Jablečné knedlíčky ze svou surovin

O víkendu jsem na chalupě začala mírně panikařit nad červenýma jeřabinama...
Jiřičky se pomalu houfujou, vedra to sice překrývají, ale už je to trochu cítit ve vzduchu...
... a protože většinou chodím s receptama s křížkem po funuse, tentokrát trochu s předstihem začínám přezbrojovat :-).
Po dlouhé době prasení a grilovaček přišly k chuti, byly bezpracný, skvělý a ještě s dobrým pocitem :-).
Za inspiraci díky Kuchařce z Oujezda/Svatojánu, která končí údajně z důvodu nezájmu se svým blogem a publikuje už jen na FB.

Jablečné knedlíčky ze svou surovin s ořechovou posypkou

450 g nahrubo strouhaných letních nebo podzimních jablek
250 g mouky (v původním receptu byla hrubá, já jsem dala špaldovou celozrnnou Pernerku a super - není reklama, hodlám příště zkusit experimentovat s nějakou bezlepkovou)
- smíchat, nechat odpočinout, uválet mokrýma rukama cca 20 knedlíčků - uvařit v mírně osolené vodě - trvá to asi 5 minut od vyplavání na hladinu

Na posypku:
mleté ořechy, mandle, jakákoli semena nebo jejich mix podle množství porcí (dala jsem lískové a mandle) opražit na suché pánvi, přimíchat cukr podle chuti (měla jsem zrovna kokosový) a skořici.
Na talíři sypu knedlíčky posypkou a mastím máslem.

Příště: aspoň ze dvou dávek, posypku zkusím neosladit a poliju ořechovoskořicovou směs karamelovou omáčkou, přece jen ten přepálený cukr, že :-)...

Pár letních chitů

 z našeho dovolenkovýho auta...

... snaha se cení, každá únava není vyhoření :-)...
a ... býti prorok nebo poskok, člověk je tu jenom na skok...:-) 

... k bubeníkovi Vypsaný fixy chodíme na ekologický programy :-)
Na klipy teda docela civím, ty neznám :-)...

oujé, říkala mi moje babí, člověk si zvykne na všechny stavýý ...

ze života (ach ta přicházející puberta :-) ):

a jen tak z lásky k Trojanovi :-):

Stála svatba, stála

Celkově byla příjemně panková, na nic si nehrála.
Tahle krásná nevěsta má už dospělé děti a dokonce vnouče.
Sama si umotala květinovou výzdobu, něco napekla, nepotřebovala kadeřnici ani stylisty.
Učesala se sama a věneček si upletla na poslední chvíli z drátu a zbylých květin.
A ještě u toho stihla vytvořit poklidnou a pohodovou atmošku, žádný honění.
Je asi jediná, kdo našeho volnomyšlenkáře zvládne a přitom nezahubí.
Ještě pět minut před obřadem pobíhal bratránek po zahradě v kraťasech do půl těla :-).

Luke oznámení a dj, táta dodal pivo, obětavej manželskej pár jejich kamarádů udělal prvotřídní catering - viděla jsem v nich Tomáše a jeho vinařku z The Chosen.
Celkově mě svatba hodně poučila.
Bála jsem se, jak to bude probíhat, protože byli přítomni lidi různých přesvědčení i se svými rozbojovanými boji a ani noc nebyla úplně klidná.
Nakonec dobrý a ... velká lekce pokory, pro mě samozřejmě.

Teta má určitě na výsostech radost. 

Více fotek, i když skromně,  u mě .

Z českých luhů a hájů

... jak jsem se již zmínila, při odjezdu jsem zjistila, že mám vybitej foťák.

Takže letos pouze mobilně :-).

Hezčí fota jsou Lukorova, obyčejnější moje.

Nechce se mi to dělit na více příspěvků, takže se omlouvám za rolování, ale nechám to vcelku :-).

Takhle je to tu sice chudý, ale přesto...  Nechceme viset na stránkách Československé pedofilní společnosti aj., no... :-)
... takže rodinná fota a celkově obšírnější verze zase u mě.

Broumov

Kostel sv. Markéty v Šonově zase o něco opravenější a první nocleh na plácku vedle + po usnutí dětí řvoucí ticho.

