Wadi Rum

neboli Měsíční údolí.
Sraz jsme měli v návštěvnickým centru ve vesnici Rum, jenže jsme ho nikde neviděli, tak jsme skončili u islámskýho hřbitova :-).
V nejbližším kempu zavolala obsluha do našeho Panorama Wadi Rum kempu a přijel pro nás Mohamed, vzhledem vypadající tak na 14 let, vytlemenej jak po požití hopsinkový šťávy. 
Tvrdil (po celej pobyt), že mu je 18 :-).
Zaparkovali jsme auto v kempu blízko pouštní silnice a pokračovali dál jeho džípem.
Kempy rozeseté po poušti nabízí podobné služby za velmi podobné ceny (až na ty lakšry), takže je asi jedno, do kterého se vydáte, nám vyhovovalo, že je Panorama kemp opravdu maličký.
Tvoří ho 6 stanů pokrytých typickou černobílou látkou z velbloudí srsti, společenská místnost s terasou a matracemi, kde se podává jídlo, případně se křepčí a zpívá za zvuku beduínských nástrojů a překvapivě čisté umývárky se sprchami. 
Vodu sem zaváží cisterna podle toho, jak s ní návštěvníci plýtvají.

Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme s Mohamedem na projížďku džípem, vyškrábali se na pár skal, brodili se červeným pískem a řvali při zběsilý jízdě dunama s několika více či méně turistickýma zastávkama.
Nakonec jsme zastavili na hřebeni, ze kterýho se dal pozorovat západ slunce.
Beduíni z různých kempů během několika minut posbírali suché chrastí a uvařili na něm čaj. 
Jo, tak je to turistický, ale hezký.

Velbloud - sebevrah (vrhnul se nám pod kola, přestože měl svázané nohy a byl tak "zabržděný" :-) )

"Petroglyfy" - pozůstatek dávných civilizací.

Když slunce zapadlo, půjčil Mohamed džíp Lukorovi a dali jsme se na zpáteční cestu.

K večeři se podávalo maso, rýže, brambory a zelenina, udělané v "písečným hrnci" - zakopaný do písku s rozžhavenými uhlíky.
Po něm následovala španělsko - kanadsko - arabsko - česká družba mezi celkem 5 návštěvníky kempu při čaji a šíše (kterou si dala jen obsluha), tance vedl i nadále naspídovanej a vytlemenej Mohamed (kdo jinej :-) ).
Spát jsme šli jako poslední až poté, co jsme si lehli na skálu pod hvězdný nebe v pouštním tichu (už vím, jak to myslel Orko ve svý knize Modlitba argentinských nocí s tím vysíláním zdrávasů naslepo).

No a po snídani už to stáčíme zase na sever ...
Osobní fota zas u mě :-).