(bude to dlouhé a ještě delší verzi dávám k sobě.)
Aktivita z druhé strany vzrostla už kolem Vánoc.
Pořád
jsem přemýšlela, co s těma dutinama mám, co to má za příčinu? Jednou to
byl mráz, jednou zase oteplení, dlouho jsem měla spadeno na plísně,
který se začínají tvořit s prvními mrazy, nebo alergie na chlad? Začala
jsem nosit dokonce dvě čepice, aby mi nefoukalo do uší, chránila si
čelo, uši a dásně a po každé změně počasí lehla s ucpanou hlavou celou,
přestože jinak s imunitou ani se střevy problémy nemám apod.
Ležela
jsem od 26.12. až do kurzu a týden před kurzem mi přišlo, že ty
okolnosti se pořád mění, jen já pořád ležím. Nezabíral Sinupret, i když
mi dřív pomáhal, vypotřebovala jsem i veškerou schovanou Clarinasu,
kterou mi předepisuje kmotřička a kterou si nechávám až na nejhorší
časy.
Jenže tentokrát nic, ani Clarinasa nezabrala. Jediný, co mi
vždycky na chvíli ulevilo, byl Olynth, který jsem už ale brala dlouho a
měla ho dávno vysadit.
Řekla jsem si, že se nedá svítit, budu muset k doktorovi.
Jenže
byl pátek a naše paní doktorin má odpolední ordinaci až v úterý, tak
jsem si říkala, co budu jako se svou závislostí na Olynthu do úterý
dělat?
Napadlo mě, že mám vlastně v lednici ještě vodu z Lurd a
dostala jsem zoufalý nápad: rozšroubovala jsem jiný kapky do nosu, do
nádobky nalila lurdskou vodu, nasypala přiměřený množství exorcizované
soli ze Cvilína, vyslala prosbu, že bych na ten kurz jako fakt ráda šla,
ale že se teda přizpůsobím... a začala si tím roztokem vydatně prolívat nos.
Navíc jsem si napařila čepici a pod ní na čelo ze zoufalství připlácla
kapesník s otřeným "potem" z kolene Zmrtvýchvstalého z Medugorje.
A,
světe div se, za dva dny bylo z 90% po ucpaných dutinách, zbývajících
10% bylo občasné krátkodobé zalehnutí. Řekla jsem to aspoň kmotřičce (ORL
lékařka), a střelně si vzpomněla, že mi jednou v dětství řezali a šili jakýsi abces v uchu u bubínku
bez dostatečného umrtvení a jestli by ty dutiny nemohly mít
souvislost s ušima. Jenže si tu bolest příliš dobře pamatuju, než abych si to nechala vyšetřit.
Do kurzu zbývalo pár
dní a já nebyla schopna vypozorovat, co to krátkodobé zalehnutí
ovlivňuje. Jednu chvíli jsou ucpané, že sotva dýchám a za hodinu je zase
nos i cesty úplně volné, většinou stačilo aplikovat "mou" směs :-).
Pak se mi ještě stala trochu nezvyklá věc, když jsem
chtěla před kurzem zajít ke zpovědi, protože na každou takovou akci
jezdím ráda s čistým štítem a tak nějak všeobecně považuju za nutný
pravidelný "úklid".
Měla jsem domluvenou zpověď s mým duchovním
doprovázejícím, jenže to vypadalo, že to s Maki nedám. Vycházela jsem z
domu s tím, že by se musel stát zázrak, abych vše stihla.
Cesta na
zastávku totiž trvá 5 minut bez kočáru a já vycházela minutu před
odjezdem troleje (s kočárem) a doufala, že bude mít zpoždění.
To sice
měl, ale na křižovatce, odkud je to na zastávku ještě kus tryskem s
největším nasazením, když trolej zahlédnu v těchto místech, jsem si
říkala, jestli by jako nemohli pro mě udělat nahoře nějakou malou osobní
časovou smyčku, prosím? :-)
A udělali. Pořád jsem se ohlížela,
protože ten trolej by už běžně třikrát byl na zastávce, ale on pořád
nikde - v klidu jsme s Maki svižnou chůzí došly na zastávku a teprve se
objevil v zatáčce.
