Tak nevím, někde píšou železná, někde plechová nebo zinková svatba.
Prostě její šesté výročí, devět let spolu.
D Í K Y !

Jsem ráda, že jsme se vzali na Václava a nejen kvůli volnu :-).
Mám s ním spojených tolik vzpomínek! Brixiho hudbu, Svatováclavský chorál, pouť a pouťový koláče, poslední řízky a salát před Vánoci, nastupující podzim, šest let už taky ty parádní svatební vzpomínky a třeba bude následovat nějaká další asociace?
Když jsem to napsala, tak určitě ne :-).
Tak se prozatím jen rozmyslíme, jestli ještě zvládnem vzít Anku poprvé na tu pouť ...

Odpočívej v pokoji ...
Včera nás po dlouhé nemoci navždy opustil náš drahý Kredenc II. (pardon, muž by určitě namít, že se to píše Credence), který nám byl na cestách druhým domovem i noclehárnou (zvláště na okružní jízdu podél hranic naší ctěné země ráda vzpomínám...), v němž jsme jako mladší podnikli spoustu dalekých cest a jako starší v něm odvezli obrovskou spoustu nábytku, věcí, osob, dětí, zvířat, zavazadel. 
Naposledy jsme trnuli, aby na svých vyvrácených kolech, při děravé nádrži na vodu, polovyschlé baterce a se žravostí oleje i benzinu vydržel převoz skříně a postýlky z chalupy.
Kredenc II. byl super komfortním kombíkovým nástupcem nekombíkového Kredence I., který se u nás ohřál bohužel jen 2 měsíce těsně před svatbou, neboť ho totálně zlikvidoval nepozorný řidič z vedlejší komunikace a přivodil mému tehdy po dlouhé nemoci čerstvě z nemocnice propuštěnému skoromuži další nedobrovolný nemocniční pobyt. 
Sloužil nám věrně, co bychom si často bez něj počali.
S nadějí v srdci ale musím podotknout, že dále prospěje ostatním nemocným, neboť se rozhodl darovat ty zachovalejší orgány.
Děkujeme Ti za Tvé služby, s láskou vzpomínáme, budiž ti vrakoviště lehké ...

P.S. Jako nemohli jsme se dočkat jeho nástupce (kterého stihla dcerunka slavnostně pokřtít gejzírem zvratků), ale když tak vzpomínám, co všechno jsme s ním zažili, nechce se mi ho opouštět... achjo, jsme tak nechutně dospělí, zodpovědní, uvědomělí a žádnej underground už v nás není... :-) :-) :-)

Tak jsem asi připravena.
Ložnice přestavěna, dětský věci ve skříni, postýlky stojí (pravda, pulcova stále bez kolotoče, ale s tím třeba ještě pohnu).
Sedačka i koberce odborně vyčištěny (když je svýma nevolnostma dorazilo naše psisko, málem mě trefil šlak, ale už jsou jako nové).
Lednice hloubkově vyčištěna, odmrazena a znovunaplněna, nějaké jídlo i v mrazáku až tu nebudu.
Okna včetně žaluzií vycíděna (ne že bych je chtěla mít tak nutně čistý, ale ten prach zevnitř jsem fakt nedávala) a porod nikde.
Ale musím uznat, že zas všechno dopadlo jak mělo: ještě že se neodehrálo stěhování, protože nevím, kde bych na něj vzala sílu (nejen já).
Po opravdu dlouhý době si užívám chvilkový odliv depresivních hormonů, bůhví, na jak dlouho mě opustily, žejo.
Poslední prohlídka u mýho doktora a poslední monitor.
Najednou, do té šílené únavy mě postihl příval nebývalé síly.
Skoro mi přijde divný, že bych měla každým dnem porodit.

