... anebo taky měsíc, kdy se zastavil čas.
Předala jsem třídu, odfotili jsme s Lukorem školní maraton, z větší části teda už on.
Doháním resty - sbírám na poslední chvíli do průkazky razítka doktorů.
Dopoledne
v klidu a tichu, navařené marmelády, doplněné zásoby zdravých potravin
(čas na vaření!), vytříděný a vypraný oblečky, sbalená taška, nakoupené
dárky na podzim (i některý vánoční), jen do tý knihy se mi nějak nechce,
tak radši dělám na pralinkových experimentech :-).
Pokusuju s různými druhy čokolád, náplní, způsoby plnění...
Po
obědě vyzvedávám Emouše, povídáme si kolikrát si u oběda přidala,
nakupujem a protože obvykle zvládá úkoly rychle, vyrábíme z papíru a
slizy a tetelím se, jak jí to svědčí.
Pro někoho asi samozřejmost,
pro mě ale velký zadostiučinění, všechno to ořezávání pastelek,
obalování sešitů, psaní úkolů, chystání aktovek a rozhovorů o
nesmrtelnosti brouka.
Takovej jako reparát, všechno odznova, za doby, kdy jsem chodila domů pozdě a se vším bojoval Lukor.
No a pak je tu ještě Andulí vstupující do puberty, která se vytrvale stará o to, abych si o sobě jako matka moc nemyslela :-).
Nastupující podzim ve všech ohledech, přesně ve stylu Štěpánovy knihy Buď, kde jsi, kterou čtu přesně v době, kdy se tak i cítím, o tom ale jindy.
Nakonec to, že si sebemenší cestu na nákup musím plánovat s dostatečným počtem záchytných bodů (čti wc), způsobuje, že už bych i tuhle krásnou klidovou fázi ráda ukončila.
P.S.
Sranda je, že s holkama jsem už touhle dobou měla kupu fotek na
památku. U Andulky brzy, abych nebyla na fotkách moc vorvaň, žejo.
U Emouše dokonce každý měsíc na srovnávací fotku.
A přestože jsem s Tvorem č. 3 přibrala nejmíň ze všech těhotenství, nemá ještě ani jednu a to už jdeme do finále.
Nějak mi to nepřijde už důležitý, máme spolu jiné zážitky.
Ale budu to muset nějak vyřešit, aby nepřišel zkrátka :-).