Zázraky říjnové

Ke mně na uzavřený můžete přímo SEM.

Ze školy v přírodě, na kterou odjela po dvou dnech po přestupu, se nám vrátilo nové dítě, co nosí dobrou náladu s sebou domů.
Pozornost je stále stejná, resp. stejně špatná, ale i tak je to dost změna.
Je nadšená ze školní kapely, každý čtvrtek si s ní povídá přes Teams babuška z Londýna.

 

 

Místo mnohých díků i proseb.

Nejdřív díky za prvního mužskýho pokračovatele našeho rodu - Petr Josef.

Zajímavý byly už okolnosti narození:

Celou dobu se nevědělo, jestli holka nebo kluk. 

Pořád se nechtěl otočit, načež Ranhojič pravil, že se otočit nemá, aby neublížil mamince s kýlou.

Kvůli tomu šel nakonec císařem dřív.

Ještě že tak, protože zkalená voda a infekce (to jen já pořád mám ty představy o přirozeným porodu za každou cenu).

Nejdřív děkovačka na Cvilíně za syna.

Všichni už slavili, když uprostřed noci vezli malýho Pepinka z Krnova do Ostravy na JIP kvůli zástavě dechu a sepsi.

Druhý den se v Ostravě zázrakem uvolnilo místo i pro maminku.

Takže v dalších dnech další prosby a dojíždění za nima, zásadní hovory.

Když ho brácha viděl zaintubovanýho nehybnýho na přístojích, rovnou ho laicky pokřtil.

O pár dní později už mohl být s maminkou. 

Nakonec mu zbyla sonda do žaludku.

Ten den ho brácha polil ještě lurdskou, kterou minule zapomněl.

Po chvíli se otočil a kouká, že miniPepin si odlepil všechny dlouhý lepítka a vyndal si sondu :-).

Naštěstí lékaři řekli, že když bude dost pít od maminky, už ji nemusí dostat zpátky.

A nedostal.

Po deseti dnech od porodu šli domů ♥.

Respekt nebi a lékařům v Ostravě!

 

A napíšu to i sem, abych to dodržela! : za to, že zachránil bráchu i pokračovatele rodu, nebudu už víc pít alkohol - na poděkování i za to, aby to měly další generace lehčí s těma závislostma.

No, jsem na sebe zvědavá :-), protože chutě nabíhají automaticky pořád stejně, uff, cha.

Emiččina desítka odstartovala všechny podzimní oslavy.
Teda zatím domácí, protože nejsme schopni naplánovat společnou.
Chtěla palačinkovej a povedl se - jak vylepšená velikost palačinek, tak hustota karamelu.
 

Pořád hřeším na to, jak je samostatná a jak se dovede postarat o Maki, ale snažím se ♥.

A dobrej pocit z Dne pro dětské domovy.
Jak ze všech workshopů, tak z toho, že jsme zvládli nakoupit, udělat i vydat oběd i svačinu pro 60 lidí.
Lukor tentokrát i vrbou.

Po vydání Zpravodaje trochu na sílu, ale všechno dobře dopadlo (foto od Karla -díky ♥!) 

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

La Vey, Anton Szandor (1991) : Satanská bible. Praha, nakl. Reflex.

Jinak jak se teď vyrojila spousta odborníků přes pohanské svátky a jejich historii :-), tak já se do vášnivých diskuzí zapojovat nechci.
Jen si tu odložím jeden ze screenů, kterej jsem si "náhodou" vyfotila na jaře jako podklad pro jinou práci a už teď jsem měla problém je najít.
Kdo slavit chce, důvod si najde, kdo nechce, tak taky.
My neslavíme tak nějak z principu, ale proti gustu... 

+++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tak hezký dušičkový čas!

Nový pořádky

To takhle Lukor začátkem září v mý nepřítomnosti daroval moje kolo Andulí, která nám ze všeho vyrostla a pár dní na to mi koupil nový - po sezóně prý moooc výhodně.