Teď už jen pohoda, spánek ... polehoučku dopisuju zanedbané deníky a v klidu se zásobuju kvalitní zeleninou na příkrmy pro pulce.
Ne že by končila sezona, když zrovna začala, ale naše paní Zita se rozhodla touto sezonou ukončit svou pěstitelskou a prodejní kariéru a užívat si zaslouženého důchodu.
A jelikož jí dochází zásoby a já neobjevila zatím žádného adekvátního dodavatele, který by mi byl schopen v únoru dodat něco solidního a možnosti kvalitního uskladnění taky nemáme, tudíž čistím, krájím, sekám, mrazím, zavařuju... 
ale jen tak zlehka, tentokrát žádný velký syslení, jen tak trošku, pro radost.

Ančino dlouhodobé žadonění: "Pío chci!", jakmile viděla někoho s půllitrem čehokoli pěnivého, jsme řešili douškem Birellu od maminky.
Potom nemohla vidět nikoho s kávou, aniž by řvala: "Kafe chci!"
Tahle záležitost je taky vyřešená.
Mohlo mě to napadnout mnohem dřív, ale už nějaký čas si děláme dámské kávové dýchánky s Carem nebo rozpustnou Meltou ke spokojenosti všech stran.
Horké Caro ředím půl napůl ovesným nebo rýžovým mlékem.
Anka má svůj minišálek, na který je náležitě pyšná a ochraňuje ho jako svátost.

Slíbený recept na domácí paštiku z kuřecích jater (nejen) pro nedělní návštěvu :-).
Podle posledního vyšetření krve před porodem jsem opět lehce anemická a po zobání železa v kapslích mi není úplně nejlíp, takže se mi moc hodilo, když mi minulý týden ke dřevíkovským kuřátkům přihodili pracovníci bonus za velkou objednávku (jinde už kuřecí maso nekupuju) v podobě sáčku čerstvých jater.
Myslím, že toust s domácí paštikou posypaný semínky a k tomu malý střik z červeného bohatého na železo (hlavně Neronet, Alibernet, Dornfelder) může udělat člověku trpícímu nedostatkem železa líp než syntetické doplňky stravy, aniž bych chtěla ovlivňovat něčí přesvědčení :-).
Nenapadlo by mě koupit si k tomu účelu játra v supermarketu, to si paštiku radši odpustím, ale jako tip na zpracování jakýchkoli čerstvých jater z ověřeného zdroje (králičí, kuřecí, krůtí, husí ...) recept doporučuju, obzvlášť teď na podzim.
Paštiku stejně jako šunku dělám jen jednou za tři měsíce, když dorazí čerstvá dřevíkovská kuřátka.
Vím, že paštika se dá dělat na spoustu způsobů, ve vodní lázni v troubě atd., ale mně se více než osvědčil tento extra jednoduchý a rychlý recept (jak jinak u mě :-) ).
Takže až si, Baruš, přečteš, jak je to triviální, přestaneš mě konečně obdivovat :-). 


DOMÁCÍ PAŠTIKA Z (KUŘECÍCH) JATER

Na pánvi jsem rozpustila kousek másla, na něm lehce osmahla jednu střední pokrájenou cibuli, přihodila asi 8 - 10 kuliček celého (nejlépe zeleného) pepře a na ní zprudka opekla z obou stran celá nekrájená kuřecí (nebo jiná) játra (cca 400 g , ale vážit je nemusíte, prostě po dně pánve tak akorát). Trvá to z každé strany asi 8 minut. Játra by měla zůstat uvnitř trošku růžová. 
Těsně než jsem játra vypla, přihodila jsem do pánve nasekaný stroužek česneku, na kostičky nakrájenou anglickou slaninu (cca 100 g) a koření: 1 a půl lžičky čerstvého nebo sušeného tymiánu, asi půl lžičky mleté skořice, asi čtvrt lžičky hřebíčku. Nechala jsem chvíli ovonět, vypla sporák, směs lehce osolila čerstvě mletou solí  a nechala játra zchladnout a zatáhnout.
Nakonec jsem je pokrájela na kousky do vyšší nádoby, přidala celý obsah pánve - slaninu s cibulkou a česnekem a kořením i s máslem, na kterém se vše opékalo, kápla do toho několik lžic sladké smetany ke šlehání a rozmixovala mixérem do hladka (játra jdou poměrně snadno, ale mělo by být rozmixované i koření). 
Hustotu paštiky můžete ovlivnit přilitím další smetany, v lednici dost ztuhne.
Zdobení nechám na vás, jestli brusinky, omajdu z lesních plodů nebo zeleň...