Oslava odjezdu na dovolenku s pokladem uloveným v Penny v totálně haluzový akci :-)...

Zřícenina hradu Skály nedaleko teplických skal, u zámečku Bischofstein.

Chtěli jsme se vyhnout davům v profláklejších skalních městech a zadařilo se.

A navíc vzpomínky na tábory, žejo ... :-)

chybí jen bratři Lví srdce

Příjezd do Polska.

... a do Legnice.

Loni jsem psala o prvním eucharistickým zázraku (asi ze 130 známých případů), který se před staletími udál v Lancianu.

V kostele sv. Jacka v polské Legnici, kam to je z Krkonoš coby kamenem dohodil, se udál poslední z nich.

V roce 2013 (to už jsme byli všichni na světě! :-) ) upadla knězi proměněná hostie na zem. Chvíli poté, co ji umístil do misky s vodou (což se běžně dělá), začala krvácet.

Když jsme sem dojeli, po půstu a modlitbách mi přistál na mobil v aplikaci Bible stejnej verš jako po vykonání poutě do Skoků.

Zase:

"Hle, činím něco docela nového
a už to raší. Nevíte o tom?
Já povedu pouští cestu,
pustou krajinou řeky. " (Iz 43, 19).)

Zase byl verš dne úplně jinej a zatím se nestalo, že by mi přišel nějakej verš dvakrát :-) :-) :-) ...

Jsem se asi zbláznila, ale prostě pokaždý jsem měla pocit jakože:

Kliiid.. už to nech bejt, já už si to vošéfuju ... ♥

A vošéfoval :-).

Nemůžu si pomoct, ale billboard umístěný na kostele byl pro mě jako dloubnutí pod žebra :-).

Vyobrazený "nevěřící" Tomáš mi připomínal mě, která cestuju za zázrakama, když je mám i doma pod nosem nejen každou neděli :-).

... v prosklené skříni jsou vidět berle a další artefakty, který tu nechali uzdravení poutníci.

Místo naší dnešní sprchy - s pohledem na Sněžku z druhé (polské) strany. Pak už spěcháme zpět na trasu, po setmění jsme dorazili do Harrachova a teprve hledali místo na spaní.

Nakonec jsme spali u kapličky Nejsvětější Trojice v Držkově.

Ne úplně daleko od chalupy :-).

... osada Jizerka a okolí nám v portfoliu navštívených míst v Jizerkách chyběla.

Jako krása, ale na mě moc lidí, takže stačilo.

Nádrž Desná.

Protrženou přehradu, kterou jsme chtěli po minulé návštěvě ukázat dětem, jsme nedali, byly už uondaný :-).

závodníci :-)

Kdysi maličký a klidný koupaliště v Novým Městě pod Smrkem, na který jsem tak trochu sázela, že bychom tam mohli přespat (v neděli jsme chtěli do kláštera v Hejnicích), se za ta léta rozrostlo a stalo docela rušným kempem, na nás prostě moc.

Takže jsme to zapíchli na nedalekým poli.

Přestože to byla nejhorší noc dovolenky, co se týče útoků komárů, děti na ni vzpomínají jako na tu nejlepší, protože si vyhrály celej večer s kobylkama :-).

Nedělní mše v Hejnicích a následná Aniččina oslava svátku v místní cukrošce ...

Zastávka v lázních Libverda s fotbálkem s nalezeným tenisákem na vylidněný kolonádě, když sprchlo pár kapek.

Maličký, ale malebný lázně, holky by v lázeňským parku s bosonohou stezkou, pár lanovýma a několika dalšíma interaktivními prvkama vydržely i dýl.

Dotankovali jsme tu výtečnou léčivou vodu nejen na mytí :-).

Neplánovaná zastávka u sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí.

Moc hezkou naučnou stezku pro děti mají v bazilice.

S obědem to byla mizérie, alespoň co jsme měli tu zkušenost, co bych ale naopak doporučila k návštěvě, je Koláčkárna u Salvátora , kam jsme se sice už nevešli, přesto na nás dýchla atmosféra starých časů a vynikající dvojctihodné koláče nám zabalili s sebou.

Panská skála, v době našeho příjezdu plná lidí, ti ale postupně utekli před blížícíma se bouřkovýma mrakama, takže jsme si ji vychutnali i sami :-).