Poděkovala jsem a mrkla jsem na mobil na hodinky, bylo 16.43, s V. jsem byla domluvená na třičtvrtě.
Trolejbus
jede na další zastávku obvykle 2 minuty podle provozu, ale na mým
mobilu byl čas 16.43 jak v době příjezdu trolejbusu, v době našeho
nástupu, tak po celou dobu cesty a dokonce i když jsem vystoupila a
přešla silnici, bylo stále 16.43.
Až když jsem kočárem rozrazila dveře u salíků, překliklo to na 16.44.
No. Chápu, že to asi působí cákle, ale nikdy se mi ještě takovej rekord nepoved, natož pak s kočárem.
To, že schůzka měla probíhat úplně někde jinde, ale V. nakonec dorazil za mnou a vše se i tak stihlo, je už jiný příběh :-).
Zpět ke kurzu:
Den
před kurzem opět asi nejsilnější pokus o zalehlé dutiny, až jsem se fakt rozmýšlela,
zda to nevzdat, ale rozhodla jsem se to risknout - domů se můžu vydat
kdykoli potom.
Když
jsem po modlitbě a v půstu dorazila ke klášteru, dýchací cesty
byly zase volné. Při některých přednáškách zase zalehávaly, až se
někteří spolustudenti pohoršeně ohlíželi na moje frkání, ale nebudu už o
tom psát, protože je důležitý, co přišlo pak.
Oba Patrickové začali zostra - bylo jasné, že je málo času a hodně obsahu, takže se mi od propisky skoro kouřilo.
Takže teorie:
Patrick
Reis kromě pasáží z Písma týkajících se Ježíšova pomazání, křtu v Duchu
Svatém a jeho předávání (pasáže související s uzdravováním a jejich
rozebírání přišlo až druhý den) citoval hlavně Benedikta XVI., sv.
Ambrože Milánského a Katechismus katolické církve, vše doprovázel
vlastními zkušenostmi a vše do sebe zapadalo jako puzzle.
Nemůžu
tu přepsat vše, co jsem si zapsala, navíc na tento kurz mají
Encounter ministries copyright a já je nechci vykrádat, ale snad můžu
sdílet aspoň pár svých možná pro někoho jasných postřehů, ale pro mě
posunujících:
Lukáš 4, 18-19:
- 18 Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych
přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům
propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na
svobodu,
- 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy. (proto nečteme o žádných zázracích, než byl JK pomazaný! Jako jasný, už jsem to někde slyšela, ale zapomínám na to)
Baptizo (neplést s bapto, což vyjadřuje křest dočasný) = trvalá změna! V Novém zákoně vyjadřuje spíše ztotožnění s Kristem než křest vodou.
Sdílení DS - předávání DS (Starý Zákon: Mojžíš - Numeri 11, Eliáš a Elíša - 2. Královská 2, Nový Zákon: Letnice, znovuvylití Skutky 4, Skutky 9,4, Sv. Pavel Římanům 1, 11, Lukáš 1,39-44 , Matouš 10,
- 7 Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
- 8Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
+ Lukáš 10, Marek 16, 15-20, Jan 14, 10-14 (Kdokoli věří ve mne, bude dělat to, co já) ...)
Nejdůležitější je ono jděte a kažte = prohlašování, až potom přichází demonstrace v podobě uzdravení, tím celým dohromady vznikne víra, tedy:
Prohlašování + důkaz = víra v Ježíše.
"Přijď království tvé" - zázraky v nebi se projevují na Zemi.
Ježíš
nikdy neuzdravoval bez toho, aby prohlašoval Jeho slávu (Otče náš!
...buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi). Naše vůle musí být v
souladu s nebeskou vůlí, modlím se, aby se realita nebe stala realitou
na Zemi.
Je v nebi nemoc nebo svázanost? Není.
Jan 9, 15: Nemůžu dělat nic, jen to, co dělá otec. (Tedy ani my nic ze sebe, jen to, co dělá Otec.)
Poznatek: V Písmu se píše, že učedníci neměli odcházet z Jeruzaléma, dokud nebudou oděni Duchem Svatým!