Probiotika v těhotenství - snížení rizika budoucích problémů s atopickým ekzémem/alergií/astmatem?

Už dlouho přemýšlím o rozšíření zaměření blogu o jedno téma, ke kterýmu mám, myslím, co říct a nerada bych si nechávala "těžce vydobyté" poznatky jen pro sebe.

Kromě kamarádů a známých, kteří se mě ptají na výživu a zkušenosti s bojem s atopickým ekzémem u mě i u dětí a hlavně na to, co dělám pro to, aby ho moje děti po mně nezdědily (a dětí kolem mě, které bojují s ekzémem i přes to, že jejich rodiče žádné problémy nemají, je čím dál víc), mě začali kontaktovat i neznámí lidé a já cítím, že bych své zkušenosti chtěla někde "usadit", někde, kde budou dohledatelné, abych je nemusela psát každému zvlášť a znovu a zároveň je zachytila i pro sebe.

Teď, když se chystám přivést na svět dalšího potomka, je, myslím, ideální doba.

Proto občas, mimo témata, na která jste zvyklí, napíšu chronologicky o tom, co je zrovna u nás v této problematice aktuální.

Dám tomu nadpis, aby se dal přípěvek snadno dohledat a označím novinky novými štítky:

- Zkušenosti: atopický ekzém, alergie, astma (dospělí i děti)

- Předcházení atopickému ekzému, alergii, astmatu u dětí od narození

Další štítky budu kdyžtak přidávat podle potřeby (např. Příkrmy apod.).

Předem chci říct, že jsem jen laik, kterého tyto obtíže provází celý život, a nikomu neradím, co a jak dělat, co jíst atd.

Moje příspěvky se budou týkat pouze mých pozitivních zkušeností, toho, co pomáhá mně a mým dětem a nikomu je nevnucuju, ani se necítím být kompetentní v téhle oblasti někomu říkat co je správné a co ne.

Kdo můj příběh zná nebo chce jít rovnou k věci, nechť náledující odstavec přeskočí.

Atopický ekzém a následně i astma a alergie mě provází téměř od narození.

V té době se tolik nepropagovalo a nepodporovalo kojení jako dnes a moji rodiče si pamatují, jak jsme jako děti po umělém mléce zvraceli. Ekzém měl u mě udržitelnou formu (pod koleny, v loketních jamkách) do puberty, kdy jsem asi od 11 do 15 let začala mít opravdu velké problémy. Byla jsem mimo jiné několik měsíců hospitalizovaná v nemocnici, kam se na mě jako na nejtěžší případ chodili dívat všichni medici. V nejhorší době ze mě opravdu prakticky odpadávalo maso. 

Po potlačení ekzému klasickou medicínou (moje experimenty s různými alternativami ani nepopisuju) téměř zmizel ekzém, ale objevilo se astma a alergie, především na pyly různých bylin a roztoče. To trvalo asi do konce studia na VŠ. Imunologickou a bylinnou léčbou jsem dostala alergie pod kontrolu, i astma se mi časem zlepšilo do té míry, že jsem mohla vysadit léky (hlavně moderní inhalátory). Už na VŠ mi bylo jasné, že zadarmo nic nedostanu, že žádná zázračná pilulka ani mastička neexistuje a že musím makat sama. Že velkou roli u atopika/astmatika/alergika hraje strava, psychická pohoda a správné návyky. Proto jsem na VŠ dodržovala každé jaro a podzim (podle míry vlastní vůle různě dlouhou) dietu, pila speciální čaje a zajímala se o zelené potraviny (mladý ječmen, chlorella - nutno dodat, že ječmen v souvislosti s havárií jaderné elektrárny Fukushima není teď moc bohužel vhodný ke konzumaci). Kolem 25. roku jsem se cítila asi nejlíp. Žádný ekzém, postupné vynechání léků na astma i alergii a pohoda.