S vjezdem do oblasti Českého Švýcarska následoval jedinej, ale zase o to vydatnější déšť naší dovolenky.

Potřebovali jsme si umýt vlasy a taky jsme chtěli vyzkoušet stan od Ježucha a natáhnout si nohy (což se ukázalo jako ještě nepohodlnější než nocleh v autě, takže jsme stan už více nestavěli :-), ale jinak je super), tak jsme zajeli do kempu Mosquito.

Málo lidí, ceny přívětivé, teplá voda bez žetonů, co víc si přát.

Plus večerní párty na Aniččinu počest :-).

Padla mlha a byla celkem zima, druhej den se ale obloha kolem devíté protrhla a začalo zase pařit.

K výletu jsme zvolili Jetřichovické stěny.

Vylezli jsme na zříceninu hradu Falkenštejn a na Mariinu skálu, což byl s žebříky na Aničku nesnášející výšky docela výkon.

Chtěli jsme dát větší okruh, ale i když Emoušovi plnému síly výletní styl vyhovoval a jela jí huba i parkour o stošest, Anička se trápila, tak jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou.

Emouch se mě chytl za ruku a dal se do běhu, zastavily jsme se až dole, hustý.

Nekadí - sbírají písek, kterej nás v průběhu dalších dní ještě párkrát naštve :-).

Po pozdním obědě jsme se rozhodli zkusit ještě Hřensko, i když se už připozdívalo.

Báli jsme se, že loďky, kterými jsme motivovali děti, nestihneme. A nestihli jsme.

Když jsem při parkování viděla zástupy lidí valící se ven, dělalo se mi zle.

Díky tomu, že jsme nestihli loďky, jsme si procházku v soutěskách užili úplně o samotě.

Což pro nás dva byla výhra, ale dětem jsme to museli vynahradit :-).

A vůbec, do turisticky exponovaných oblastí jsme chodili raději ráno nebo večer, kdy byl největší klid.

Večer po nezbytných nákupech a po sprše na opuštěném betonovém plácku nedaleko Děčína cestou do Ústí.

S tím pískem ze skal si vyhrály celou dovolenou, ani jsme o nich nevěděli, teda kdyby ho občas nevysypaly v autě :-).

Ústí nad Labem a lanovka na Větruši.

Parkovali jsme v OC Forum, kde je dolní stanice.

Nahoře jsme navštívili zrcadlové i přírodní bludiště a taky výstavu o konci války ve zdejším kraji.

Zdokumentovaná zvěrstva jsem nemohla dostat hlavy ještě několik dní poté :-(.

Po nákupu jídla a Lukorově zatím největší hypošce, která ho postihla během jídla a která mě pěkně vyděsila, protože jsem ho takhle ještě neviděla a nestačila jsem nosit pitíčka, jsme dali koupačku na jezeře Milada, které je přezdívané Ústecké moře.

Osvěžilo.

Zastávka v Teplicích a lázeňská procházka, káva v hezký kavárně Beethoven s nejlepší zmrzlinou, zpátky k autu po stopách teplických salesiánů :-).

Děti na stromě, já na modlitbách a Luke na nákupu :-).

Projet Osekem a nekoupit si jedno z nejlepších klášterních piv v pivovaru Ossegg, to by nešlo.

Průjezd večerním Litvínovem (Černobyl hadr) a směr zámek Jezeří.

Parkovali jsme v hlubokém šeru na tom nejlepším místě, který jsme mohli dostat.

Na plácku na okraji uhelného dolu pod zámkem.

Plácek, na kterým hořce voněl řebříček a vratič a cvrkali cvrčci.

Důl vypadal jako jinej svět, jak osvětlený v noci, tak ráno.

... a zámek nad dolem, to bylo taky něco.

Vybrala jsem ze zámků jen tenhle jeden, protože tenhle zchátralý lichtenštejnský skvost na okraji měsíční krajiny působí jako úlet a jako drsná učebnice dějepisu.

Člověk si připadá jak kráska, která přijela navštívit na hrad svoje zvíře, do toho psycho interiér, který "vylepšili" třeba i holywoodští filmaři poté, co nedostali povolení točit horor v Českém Krumlově - vymalovali si teda svůj sál stejně jako v Krumlově na opuštěném Jezeří a zdar, už to tak zůstalo.