„Pokaždé,
když se napiješ (DS), přijímáš odpuštění
hříchů a opájíš se Duchem. Ten, kdo se opíjí vínem, vrávorá a potácí se;
kdo se však opíjí Duchem Svatým, je zakořeněný a pevný v Kristu. Jak v
pravdě nádherné je toto opojení, které dává střízlivost duše!" (Sv. Ambrož Milánský)
Jako
důsledky Křtu v Duchu Svatém a zakusení Boží lásky přichází touha
sdílet evangelium, síla pro misie, nadšení pro věci Boží, smělost a
autorita k mluvení, i když se jinak stydíme (potvrzuju!), uvolnění darů
DS.
Skutečná láska je benzin na zázraky. Naše tvář má být billboardem nebe :-).
Velmi
mne uklidnilo, že hlavní, o co jde, je hlásání evangelia, modlitba za
uzdravení je jako forma péče o druhého, kdy člověk, kterému modlitbu
poskytujeme, má hlavně zakusit Boží lásku a má tedy především člověka
proměnit po duchovní stránce, pokud k tomu přijde ještě tělesné
uzdravení, je to příjemný bonus a Jeho
dar (a není to rozhodně automatické).
Kromě
fyzické nemoci jde hlavně o uzdravení z duchovní nemoci. Pokud v
uzdravení překáží hřích, nemůže být člověk uzdraven, dokud se ho
nezřekne.
Naším hlavním úkolem je najít víru druhého a doprovodit ji svou vírou.
Praxe:
"Fádr Petrik"
sdílel svůj příběh, kdy byl osvobozen z drogové a alkoholové
závislosti, nastoupil jako uragán se vtipem sobě vlastním (prej: Naučím
vás to nejvíc duchovní gesto, co znám: HUh!)
Také
jsem tam někde slyšela, že v oblasti, ze které nás Pán vysvobodil
(alkohol, okultismus, nemoci), dostáváme nejvíce autority k pomoci druhým.
Tohle americký pojetí mi sedlo velmi, znám totiž některý americký duchovní a charismatický pořady, jejichž forma mě spíš zaráží. P. Patrick byl
velmi vtipný, srdečný, úplnej nabíječka, krásnej člověk (zevnitř, což se projevuje i zvenčí, fascinovala mě něha, se kterou
přistupoval ke Kříži a jeho komunikace s DS), přestože šel s dobou a byl
skvěle cáklej, neměla jsem pocit, že by se podbízel nebo že by slevoval
z pravd (jako mám pocit z našich některých církevních představitelů,
který se snaží mluvit jako mladí, ale...).
Velmi
mě zaujalo, jak mluvil o papežích Lvovi XIII. a sv. Janovi XXIII. ,
kteří sehráli velkou roli v církvi ohledně vzniku a modliteb novény za
vylití Ducha sv., jestli jsem se neztratila v překladu, tak následkem
těchto modliteb v r. 1901 vzniklo letniční hnutí (protestanté), ke
katolíkům se vše dostalo až později. Takže pokud jsem to dobře
pochopila, katolíci to před více než sto lety "vymodlili" nejprve
protestantům a pak se modlili dál za další vylití...♥ Tak děkujem za
výdrž :-) ♥.
(Patrick to okomentoval slovy: "♥ Jak vidíte, Bůh miluje všechny svoje děti ♥."). Na závěr večera se
modlil nad námi, nejdřív za rozhojnění darů Ducha sv., pak "Pane, dej
mi víc vnímavosti" a modlil se za to, abychom viděli lidi a svět
Pánovýma očima.
Přesto,
že sklon k tomuhle vidění a pohlížení na lidi už cítím na sobě pěkných
pár měsíců (asi tak od Lurd?), se mě to velmi, velmi dotklo a byla jsem
moc ráda, že konečně rozumím tomu, co se mi děje:
splagchnizomai = vnitřní pohnutí soucitu, Boží reakce na nespravedlnost, z tohoto soucitu vychází uzdravení (Když viděl zástupy, bylo mu jich líto).
Tedy uzdravování není intelektuální přemáhání druhých (!), ani o tom, že "vím, jak dostat nebe na zem", uzdravování je prostě prožívání Jeho soucitu s lidmi.
