Při svý konverzi (pokud se tomu tak dá říct) jsem Velikonoce přestala vnímat jako "tu dobu, kdy je v kostele
největší kosa" a ty smutný dlouhý svátky, co se musí přetrpět.
Tehdy jsem dobu od Velkého pátku, kdy jsem se poprvé v životě sama odvážila podívat na Umučení Krista (dřív jsem na to neměla odvahu a přesto, že film není dokonalý, lepší o Kristově umučení neznám) až do ranního bdění v neděli probrečela a za ten hlubokej zážitek jsem dodnes vděčná i našim salesiánům.
Díky nim se můžu čas od času cítit jako v mládí, v čase táborů, Silvestrů na Vesmíru apod. a jsem jim za to hodně vděčná.
Od té doby skoro neřeším výzdobu, vejce a spol. (a když, tak jen kvůli dětem), ale hlavně to, co se odehrává předtím.
Od té doby jsem si říkala, jak tohle všechno jednou přiblížím dětem a obdivovala jsem rodinnou soudržnost, s jakou u Baletků slaví paschu.
Někdy v době, kdy se narodila Ema, jsme uspořádali první sederovou večeři sami.
Dnes už si bez téhle slavnostní večeře na památku Ježíšovy poslední večeře se svými učedníky, v jejímž průběhu se vypráví o vyvedení židovského národa z Egypta a jejíž průběh je přesně stanovený, nedovedu Velikonoce představit.
Každým rokem se mi otvírají nový obzory a hloubky.
Proto bych chtěla poslat tenhle zvyk dál.
Jídlo k večeři připravuju před zelenočtvrtečními obřady, abychom po návratu z kostela mohli zasednout k večeři.
Letos nás bylo pět dospělých a dvě děti, to mě taky baví, to překvápko, kolik se nás nakonec sejde a jakej pocestnej se k nám přidá :-).
Zro´a neboli pečená nezlomená skopová kost, případně pečené drůbeží křídlo představuje pesachového beránka.
Letos jsme měli poprvé beránka, kterýho sehnal Lukor, jinak jsem každoročně pekla jen křídlo krůty.
Když jsem maso připravovala, přišlo mi to tak divně symbolický.
Děkuju za každý zvíře, který kvůli nám zemřelo, ale tohle ... ne nadarmo je beránek obětní zvíře, moje letošní první příležitost se nad sebou zamyslet :-).
To si letos zažil i Lukor, když mu Vojta (náš nejstarší kněz) umyl nohy (letos byl poprvé osloven a málem to s ním seklo, teda s Lukorem, ne s Vojtou :-) ).
Jo, asi by chtělo říct, že maso peču pokaždé stejně. Kořením jen solí, pepřem, sušeným česnekem a paprikou, na beránka jsem přidala ještě tymián.
Podliju hrnkem vody, přiklopím druhým pekáčem a peču dlouho a mírně.
Tentokrát jsem se bála, aby bylo maso měkké, takže skoro sedm hodin na 120 °C, pak jsem odkryla pekáč a dopekla na horkovzduch na 180°C.
Drůbeží stačí podle velikosti 2 hodiny na 150 a dopéct na horkovzduch odkryté.
Ale časy jsou orientační, vždycky peču dlouho a mírně, pokaždé jinak a pokaždé to vyjde.
Karpas (kořenová zelenina - celer, ředkvička, ředkev, krájím i mrkev) - připomíná zotročení a práci s hlínou
+
Majim - slaná voda na namáčení potravin představuje slzy a také rozdělené Rákosové moře.
Maror - hořké byliny jako symbol egyptského otroctví a faraonových nařízení (např. zabíjet židovské novorozence vhozením do Nilu)
Charoset - sladká směs jablek, ořechů (případně mandlí, datlí, rozinek apod.), skořice a červeného vína symbolizuje tuhou hmotu - maltu, se kterou byli nuceni židovští otroci pracovat a krev, která byla prolita.
Nastrouhala jsem do hrnce čtyři jablka, přidala velkou hrst sekaných ořechů, hrst rozinek, podlila trochou vody a rozvařila se skořicí a malou skleničkou červeného vína.
Po vychladnutí jsem směs rozmixovala.
Bejca - natvrdo uvařená vejce, tradiční smuteční jídlo. Připomínají zbořený chrám, ale také symbolizují židovský národ svou zajímavou vlastností: čím déle se vaří, tím se stávají tvrdšími, tak jako nesnáze doby posilují židovské uvědomění.
Podle jiných představuje vejce slavnostní oběť, která byla přiváděna společně s beránkem.
No a konečně macot (macesy) - nekvašený chléb, připomíná vyjití z Egypta, které se událo v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat vykynout těsto.
Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících ve šťastný konec jejich putování pouští, do které vstoupili vedeni Mojžíšem.
Maces také symbolizuje prostotu a pokoru, opak přetvářky a "nafoukanosti" kynutého těsta, jež představuje jecer hárá (- špatný sklon člověka).
Macesy peču jako poslední.
Do mísy nasypu 3 a půl hrnku špaldové mouky (výborné byly i loni z ječné), sůl (podle chuti), naliju hrnek vody a vypracuju těsto. Z něj odkrajuju malé kuličky, ty rozválím válečkem dotenka a peču na suché pánvi (po třech) z obou stran, dokud se nenafouknou a nezhnědnou. Jde to docela rychle. Macesy se také dají péct v troubě.
Na jednu osobu připadají 3 macesy plus jeden na schování dětem, ale peču jich víc pro hladovce a pro děti, kterým je modlitební část dlouhá :-).
K večeři by mělo být prostřeno už před setměním, doprostřed stolu (my jíme na zemi) se dává jeden pohár vína navíc (Eliášův pohár).
Židé používají na seder moderní sederové talíře - měděné, mosazné nebo skleněné, které mají zvláštní prohlubně na pokrmy, které předepisuje rituál, či malé misky, do nichž se tyto pokrmy vkládají, my máme každý pokrm na společné míse.
Víno pijeme červené, ředíme ho vodou, aby každý mohl vypít předepsané čtyři poháry vína.
Letos se mamka s Marion vytáhly a přivezly výborný košer víno, takže jsme ještě před večeří uspořádali ochutnávku :-).
Na stole by měla být také mísa s vodou na obřadní omytí rukou.
Sederová večeře má čtrnáct částí - Kadeš, Urchac, Karpas, Jachac, Magid, Rochca, Moci - maca, Maror, Korech, Šulchan orech, Cafun, Barech, Halel a Nirca a celou ji slavíme podle této příručky .
Jejich překlad je uvedený na konci sederové příručky.
Pěkný velikonoční čas!