Sice jsem protestovala, že na zimu fakt kolo nepotřebuju, navíc nás akce Lurdy trošku vysála a já bych přece potřebovala naši poslední rezervu spíš na novou lednici, až ta stará vyplivne, ale pán si nedal říct a kolo osobně vybral a přivezl.
Na první dobrou bych si takový asi nevybrala, ale protože jsem byla ráda, že nemusím nic řešit, rozhodla jsem se držet hesla darovanýmu koni na zuby nekoukej a bejt vděčná.

Po 14 dnech ježdění a přes 200 km v sedle jsem musela uznat, že jezdí fakt dobře a že mám novou závislost a novou dopolední náplň s Makisanem, nakonec vzhledově se mi začalo líbit taky dost ("sem věděl, že se ti za chvíli bude líbit jako mně" :-) ).
Tak jsem vděčná ještě víc, za všechny ty teplý paprsky, rozpohybování mojí ztuhlý kostry, podzimní dary přírody a každou tu minutu na čerstvým vzduchu, než přijde TMA a ZIMA.

Z cyklopouti do Luže (rozhodli jsme se v poledne, že pojedeme a ve 3 to začínalo)

"no bude stačit, když pojedeme tou dvacítkou, to dáš ne?" Haha, vítr dul tak, že jsme jeli místy cca 8 - 12 km/h a po 30 km proti větru do kopce jsem málem zdechla, zato cesta zpátky byla vyloženě za odměnu a pěkné to nakonec bylo.

Verze s více fotkami je zase u mě.

 

 ... a s dětmi po škole uklidňování se

Loni jsme hodně váhali, zda Aničku nepřesunout na jinou školu, jednak jsme pozorovali, jak je po všech hodinách navíc vyčerpaná, a my už na jaře z jejího menežování, který je mnohem těžší než menežovat všechny děti dohromady, dost mleli z posledního taky.
Navíc do kolektivu mírně eufemisticky řečeno moc nezapadla.
Souhra všech okolností za ty roky by se dala nazvat souhrama všech blbých scénářů, co mohly nastat a i když její nepozornost kdekoho včetně mě dráždí, k mnohému přišla jak slepá k houslím.
Ale na jediný škole, která padala v úvahu, nebylo místo, navíc se v ní na náhradníky dělají pořadníky, tak jsme pořád jen přešlapovali na místě a nedělali nic (taky v sedmičce přejít do novýho kolektivu, to nechceš).

Po Lurdech jsem měla pocit, že jsme dost silní na to, abychom jí doma vynahrazovali to, co zažívá ve škole a nést všechno jakžtakž se ctí.
A když už jsme se smířili s tím, že lehký to prostě nebude, nebe už se na to asi nevydrželo dívat, zasáhlo a vše vyřešilo během dvou dní za nás, ani jsme nemrkli.

Vůbec nevím, jak se to všechno semlelo, ale po několika dnech seznamování se s novým systémem a odpovídání na zprávy nových sympatických učitelů jsme ji dnes vyexpedovali na školu v přírodě s programem přežití v divočině a připadám si jak ten Abrahám, co mu nebe zadrželo ruku.

Tak snad všechno zvládneme.

Nový pořádky přichází (ještě že jim nezacláníme) a některý starý zůstávají, jako třeba šestnáctá oslava našeho výročí svatby na stejným místě jako vždycky.

I když jsem v nás vždycky věřila, měla jsem trochu obavy, jak se na našem vztahu podepíše zub času, jak obstojíme.
Na jedný z našich sólovyjížděk Lukor pravil, že když pozoruje rozpadající se vztahy v našem okolí, že by nikdy netipoval, že to může být i lepší a lepší.
Jsem za.
Nikdy bych neřekla, že takovou blízkost do vztahu po letech nepřinesou nový sexuální hračky, ale společný klečení na kolenou a společný úkoly (aniž bych chtěla bagatelizovat důležitost tělesné stránky, která se ovšem průběžně řeší úplně sama, až se divím).

Když si babička chtěla vzít na víkend děti, využili jsme příležitosti a výročí oslavili stylově na konferenci Poslaný v Kroměříži.
Z města, o kterým všichni básní, jsme nakonec sice nic neviděli, ale opečovali nás tak, že dojmů jsme plní po okraj (už v sobotu odpoledne jsem si říkala, že se do mě nic dalšího nevejde).

Tak třeba někdy, až to zpracuju.