Nedovedu
už zpětně reprodukovat, co všechno přesně říkal, jen vím, že v momentu
modlitby za náš soucit s lidmi a za Jeho pohled na lidi mýma očima mi
začaly téct slzy a pak během toho, co nás oba Patrickové obcházeli a
modlili se s každým z nás 70 účastníků (náhoda? Nemyslím si...)
zvlášť za předání darů, jsem se z toho málem složila, prostě
jsem tam bulila jak želva snad půl hodiny a připadalo mi, jako by mi
někdo vyměnil srdce za jiné a byla jsem za to tak strašně moc vděčná, že
jsem ani nemohla uvěřit, že se mi to děje. Těžko popsat.
"Hořícím" rukám jsem se už pak ani nedivila, můj největší zážitek byl to cítění.
Na ostatních se Duch projevoval převážně smíchem a tancem, takže se mě všichni ptali jestli jsem oukej, a já na to, že of course,
protože to mám prostě takhle a nejsem smutná ani mě nic netrápí, jen se
u mě tyhle věci projevujou a dotýkají pláčem a bylo to pro mě největší
znamení, že se se mnou něco stalo, tahle trvalá změna ♥.
A pak už jsem letěla na vlak a o půlnoci mě na nádru čekal Lukor a stejně jsem nemohla spát.
Hořely
mi nejen ruce, ale i hlava, není mi od té doby taková hrozná zima (ani
se nenavlíkám na noc, ani mi nemrznou ruce) a spala jsem si 3 hodiny a
zdály se mi bláznivý sny.
SOBOTNÍ NALEJVÁRNA S PRAXÍ
Byla jsem ráda, že dojíždím vlakem, že se aspoň stíhám pomodlit.
Ráno
nás chvály vrátí do včerejšího stavu - jdeme rovnou na modelový postup
rozhovoru ve službě modlitby za uzdravení a ke každému způsobu modlitby
přiřazujeme rovnou příklad z Písma.
Jsem opravdu ráda za návodnost, za přesný nástin možností vývoje a jak co řešit.
Přesný model nebudu popisovat, ale napíšu si pár poznámek, který mě zaujaly:
-
někdy lidi dlouho věřící očekávají od Pána jen velmi málo, myslí si, že
jejich údělem je trpět a nebo se k modlitbě přidávají ve snaze si něco
zasloužit (ale uzdravení je dar zdarma, který mají jen přijmout. Je to
stejné jako snaha se napít, když mluvím)
- stejně jako se Ježíš
modlil za uzdravované lidi různými způsoby, i my máme více možností a je
třeba být v absolutní poslušnosti v tom, který typ modlitby se po mně
chce a ne, co mi vyhovuje
- při modlitbě můžou lidi cítit teplo, mrazení, mravenčení, ale taky vůbec nic a nic není špatně
- uzdravení může přijít okamžité (zázračné), ale mnohem častěji částečné - postupné stejně jako v Marek 8, 22-25
přirovnání k lodi - někdy je potřeba motor, abych se dostal z přístavu, pak už stačí jen plachty
-
pokud se neděje vůbec nic, může stát v cestě překážka (neodpuštění,
hřích), proto pak prosíme JK o odpuštění nebo lidi vedeme ke zřeknutí se
hříchu, věřící povzbudit, aby si zašli potom ke zpovědi
- uzdravení
běžně přichází i později (např. druhý den se probudí a je mu lépe, někdy
až třeba za týden) a někdy ani přijít nemusí, ale může přijít jindy a
jinde
- primární cíl není uzdravení, ale zakusení Boží Lásky, lidi
jsou málokdy zklamaní když se nic nepohne, protože ocení milující péči
- konečným cílem je Láska.
- nepřítel se snaží vzbudit pochybnosti o tom, že byl člověk uzdraven, proto je třeba neustále děkovat a chválit
- je třeba činit pokání z pochybností o JK, pochybností, že to JK pro mě udělá
- při úzkostech a depresích jde o dlouhodobější proces
- ne každý za koho se modlíte, bude uzdraven - to je realita, zklamání člověka může držet zpátky
Následuje
praktické cvičení - hlásí se lidi, kteří potřebují něco uzdravit a my
se dělíme do skupin. Jeden je vedoucí, který vede modlitbu a ostatní se
přidávají na vlastní modlitby.
