Katorovo

Ani je u babičky. Fajn den, na spánek - zdál se mi náádhernej sen, že jsem porodila na ulici :-)...
Na dohnání všech restů, odpověď na všechny maily, na kýbl čaje a zbytek ukořistěného žitného perníku...
Na takové to dělání jen co chci.
A na angličtinu, ehm (na tu jsem nesáhla).
A na příspěvek na blog, který si můžu rozmyslet.

Při prvním těhotenství jsem měla fůru času, v práci mě už v září nechtěli a já měla jeden dlouhodobý nápad.
Ráda jsem se vracela a přehrabovala ve starých mailech, co jsme si už skoro před devíti lety s mužem psali.
Byly to sáhodlouhé maily, posílané po několik měsíců, někdy i vícekrát denně.
Seznámili jsme se v kapele, hráli tam spolu a psali si, jako bychom se znali léta.
Věděli jsme od začátku, že chceme být spolu, ale ani jeden z nás to nechtěl všechno nějak pokazit.

Pokaždé, když jsem se k těm mailům po letech vrátila, cítila jsem přesně to, co tehdy.
Jako bychom se právě seznámili, poznali se, objevili poklad, vrátilo se i šimrání v žaludku.
Jen mi hrozně vadilo, že mám v těch mailech nepořádek, že jsou ukrytý po různých adresách, přeházený, bez diakritiky... a že pořád hledám a hrabu, když chci vědět, "jak to vlastně tehdy pokračovalo" a užít si ten motýlí pocit naplno...
Těhotenství bylo k učinění pořádku jako stvořené, jinak bych si na to nikdy čas nenašla.
Maily jsem vyhledala a včetně hlaviček a obrázkových příloh poskládala za sebe (což trvalo asi nejdéle, bylo jich opravdu hodně).
Doplnila diakritiku, což byla piplačka na dalších pár měsíců :-).
Pak už "jen" upravila do formátu knihy a vytiskla.
Pamatuju se, jak jsem se pár týdnů před porodem brodila hlubokým sněhem do knihařství, kde mi tohle "dílo" ochotně svázali.
Bylo to těsně před Vánoci a pod stromem jsem měla snad ještě větší radost než muž, kterýho jsem chtěla překvapit :-).
(Když nad tím tak přemýšlím, asi už vím, proč byl první porod takovej průšvih. Když člověk sedí s vyplazeným jazykem celý těhotenství u PC, asi není moc dobře v kondici a připraven na porod :-) ).
Ale stejně bych to tak asi udělala znovu.
Na papíře je to mnohem lepší.
Je to jako naše kronika počátků vztahu. Na obálku jsem nechala natisknout nápis ROK, protože obsahuje korespondenci nejen předtím, než jsme spolu začli chodit, ale v menší míře i po celý první rok chození. První oťukávání, zjišťování, co máme společnýho, zjištění, že jsme právě našli, co jsme hledali, ale i řešení prvních problémů.
Poslední mail je jeden z těch nejhezčích, co jsem kdy dostala, k prvnímu výročí.

V dlouhodobým vztahu jsou dny hezký, těžký, ale nejvíc z nich je po nějakém čase všedních.
Hodně lidí si myslí, že ty obyčejný dny jsou nežádoucí, že ta jejich všednost by se měla nějak řešit.
A hodně lidí si myslí, že po čase nutně a nenávratně přijde nuda, se kterou je nutno se smířit a najít si jiný aktivity, který je naplní.
A nebo se posunout o dům dál, kde s jiným člověkem bude ten život po čase méně nudný.
Já si to nemyslím.
Myslím, že základ dobrýho vztahu je, že se čas od času musí dva lidé od sebe na chvíli oddálit, aby se zas mohli k sobě přiblížit a to přiblížení si užít.
Že nemůže bejt každej den posvícení, protože TOHLE by pak byla nuda.
A taky si myslím, že když se chce a nemají ti dva mezi sebou nějaké nevyřešené nebo zásadní neshody, jde to šimrání zase přivolat zpátky.
Proto tady píšu o týhle "knížce", ale každý může svoje šimrání přivolávat jinak. Ke knize patří ještě krabice plná různých artefaktů :-).
Jsem tak ráda, že máme takovou památku.
A jsem tak ráda, že HO mám.

P.S. Při druhým těhotenství se chystám dát Aničce do pořádku album :-).