To se ovšem změnilo po prvním porodu. Problémy začaly v souvislosti s kojením nanovo, místy dosahovaly intenzity jako v pubertě a trvaly do konce kojení. 

Do toho jsem se pokoušela dělat všechno pro to, aby se ty samé problémy nedotkly i Anny (určitý sklon k atopii, i když ne v takové míře, má i muž). Když jsem se dala konečně do pořádku, přišlo druhé těhotenství a problémy se opakovaly, narozdíl od prvního tentokrát hned od jeho začátku. Někteří lékaři říkají, že s každým těhotenstvím se problémy zhoršují a jsou více intenzivní.

Oproti mně měla naše Anna problémy s atopickým ekzémem jen v prvním roce života. Věřím, že způsob zavádění příkrmů, způsob stravování, vyřazení chemických hygienických přípravků, šetrný očkovací kalendář a některé doplňky stravy udělaly své, Anka je prostě ve svých necelých dvou a půl letech dlouhodobě čistá a hebká, navíc celkově zdravá.

Získání většiny poznatků bylo odstartováno její nesnášenlivostí umělého mléka.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a když vidíme, jak výborně prospívá, rozhodli jsme se při zavádění všech opatření postupovat u druhého dítěte úplně stejně (samozřejmě pokud všechno dobře dopadne).

A to bych chtěla ve svých příspěvcích zachytit. Konkrétní zkušenosti.

I když to třeba bude vypadat jako reklama, uvedu náš první aktuální boj.  
Nad rámec zkušeností z prvního těhotenství jsem začala v 35. týdnu těhotenství brát probiotika - konkrétně kmen Lactobacillus rhamnosus.
Proč? 
Nejsnažší bude citovat profesorku Struneckou (stačí si přečíst 1. odstavec):

STRUNECKÁ, Anna. Varovné signály očkování. ALMI Miloš Palatka, 2012. s. 86-87. ISBN 978-80-87494-04-2. 

Musím říct, že už po prvních deseti dnech užívání byly na mé kůži vidět první výsledky, dost se mi ulevilo, proto věřím i výsledkům výzkumu, o kterém se prof. Strunecká zmiňuje.
Možná vám tímto příspěvkem neříkám nic nového, probiotika jsou dnes hojně užívána i zdravými novorozenci po porodu jako prevence či odstranění problémů s nadýmáním a kolikami, přesto jsem považovala za důležité to napsat. 

Postýlka čeká na svýho obyvatele/ku.
Monitor dechu jsme nikdy neměli.
Sestra v porodnici mužovi při Anduli poradila aspoň zvednout miminku matraci (dosti zvracela), tak jsme byli aspoň o něco klidnější.
Správný úhel sklonu má být prý ještě větší, ale už takhle si myslíme, že je to dost prudký "sjezd" :-).
"Rampu", jak se název rychle vžil, nám vyrobili mužovi spolupracovníci z dřevotřísky.
Nevím, jestli je její použití až tak důležitý, ale už obešla příbuzenstvo a zase se k nám vrátila.
Ještě nějakou výzdobu, kolotoč nebo tak, to nechávám zase naposled... 

Ančino autofoto - dálkovým ovládáním k foťáku vytvořila tolik fotek, že by to dalo skoro na film :-)

Aspoň matka musí koukat do objektivu neustále - až se uráčí zvěři, aby vyšla aspoň nějaká fotka :-)

Ještě pár momentek z víkendovýho focení dravé zvěře :-)...
Momentky mám nejradši.