Přestože se v naší skupině, kterou vedla kamarádka, zadařilo, na druhou stranu
na mě plně dolehl pocit nedostatečnosti, když některé věci zatím nevidím, nebo bych je viděla, ale
potřebovala bych víc času a soustředění, taky nás tam bylo hodně na
jednoho nemocného.Pocit
mě provází ještě v pauze, kdy jdu s kamarádem na oběd do
Ugga, najednou cítím útok všech pochybností, že na tohle nemám, že bych
měla jet radši domů a nehrát si na hrdinu.
Protože
hoši z Encounter ministries už takto vzdělali hodně lidí, po obědové
pauze naprosto "věděli" a začali další přednášku výzvou: "Zvedněte ruku
všichni, kdo v posledních minutách a hodinách zakusil pocit
nedostatečnosti, že na tuhle službu nemá, nebo nevěří tomu, že ho Pán
chce použít, že na to nestačí."
Zvedl se les rukou a otec Patrick se
znovu nad námi pomodlil a pochybnosti hned z větší části ustoupily. Chci
si to pamatovat, protože tyhle útoky jsou (mimo jiné útoky) teď mým každodenním chlebem.
Hned přihodil ukázku z Písma: Matouš 11, 2-6. Co se my můžeme naučit od Jana Křtitele?
Je
ve vězení, má pochybnosti: Nepochopil jsem to všechno nějak špatně,
když sedím ve vězení? Má také pochybnosti o Ježíšově působení v jeho
životě, tak posílá učedníky, zda je Ježíš opravdu on, ten, kterého
čekali nebo mají čekat jiného? Ježíšovi učedníci mu zvěstují, že slepí
vidí, chromí chodí, hluší slyší, atd, ale on sedí ve vězení.
Ježíš k tomu říká: Požehnaný ten, kdo se nade mnou nepohoršuje a chce tím říct: Mrzí mě, že jsi ve vězení, ale zaměř se na to, co dělám.
Od
Jana Křtitele se tedy můžeme naučit všechny pochybnosti nosit k Ježíši a
vést k tomu i ty, za které se modlíme, nezaměřovat se na to, co se
nepovedlo, ale na to, co Ježíš skrze nás udělal.
Zklamání ze svého neuzdravení - směřuju k Ježíši.
Zklamání z toho, že se dotyčný, za kterého jsem se modlil, neuzdravil - směřuju k Ježíši.
Ježíš je ten, kdo všechno napravuje, vysvětluje.
Patrickové
sdíleli zkušenost, že mají jen velmi, velmi málo negativních reakcí z
toho, že se někoho nepodařilo uzdravit. A těch málo lidí nasměrovali,
aby se sami Ježíše zeptali, proč nebyli uzdraveni a oni dostali svou
odpověď.
Proto:
Uzdravování není o mně, ale o Ježíši a dotyčném, za kterého se modlím.
Když prožívám na sebe nějaký tlak nebo úzkost, když to táhnu "ze sebe", nedaří se.
Když se mě to netýká, není na mě žádný tlak. - zkušenost, kterou si odnáším potvrzenou vlastní zkušeností (vysvětlím později).
Už
jsme ve skluzu, ale potřebujeme si říct ještě o síle svědectví a slově
poznání pro uzdravení. Jde o nadpřirozené zjevení od Boha, které se týká
minulosti nebo přítomnosti, ale nepřichází studiem, výzkumem,
zkušeností ani žádnými lidskými prostředky.
Co
jsem si odnesla já ke svědectví (navíc mi loni shora v naší skupině
přišlo, že svědčit druhým je můj úkol ve skupině, takže to beru obzvlášť
zodpovědně a hned jsem měla možnost si to v následujícím týdnu
vyzkoušet):
Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví (Zjevení 19, 10).
Nikdy
jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale přijde mi úžasný, že tím, že
svědčím, vlastně prorokuji ostatním, že to, co udělal JK pro mě, udělá
znovu pro kohokoli jiného! (jako v evangeliu podle Marka, kdy Ježíš s
učedníky přistáli s lodí u Genezaretu a lidé hned začali snášet nosítka
do jeho blízkosti - pokládají je do jeho blízkosti, protože slyšeli
svědectví a mají víru v uzdravení.)
