale při západu slunce vyrazili na nákup a vydali se dále do toskánského vnitrozemí.
Dalším cílem byly sirné prameny vyvěrající volně v přírodě nedaleko lázní Saturnia - když jsem o nich asi před pěti lety četla a plánovala je navštívit kvůli Andulí, protože se ještě nemělo moc koupat v moři, nebyly kaskády u mlýna ještě moc známé.
Teď už je to profláklé insta místo :-), ale jako bod na přespání a koupel se hodí.

Nocleh na nedalekém parkovišti byl zdarma, takže jsme tu kolem půlnoci zakempili a koukali, že lidi teprve odchází a odjíždí.
Moc jsem tomu nevěřila, ale ráno jsem vzbudila Andulí a vyrazily jsme za svítání tam, odkud se linul sirný smrad.
A stihly jsme to fakt "za pět dvanáct", našly jsme si volnou tůňku a naložily se do teplé vody ještě bez davů.

Pohled na protější louku osvícenou ranním sluncem byl k nezaplacení.

Na mě sirná voda působí opravdu blahodárně (v mládí jsem se léčila v Losinách a uvažuju, že si budu snad kupovat v lékárně sáčky do koupele) a nejenže se mi po koupání kůže "nezmenšuje o číslo", jako se to děje v normální vodě a pak se musím mazat, ale ještě mi to fakt uvolnilo klouby, takže po necelé půlhodince, když už se do tůněk začaly rvát davy, jsem fakt odešla s tím, že jsem si odpočala - na této cestě si nejvíc, i když to bylo tak krátké.

Andulí, která se na zápach moc netvářila a nechtělo se jí do ničeho tak nechutnýho lézt, byla nakonec nadšená podobně jako já a navíc byla ráda, že mě měla chvíli pro sebe.
Emouš, který s námi jít nechtěla, pro změnu litovala, že nešla.

Když jsme se vrátily, u nás se ještě spalo, ale už najížděla další koupelechtivá auta, takže jsme přestavěli auto na jízdu a jali se nalézt místo, kde se nasnídáme.

Ještě fotka z protějšího kopce (s dalšími českými lakšry karavany zastavivšími v kopci) a o pár kilometrů dál už zastavujeme na lesní cestě, smažíme vejce, vaříme kávu a na světě nám nic nechybí.
Po snídani zhodnotíme zásoby vody a rozhodneme se umýt vlasy.
Makisan nás pozoruje a přestože mytí vlasů nesnáší, "chce taky".
Kromě mytí vlasů se ještě naučí vykonávat potřebu v podřepu (malý krok pro lidstvo, ale velký pro nás :-)! ) 

Dál projíždíme krajinou, kde by se z fleku mohl točit středověký film a oněmíme na vyhlídce na jedné ze skal: už jsme v Pitiglianu, kterému se přezdívá Malý Jeruzalém především díky přátelskému soužití zde žijících židů a křesťanů napříč stoletími.

Něco o jeho historii si můžete přečíst třeba TADY. 

Na vyhlídce poděkujeme v kostele Madona delle Grazie, pak se vydáme do nové části města, kde nakoupíme jídlo a osvěžíme se nanuky.
Nakonec přejedeme do staré části města, kde zaparkujeme a vydáme se do malebných uliček.
Jsou plné krámků s vkusnou keramikou, rukodělnými výrobky i delikatesami, nacházíme tu i židovskou stopu.
Navštívíme pár vyhlídek a kostelů.

Makisanova oblíbená atrakce, zapínání el. svíček.

Most pro pěší spojující nové ...

... a staré město.

Přestože jsou tu ceny jídla více než příznivé, končí nám parkování a zatím nám nevyhládlo, a tak odjíždíme směr Montefiascone.

Tady už parkujeme zdarma a vydáme se nejdřív na kafe, dort a dětem zmrzlinu (protože to je jediné místo s wc) a pak do města.

Katedrála sv. Markéty těsně po jejím svátku.

Ostatky, s kterými se chodí procesí.

Dojdeme až na vyhlídku nad jezerem, kudy vede poutnická trasa Via Francigena.

Pak spořádáme další druhy pizz, nabereme vodu v pítku a suneme se směrem k Orvietu, kde chceme zítra ráno jít na mši. Cestou je spousta super plácků na spaní...

... ale my to nakonec zapíchneme až u hřbitova těsně před Orvietem.

Je tam největší klid (a jak jsme zjistili druhý den, tak i krásné hrobky :-) ), přiměřeně světla a hlavně máme strategickou polohu na zítra.