Ranní návštěva se vyplatila, odjíždíme a lidi přibývají.

Takže: Jezero Most (vstup zakázán) a dycky Most!

Hlavně ten kostel, co ho přemístili, když ustupoval dolům, ten jsme museli vidět.

Dnes je v něm muzeum.

Následuje změna plánu.

Naplánovali jsme si během dovolené jeden nocleh v civilizaci, abychom si dobili powerbanky, dotankovali další vodu do nádrží, přeprali letní věci, kterých jsem nabalila málo.

Těšili jsme se na nocleh na ekofarmě Belina, kde jsme spali během pouti (a hlavně jejich snídani z jejich produktů).

Ale bylo plno, tak jsme během popíjení kafe u kostela v Mostě zabookovali asi jedinej volnej apartmán blízko centra v Karlových Varech.

Takže po zastávce v Chomutově (Kamencové jezero jsme nakonec vzdali) jsme se stavili ještě na Klínovci, kterej jsme zbaběle vyjeli, protože jsme nechtěli unaveným holkám zošklivit chození.

Podvečerní zastávka na Božím Daru, kde jsme se prošli přes božídarská rašeliniště a já s Emoušem si prožily zázrak po uvěznění v zastávce se zašupovacími dveřmi :-) :-).

Dlouhé (deseti)minuty jsme se snažily je silou i máváním ze všech úhlů otevřít, ale ani se nehly.

Nechtěla jsem na Emičku, která potřebovala na záchod, přenášet svou klaustrofobii, ale nouzové tlačítko jsme si nechávaly až jako poslední možnost, nechtěly jsme zburcovat celej Boží Dar :-).

Vzpomněla jsem si na pohádku Anděl Páně, kde se baví čert s andělem ve vězení: "My andělé Páně jsme na vycházení z vězení školení!" "A co nějakej svatej? Máte jich přece plný nebe, ne?" ... "Nó, svatej Petr... tak ten mi svůj univerzál určitě nepučí... tak co svatá Lucie? Ta se přeci dostala z vězení... tak jo: Svatá Lucie, prosímtě..." ).

Ihned, co jsem vyslovila tuhle poslední větu nahlas, se dveře jakoby nic otevřely.

Uff.

(Edit: z vězení se samozřejmě dostala sv. Barbora, nějak se mi to v té hlavě přesmeklo, ale i tak je vidět, že když jste v nouzi, celé nebe se spojí, aby pomohlo :-) :-) :-) )

Chci jen říct, že nevim, kde bych bez tý pomoci shora byla.

Když se mi podělá nějaký spotřebič, prosím Michaela, když nemůžu něco najít, Antoníček pomůže, prostě je to tak jednoduchý ... možná, že je hloupej kdo dává, ale hloupější kdo nebere ... :-) :-)

... no a večer už parkujeme v Karlových Varech a razíme do víru města :-).

Vytipovaná restaurace z TripAdvisoru, do který jsme se vlekli asi 3 kilometry, byla nakonec v pronájmu, takže jsme si totálně unavení nakonec užili i to Španělsko, kam jsme letos nevycestovali :-).

Nakonec ještě noční procházka městem, úplně zahraniční dovča hadr :-).

... a jestli jsme si mysleli, že se ráno kultivovaně vyspíme, tak to bylo hodně naivní...

Bitka dcer nás probudila po sedmé.

Ale na snídani přišel kamarád a provedl nás i městem, tak není čas ztrácet čas :-).

... nakonec ještě káva a Red Velvet a přesun do Bečova nad Teplou.

Relikviář sv. Maura jsme vzdali, protože děvčata bohužel stále neopouštěl mentál, ve kterým se nacházely od předchozího dne a absolvovat prohlídku za každou cenu s jejich řevem se nám nechtělo.

Užili jsme si ale venkovní naučnou stezku kolem hradu a zámku s interaktivními prvky a chůdy.
Obědovečeři jsme si dali pod zámkem, měli výborné místní pstruhy a hovězí.

Na cestě do Mariánských Lázní jsme si ještě udělali zajížďku do Lukova u Manětína.