Poznání
Tak tady jsem se moc nechytala, protože už jsem byla fakt unavená.
Už rozumím proč nás Ranhojič tak "drsní" v životosprávě, fyzické i psychické odolnosti a je mi to velkou motivací do budoucna.
Když
už ke mně něco nadpřirozeně doputuje, většinou to matně zaslechnu nebo
mě to napadne jako myšlenka, o které vím, že není moje, ale spíš
výjimečně, jinak nevidím, necítím.
Slova poznání o uzdravení k
ostatním doputovala ve formě např. "Pán chce uzdravit ženě s blond vlasy
kolem 40 pravé oko", k někomu doputovala celkem konkrétně, k někomu
mlhavěji.
Někdy to bylo opravdu konkrétní, lidi, kterých se to
týkalo, to pak potvrdili, jednou se stalo, že někomu přišlo, že se má
uzdravit někdo s těžkou angínou, ale nikdo takový v naší skupině nebyl,
až jedna řádová sestra řekla, že spolusestra odpovídající popisu leží v
místnosti nad námi.
Když jsme se měli nahoru zeptat na slova poznání, napadlo mě skoro ihned "Tvoje pravé ucho".
Říkala
jsem si, že to je asi jen můj nápad, že jsem si to vsugerovala, a nepochopila jsem ani, že se jedná o moje ucho, ale
když bylo pak po celý vyhrazený čas ticho a nic dalšího nepřišlo,
uvědomila jsem si, že mi to pravé ucho vlastně už od včerejška jakoby
hoří, jenže včera mi hořela celá hlava a ruce, tak jsem se nad tím
nepozastavovala.
Brala jsem to s rezervou, že už slyším z hladu :-),
ale pak mě to napadlo ještě jednou a nakonec můžu s odstupem času
zpětně říct, že asi tři následující dny mi jako hořelo jenom to ucho,
nebolelo to, ale uvnitř pálilo, jako kdybych měla horečku jen uvnitř
ucha.
Od té doby nemám vůbec žádnou rýmu, ani chvilkově,
nenabaluju se na noc do postele, nemám potřebu se večer ve sprše pařit
jako to prase, nosím už jen jednu slabší čepici, vyzkoušela jsem to
chozením ven na růženec do mrazu i při oteplení (dříve nevídáno), nevadí
mi už ani ledový kostel (na to jsem se vymlouvala celou zimu) a po
týdnu jsem se osmělila a zkusila vypít i ledově vychlazenou kombuchu -
kterou si už od konce prázdnin nechávám pravidelně ohřát na pokojovou
teplotu, protože mi jinak skoro okamžitě zalehly uši a dutiny. Dokonce
si mytí vlasů nemusím složitě plánovat a okamžitě sušit vlasy (to mi
hlava zalehla taky okamžitě). A nic. Nic!
Díky, díky, díky, Jeshua♥!
Podotýkám,
že se za mě nikdo nemodlil, nikdo na mě nesahal, ani jsem za nic
neprosila, já sama ani nikdo jiný se mnou nic nedělal. Vím, že spousta
lidí nerozlišuje ani mezi modlitbou za uzdravení a různými léčiteli, co
pracují s energiemi a mnozí si myslí, že v tom ani není rozdíl, protože je přece jedna energie. Vím o
lidech, kteří by řekli, že všechno, co jsem zmínila, je to samé. Ale
není a moje dvacetiletá zkušenost je toho důkazem. Jsou dvě strany a jedna z nich umí dokonale napodobit kdeco. Ale to už by dalo na další článek (nebo spíš knihu).
Téma,
který mě zajímalo, ale už na něj z časových důvodů nezbyl čas (většina
hlasovala pro jiné), bylo Pochopení výkupného utrpení.
Naštěstí jsem už na toto téma slyšela nějaké přednášky od Matěje Kurbela (snad trefím tu pravou TADY -
kde od 22. minuty mluví o utrpení a protože to dělá výborně, nebudu to už
tolik rozvádět) a tak podle poznámek k tisku, které nám poskytli z Encounter
ministries před kurzem, tuším, že to mělo být o tom podobném (zde
přepisuju úryvek z toho, co říká Matěj) : mnoho křesťanů, zejména
katolíků si myslí, že jako křesťané máme přislíbené utrpení a za
uzdravení ani neprosí. Je ale typ utrpení, který máme přijímat a je typ
utrpení, který máme odstraňovat. Jenže speciálně my katolíci často děláme pravý opak - odstraňujeme
to, co máme přijímat a přijímáme to, co bychom měli odstraňovat.