Něco málo z home-made památečních vorvaních fotek ... :-)
(o tom, jak dostat na jednu fotku člověka, dítě, plyšáky i psa třeba jindy)
... a v neděli bylo asi poslední hezký počasí na pár snímků zvenku:

Dostala jsem švestky.
Už jsem se z nich v minulých letech pokoušela dělat švestkovo - čokoládové pomazánky, ale nikdy to nebylo ono, nikdy nebyly tak dobré, že bych je chtěla doporučit dál.
Ale tahle nám teda fakt chutná.
Na pečivo, jako poleva na buchty a hlavně na palačinkách je to fakt dobrota!

1,5 kg zralých omytých a vypeckovaných švestek jsem pokrájela a asi 15 minut je rozvářela v hrnci.
Pak jsem do vařících švestek nalámala 2 tabulky hořké čokolády (jednu sedmdesátiprocentní a jednu padesátiprocentní, ale řekla bych, že čím víceprocentní, tím líp) a nasypala 500 g třtinového cukru. Taky jsem tam cmrndla trochu vanilkového extraktu. Místo něho můžete dát vanilkový cukr a rum dle chuti (teda nejen rum, ale třeba i Tuzemák nebo tak :-) ).
Směs jsem dobře rozmíchala a po vychladnutí rozmixovala.
Nechala jsem ji stát do druhého dne při pokojové teplotě, pak znovu rozmixovala, naplnila do skleniček a sterilovala.
Z množství jsem udělala asi 5 čtvrtlitrových skleniček.
Pokud pomazánku nehodláte v blízké době spotřebovat, doporučuju ji pro jistotu před zavíčkováním zakápnout trochou alkoholu.

Skříň ve stavu, v jakým jsme ji našli na chalupě na půdě a v nynější podobě.
Konečně další úložnej prostor pro děti!
Původně jsem ji chtěla jen obrousit a ošetřit bezbarvým lakem, ale po sestěhování z půdy se ukázalo, že je v horším stavu, než vypadala. 
Víc mechanicky poškozená, nezavíratelné dveře částečně nalomené, chybějící vnitřek,  ...
Tak dostala vydatnější péči i fasádu :-).

Nejdřív obrousit starý lak, vyspravit kytem, opravit nalomenou část, přimontovat magnety na zavírání, vybrat nové úchytky.
Pak nátěr "proti broučkům", i když ti ji naštěstí vcelku minuli :-).
Nakonec barva. Z loňska zbylé vodou ředitelné akrylátové laky (matný bílý, modrý a červený), vhodné i na hračky.
Šatní tyč z Ikea nás trochu vypekla, když podle obalu měla měřit přesně metr a ve finále měla asi 96 cm. Ale i s tím si muž poradil.
Nakonec ramínka a úložné díly a krabice, vše z Ikea.
Ve spodní části zbyl prostor i na vaničku z kočárku a fusak.

Prozatím jsme skříň instalovali v ložnici - Anička uvolnila svou stávající postýlku miminovi a přemístila se do postýlky po mně, kterou jsme postavili místo mýho nevyužitýho pracovního stolu. 
Přebalovací pult jsme vyhodili na rozhraní obýváku a ložnice a tak se vedle postýlky vešla i skříň.
Sice se nám tam stylově vůbec nehodí, ale k parádní bílé bukové patrové posteli pro děti, která čeká složená ve sklepě na stěhování, bude skvělá.

Asi poslední výjezd na chalupu.
Ance slábnoucí sluneční svit tak nějak nevadil, pořád se chtěla koupat, ale v sobotu odpoledne už uznala, že je zima.
Bylo potřeba odstěhovat postýlku, aby měla Anka kde spát, než bude mít svůj pokoj a postel, co na ni čeká složená ve sklepě.
A skříň z půdy, kterou jsme přes léto renovovali do dětskýho pokoje a museli jsme ji odvézt už teď, abychom vůbec měli kam dát všechny dětské věci.
Tak teď už zbývá jen uspořádat ložnici a nějaké ty drobnosti.
Ani letos nestíhám smutnit z definitivního přesunu do města, jak se to všechno blíží ...
Tak zas někdy...?