V polorozpadlém kostele sv. Jiří, kterej se úspěšně a krásně opravuje, proto je aktuálně zavřený, je vystaveno 32 unikátních soch Jakuba Hadravy z látek napuštěných sádrou představujících odsunuté sudetské Němce ...

I když jsme se dívali jen z lešení, byla to síla.

Kostel na konci silnice se hřbitovem, zvonce nedaleko pasoucích se krav a tiše sedící duchové.

Po sprše v nedalekých polích jsme se vydali do Mariánek.

Měli jsme spadeno na večerní Zpívající fontánu.

Ovšem aniž by na to bylo někde upozorněno, večerní Vivaldi se nekonal.

Vedle kolonády probíhal nácvik na vyhlášení Basketbalisty roku, který se konalo druhej den, takže jsme stejně jako mnoho dalších měli smolíka.

Ale což - Zpívající fontánu jsme pustili dětem z Youtube, dali jsme si místo večeře trdelník :-) a děti připravili na spaní během jednoho delšího přejezdu.

Probuzení u lesa u Domažlic.

V Domažlicích jsme si koupili snídani, kafe a vysněný chodský koláč a vydali se posnídat do parku.

Z focení zátiší koláče s pomníkem Antonína Příhody nás ale vytrhl Lukorův výkřik a úprk směrem k zaparkovanýmu autu, na který se chystali právě měšťáci nasadit botičku :-).

Upozornění na parkování pro rezidenty neviděl ani jeden z nás a nějaký nešťastník vedle nás už ji měl nasazenou.

Vysněná snídaně se tudíž musela odehrát později, naštěstí jsme vyvázli jen s dvoustovkovou pokutou místo tisícové :-).

V rámci poznávačky krás Šumavy jsme se vydali na výlet na Černé a Čertovo jezero, kde jsme potkali výpravu části našeho pedagogickýho sboru :-).

kéž by

Pokochali jsme se dále řekou Vydrou, Kvildou, poobědovečeřeli na Borové Ladě a za zvuku symfonické básně Vltava, kterou jsme museli pro velký úspěch opakovat i s dramatickým rozborem všech částí (Svatojánský proudy jsem si pro jistotu znovu vygooglila, abych je neučila bludy) jsme sjížděli k Lipnu.

Na Šumavě bylo opravdu hodně lidí, takže jsme mnoha cíli jen projeli a Lipno jsme dali jen díky tomu, že tu byl večer klid.

Pozorování přívozu a lodiček, cachtání nohou na opuštěných plážích, pohoda.

Pak už směr Český Krumlov, kam jsme se chtěli kvůli turistům vydat už ráno.
... a vyšlo to.

Po líné snídani se ale pomalu uličky začaly plnit a ze zámku už jsme pozorovali kolony lodí na Vltavě.

Po obědě a nákupu jsme projeli okolo dalších přervaných cílů (Hluboká, Třeboň) a zastavili až ve Slavonicích.

Tam jsme se cítili parádně.

V ulicích vůně jako na prázdninách u babičky, na náměstí jakési prvorepubliková hudba, restaurátoři omítek, umělci, nejlepší vetešnická kavárna Atomika.

Oživly vzpomínky na exkurzi k dějinám umění, ach!

Věž a katakomby taky musely bejt.

Emouš se těšila celej den a neohroženě se vrhala do chodeb plných vody hned za průvodcem v o šest čísel větších půjčených holinách, kterým chyběl centimetr do nabrání vody :-), Anička trošku zmatkovala, ale pak machrovala, že to mohlo bejt jako delší ... :-)

Super cena!

Poslední noc jsme měli štěstí na nocleh s výhledem na Kostelní Vydří.

V místním knihkupectví jsme druhý den zkejsli asi dvě hodiny a nechali tam poslední úspory :-).

Na poslední oběd jsme si došli na doporučení tetičky v Českém Rudolci do zrekonstruovaného minipivovaru vedle zámku Český Rudolec, kterému se přezdívá Malá Hluboká.

Parádní místo v sympatický oblasti Český Kanady a poctivý jídlo.

... ještě poslední zastávka na poslední kávu v Telči s prochajdou.

V kostele měli hezky nachystanej program salesiáni.

... no a pak už to známe.

Sedáme do auta, začíná pršet a míříme domů... bůů, škyt.