Sám
Ježíš řekl, že budeme trpět v Jeho jménu. Měl ale na mysli utrpení v
pronásledování, urážkách, nenávisti od okolí, lžích, vysmívání se, nebo
vydávání autoritám pro Jeho jméno. (Radujte se z tohoto utrpení!)
Utrpení, které máme odstraňovat, jsou choroby, svázanosti zlými duchy,
apod. Sám také nikomu neřekl, ať přijme svoje utrpení, že to potřebuje/zaslouží si to a
že se tím aspoň něco naučí (byť třeba naučí).
My jako nemocní máme v pokoře prosit, bušit na dveře, (dokonce i jako lidé s malou vírou: pomož mé nevěře!)
žádat uzdravení, a On nás chce uzdravovat. Nedělá to jako automat na
běžícím páse, ale dělá to. Pokud mě neuzdraví teď, mám důvěřovat dál,
čekat a prosit, věřit.
Utrpení, které do té doby prožívám, si Bůh
nepřeje, ale můžu ho ve ztotožnění s ním a Jeho utrpením obětovat za
něco - za mír, za smíření apod. a to je velká a mocná věc.
Obětování
utrpení je dobrovolné, je to věc našeho rozhodnutí (buď budu nadávat a
bouřit se proti realitě a nebo ho nabídnu k proměnění v něco lepšího, stejně jako
třeba obětuju půst na nějaký úmysl).
Utrpení ve spojení s Kristem
nemění Boha - to proměňuje mě (Římanům 5,3-5: A nejen to: chlubíme se
i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti
osvědčenost, z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska
je vylita do našich srdcí skrze Ducha sv., který nám byl dán.)
Boží vůle zjevená je touha každého člověka uzdravit.
Bože,
tys slíbil, že bude docházet k uzdravení, a nic se neděje. Proč to tak
není? --- musíme se naučit žít s tajemstvím. My nevidíme věci, které
"pracují" v pozadí.
Ale já věřím, i když nerozumím.
Věřím, že Tvoje slovo je pravda a nebudu si ho přizpůsobovat vlastní zkušenosti.
Nemáme
právo nevěřit zjevenému slovu na základě svých zkušeností. Místo toho
máme věřit, i když nevidíme a vytrvat až do zázraku. (To je lehké pro mě
osobně, protože už zkušenost zázraku nejednu mám, ve vztahu k ostatním
se mě to ale bohužel dotýká úplně jinak).
Základní pozice srdce: Toto jsi říkal, Pane, a já Ti věřím, tady jsem. Věřím v to, co říkáš, i když moje zkušenost je jiná.
Koncept víry není o velikosti víry (- protože Ježíš udělal zázrak, i když někdo přišel s tím, že nemá víru a požádal pomož mé (ne)víře! )- koncept není ve velikosti, síle a objemu víry (té mám dost), ale v délce - v tom, že zůstanu věrný až do konce, až dokud se nestane zázrak.
Tlučte a bude vám otevřeno. Ne zatlučte a otevřou vám, ale tlučte a
nepřestávejte tlouct, dokud vám neotevřou, v zatlučení a tlučení je
totiž velký rozdíl.
Moc mi a mojí důvěře pomáhá, že různí lidé
jako Patrickové, Matěj apod. skládají ten celkový obraz. To, že mi to
dává z více stran smysl, je pro mě po (většinou oprávněných)
připomínkách tohle ještě nesmíš, na tohle zatím nemáš autoritu, tohle je divný hodně cenný a potřebný a pomáhá to mojí víře.
****************************************
Pak už byla mše a všechno se chystalo na večer s uzdravováním pro veřejnost.
Přijela mamka s Aničkou a Karlem.
Už
jsem byla unavená a hlavně po těch dvou dnech přesycená, takže
rozehřívací hodinka o. Patricka pro lidi zvenčí mě ještě víc unavila a
otupila (přestože byla opravdu dobrá).
