Ne že by se předtím nic nedělo.
Jak jsem psala u sebe, přihlížíme přípravě Anky na 1. sv. přijímání, pololetí za mnou, oslavy výročí založení domu SDB a úžasnej Víťa Marčík, chřipková epidemie v práci ... a konečně Hromnice a toho světla aspoň trochu více.
Taky jsem hodně pekla, protože Lukor přišel s teorií, že děti jdou (zase) po sladkostech jak slepice po flusu, protože prý málo peču (a chleba se nepočítá !?).
Tak jsem pekla o víkendu i v týdnu.
Teorie nepotvrzena.
O jarkách se opět ukázalo, jak neumím moc odpočívat.
Ale můžu bejt ráda, že mě nesklátila chřipka jako všechny okolo.
Přestože v hotýlku Sirákov na hřebínku někde mezi Vsetínem a Zlínem bylo více než přívětivě (podíl na tom měla jejich vlastní hlíva, kterou jsem užívala dvakrát denně v jejich nešizené domácí valašské stravě), 4 noci byly tak akorát a víc bych asi nevydržela.
Užili jsme si asi všech druhů počasí: slunečné skorojaro u salíků ve Zlíně a v Zoo v Lešné, bahnitou a větrnou smršť na rozhledně Vartovna a sněhovou bitvu až na spoďáry těsně pod Kohútkou, kde jsme na noname kopci rozsekali boby poté, co jsme nedali bez řetězů poslední zatáčku k lanovce.
Nikdy jsem nebyla žádnej aktivista, ale návštěvy zoo mě už od dětství moc nebraly.
Trošku jsem si ale říkala, že bych se někdy kvůli dětem překonat mohla.
Tak jo... ale i tak mi bylo z některých apatických zvířat zavřených ve výběhu smutno.
Ano, ZOO Lešná je opravdu jedna z nejhezčích zoologických zahrad u nás, ale jsem ráda, že jsem si svou rodičovskou povinnost splnila a zase mě nikde dlouho nikdo neuvidí :-).
Neděle:
Jedny z mála zvířat, ze kterých se moje duše tetelila blahem, byli společenští rejnoci, kteří se vehementně dožadovali pohlazení.
Pondělí:
Úterý:
Středa: Před odjezdem jsme ještě museli zkouknout Karlovu chalupu :-).
...
Ranhojič, u kterýho jsme se stavili na zpáteční cestě, navnadil Lukora, že by mohl časem vyměnit píchání inzulinu za perorální udržovací léky, takže zase teď pojedu trochu dietku.
Jak jsem psala u sebe, přihlížíme přípravě Anky na 1. sv. přijímání, pololetí za mnou, oslavy výročí založení domu SDB a úžasnej Víťa Marčík, chřipková epidemie v práci ... a konečně Hromnice a toho světla aspoň trochu více.
Taky jsem hodně pekla, protože Lukor přišel s teorií, že děti jdou (zase) po sladkostech jak slepice po flusu, protože prý málo peču (a chleba se nepočítá !?).
Tak jsem pekla o víkendu i v týdnu.
Teorie nepotvrzena.
O jarkách se opět ukázalo, jak neumím moc odpočívat.
Ale můžu bejt ráda, že mě nesklátila chřipka jako všechny okolo.
Přestože v hotýlku Sirákov na hřebínku někde mezi Vsetínem a Zlínem bylo více než přívětivě (podíl na tom měla jejich vlastní hlíva, kterou jsem užívala dvakrát denně v jejich nešizené domácí valašské stravě), 4 noci byly tak akorát a víc bych asi nevydržela.
Užili jsme si asi všech druhů počasí: slunečné skorojaro u salíků ve Zlíně a v Zoo v Lešné, bahnitou a větrnou smršť na rozhledně Vartovna a sněhovou bitvu až na spoďáry těsně pod Kohútkou, kde jsme na noname kopci rozsekali boby poté, co jsme nedali bez řetězů poslední zatáčku k lanovce.
Nikdy jsem nebyla žádnej aktivista, ale návštěvy zoo mě už od dětství moc nebraly.
Trošku jsem si ale říkala, že bych se někdy kvůli dětem překonat mohla.
Tak jo... ale i tak mi bylo z některých apatických zvířat zavřených ve výběhu smutno.
Ano, ZOO Lešná je opravdu jedna z nejhezčích zoologických zahrad u nás, ale jsem ráda, že jsem si svou rodičovskou povinnost splnila a zase mě nikde dlouho nikdo neuvidí :-).
Neděle:
Jedny z mála zvířat, ze kterých se moje duše tetelila blahem, byli společenští rejnoci, kteří se vehementně dožadovali pohlazení.
Pondělí:
 |
| Jediná fotka z vrcholu rozhledny, než jsem se začala modlit, aby mi Sabine neodfoukla foťák :-)... |
Úterý:
Středa: Před odjezdem jsme ještě museli zkouknout Karlovu chalupu :-).
...
Ranhojič, u kterýho jsme se stavili na zpáteční cestě, navnadil Lukora, že by mohl časem vyměnit píchání inzulinu za perorální udržovací léky, takže zase teď pojedu trochu dietku.
Žádné komentáře:
Okomentovat