Jak dlaždice do podlahy

stejný dny.
S rozjívenýma dětma, povětšinou u plotny.
V jiný situaci a jiným čase by to asi bylo depresivní, ale takhle, když vidím na konci tunelu světlo v podobě definitivního bydlení a následnýho jara a léta, který si v navráceným zdraví před návratem do práce plánuju pořádně užít, nevadí mi to.
A jsem ráda, že to všechno probíhá v nejmíň oblíbených měsících.
Trochu jsem se bála, že dělat tolik věcí najednou bude pěknej zmatek, ale všechno na sebe docela plynule navazuje a zapadá to. 
Teda aspoň tak, jak to pozoruju od té plotny :-).
Že se Lukor dře jak ve svých zaměstnáních, tak na bytě, to je jasná věc. 
Obdivuju, vzhlížím.
Jediný, co zvládám hůř, jsou neustálý otázky a brek dětí po tatínkovi.
Ale to se trochu spravilo návratem Anky do školky.

Ne, ještě nebalíme. Jen si zvětšujeme životní prostor.

Osazenstvo se rozrůstá a díky němu jde všechno od ruky. Když vidím, v jakým prostředí pracujou, jsem fakt ráda za tu plotnu, nekonečný nádobí a řev dětí.

Největší noční můra v sobotu skončila :-). A asi tak 8x setřené (a stejně bílé) společné prostory.

No, a ... trochu kýč, ale mám ji ráda a chci si ji uchovat.
Z grafika zedníkem, štukatérem, malířem, lepičem, podlahářem... zatím.
Učí ho dědové a pan Youtube a myslím, že je dobrej žák.
A tohle jsou naše každovečerní dostaveníčka.
Dáme spát děti, řeknem si tak tři věty a usne mi v klíně.
Ale  es muß sein :-).