Navíc jsem skoro tři hodiny musela stát a byla jsem úplně groggy.
Neuměla
jsem si představit naši skupinovou modlitební službu po tom všem,
některá "hromadná" uzdravení mi najednou přišla příliš senzační (ale kdo
já jsem, abych to posoudila) a jediný, po čem jsem toužila, bylo jet
domů, vyspat se a pak si všechno znovu projít a prožít o samotě.
Když
konečně po třech hodinách s hodinovým skluzem přišel čas na službu,
přišla jsem na naše stanoviště s tím, že nechám pracovat našeho mladého vedoucího :-), odstojím si to tam a odmodlím a absolutně nic
jsem nečekala (děkuju za to všechno, ale už nemůžu a prosím, hlavně ať
stihnem vlak.)
Abych to neprodlužovala: stihla jsem být u modlitby jen u dvou lidí.
První
paní trpěla bolestí krční páteře a
nemohla moc otáčet hlavou. Z bolestivosti a nepohyblivosti na stupni 8
jsme se po třech kolech modliteb dostali na 1/2.
Jak nikdy nic nevidím a jak jsem nic neočekávala (potřebuju si toto rozpoložení ve stylu je mi to jedno
zapsat a uchovat), najednou jsem se zavřenýma očima viděla jakousi
trubku/tunel, jakoby průřez cévou. Když jsme se za toto modlili, hořela
mi ruka a nastal největší posun.
Druhá
paní měla spoustu problémů a hlavně starostí v hlavě, což byl hlavní
problém, taky se mi překvapivě snadno vybavovaly věci, co jí mám říct
(Novéna odevzdanosti apod).
Najednou mi to připadalo úplně normální, že Pán si prostě použije všechno. Krásný.
***********************************
Doma už to je horší.
Zabralo
mi spoustu dní, než jsem útržkovitě zvládla povyprávět svoje zkušenosti
Lukorovi, který byl doposud ve fázi zhlédnutí dokumentu Kristus v Tobě a
s tím spojených pochybností, na který já už odpověď dostala.
Zjistila jsem, že potřebuju, aby byl na
stejné vlně, protože se doplňujeme a jsme spojené nádoby a bez něj to
neumím, snad splněno. Docela lépe vidím (když jsem naladěná na DS), ale zjistila jsem, že i když mám víru ve všechno, co s Ním v company dělám, že se dost stydím a taky po předlouhém období přípravy, nějak nemůžu uvěřit, že "jako už", takže to nechávám nějak usadit a čekám na impuls (akorát si pak vyčítám to, že
nepoužívám svěřený dar).
Karel mě pozvala na faru na Betu (pokračování kurzu Alfa), kde jsem měla svědčit o růženci. Připravila jsem si jen citát Štěpána Smolena z knihy Pominuté chvály (str. 141):
"Skutečná
vnitřní modlitba je dar, jehož se dostává těm, kdo se věrně věnují té
vnější. Znovu zopakuješ růženec s Pánovým jménem v jádru zdrávasů - a
najednou zjistíš, že to jméno je v tobě a že to není jen slovo, že to je
On. Po mnoha pokusech vyjít ven k němu zjistíš, že přišel dovnitř k
tobě. Otevře ti oči, abys ho zahlédl v druhých: v otravném bezdomovci i
bižuterní dámě."
a
dál jsem to nechala plynout - moje zkušenosti s modlitbou růžence, jak
jsem se ji nikdy dřív moc nemodlila a jak mě to poprvé tak unavilo, že
jsem odpadla a usnula, chtěli slyšet i naše zázraky z Lurd, výše
uvedeným citátem jsem to zakončila s tím, že to je přesně ta fáze, ve
které se teď nacházím.
Byla
jsem pomodlená (nikdy nejdu dělat nic bez toho) a najednou
jsem cítila, že nemluvím já, ale že jsem používaná a že ten zájem lidí není o mě, ale že oni žízní
po Něm.
Měli zájem o růžence z paracordu, o lurdskou vodu, brali si
moje číslo a já viděla, jak moc lidi touží po Bohu. Úplně mě to
odrovnalo (v dobrém) a povzbudilo.
No, síla tohle všechno. Tak snad toho moc nepodělám.
