Už jsem si zvykla

Na šero, mlhu, plískanice, svíčky, dlouhé víkendové trhancové snídaňové párty (z čerstvých dokonale nakyslých jablek, ááá - děkujeme babičko!), pomalu mletou kávu do mokakonvice, podzimní kytky (díky, mami), sbírání oříšků a jedlých kaštanů, pečené dýně všech druhů...
Mám borreliozu, takže jedu druhý týden na antibiotikách a polehávání si plánovitě ordinuju a vlastně mi ten klidový režim ani nevadí.
Tajně přemýšlím (nechci předbíhat) o tom, že to, jak teď fungujeme, není vlastně vůbec špatné a že nebylo tak úplně od věci vyjít ze své komfortní zóny :-).

A když jsem si konečně zvykla, tak se vrátilo léto, no neberte to :-)!
Krásné volné dny!

Skvost

Všechny rozepsaný příspěvky o knihách stranou, přichází skvost.
To jsem si nejdřív řekla ...
... no vááu, jakože   konečně to někdo řek   nebo   ten se teda rozjel :-):

Jenže to byl teprv začátek.
Takovej rozjezdeček, slabej odvárek.
Pak nastal ten avizovanej kobercovej nálet.

Možná tak souzním, protože to právě prožívám.
Žít a využít každou minutu.
Děkuju za ten dar (nic jiného to není), protože to je jízda.
Jo, fakt mě to na světě už nějaký čas baví  :-) (a kdo sem už nějaký čas chodí, ví, že to tak nebylo vždy).

Musela bych sem vyfotit každou stránku (psala o tom i Marťa ).
Nejlepší knížka od Orka asi.

Rumunsko a Bulharsko (s dětmi)

Po prvním týdnu a vyčerpávajícím školení na Bouzově zdravím z postele a vzpomínám na prázdniny a naši rodinnou cestu :-).

Jako vždycky -  první noc je "na půl oka", ty další úplně v pohodě.
Ta první nás zastihla na odpočívadle nedaleko maďarsko-rumunských hranic, kdy ve tři ráno vedle nás zastavila dodávka, z ní se vyhrnulo hoodně lidí snědé pleti :-) a jali se vedle našeho auta rozprostírat deky a peřiny. Naštěstí si pod duchnami jen zapálili, ženy se přitulily ke svým mužům a všichni byli tuhý ;-). Ráno sbalili duchny a byli pryč.
Nejvíc mě dojalo, když Anna po téhle noci vylezla z auta na smradlavé odpočívadlo, usmála se jak měsíc a prohlásila: "Maminko, tady je to tak hezký. To je ta nejhezčí dovolená." ;-)
Z cesty jen pár momentek:

Uspořádání spaní No.4 - děti se v pohodě vejdou napříč do kufru, který necháváme rozestlán (věci máme mezi sedadly holek a v bednách pod jejich nohama), my jen klopíme sedačky. Rychlé, nejpohodlnější.

Čaj dětem, kafe rodičům.

Na jednom z rumunských odpočívadel ...

První dny jsem skoro vůbec nefotila.
Ani folklor po cestě, ani moře, komunistický skanzen, nic.
Takže ze dne, kdy bylo moře nejblankytnější, mám jedinou fotku z mobilu, kterou jsem poslala jako důkaz, že jsme dojeli ;-).

Jak se tak ale probírám hromadou fotek, koukám, že během asi dvou dní jsem všechno dohonila ;-), tedy co do kvantity.
Kvalitativně by mohly být výstižnější... ale nechtělo se mi :-). 

Zastávka 1:

Ta rána!

"Větru nechte moje vlasy, ať je učesá"... ;-) (Bratři Orffové)

Na zastávce jedna bylo nejmíň lidí a nejvíc retro zážitků v nedalekém kempu.
Budova, která asi v původním stavu pamatuje mý narození, totálně retro houpačky a prolézačky, který by mohly pamatovat totéž, hudba produkovaná na klávesy ala Sladké mámení, prostě dežaví jak prase.
Občas se v tom retru zjevila budova, která to tak jako rozbila a působila jak z jinýho vesmíru, jako třeba tahle kaplnka:

Jazero, oddělené od moře jen úzkým pásem písečných dun, významná ornitologická rezervace.

Při hledání ornitologické pozorovatelny jsme narazili na pole s meduňkou.
Na jeho okraji se nacházely tak trochu jiné "byliny" :-).

Zastávka č.2.
Kde člověk zastaví (třeba uprostřed noci), tam je prostě výhled.
Lidí na pláži už pak pár bylo.

Ančin Hotel Transylvánie ;-).

Zastávka č. 3.

Dvě fotky, který vypadají, jakoby místo bylo fotogenické, ale opak byl pravdou:

Ale pak už to jelo.
Vybírání místa na spaní mezi krásným a superkrásným.
Občas nějaký lidi, ale při porovnání s jinými destinacemi jako nic.

Zastávka č. 4.

Ladíme se.

S okouzlující přírodní krásou kontrastují cisterny, kohouty, rezavé trubky... někde i odpadky.

Po noci, kdy jsem podělaná za ušima klidnila holky při nočním vytí jakýchsi zvířat - s vybitým telefonem, nezvěstnou čelovkou a Lukorem zařezávajícím v autě opodál ;-)...

balzám.

Odvrácená tvář nádhery ... všudypřítomná.

Zastávka č.5.

A pomalu to stáčíme zpátky ... tu už nás čeká krásná noční projížďka centrem Bukurešti.
A pár snímků jsem nakonec udělala, i když je to marný. 
Povozy, toulaví psi, kterých mi je čím dál víc líto... to si pak člověk váží dobrýho bydla.

Poprvé jsem viděla tenhle nonstopáč v noci, osvětlenej halogenem... hustý! V každým městě několik konkurečních shopů... a co teprv svatby, který jsme potkali! Zážitek.

Dunáááj! :-)

Z fesťáku v Banátu jsem tentokrát neměla chuť dělat reportáž jako loni , na to bylo moc málo času.
Ale ten pocit...
Jako doma.
Celých dvou dní v Eibenthalu mám jedinou fotku - "kráááásnou" ;-) - hejbali se moc rychle:

Holky totiž pořád otravovaly Davida Stypku v backstagi, provokatérky.
Po koncertě, který jsme společně propařili, Anka protestovala, že na něm nezahráli její nejoblíbenější písničku.
Šla si pak sama vyjednat přídavek, který jí zazpívali soukromě :-).
No, jsem ráda, že se nestydí (jako někdo) :-).

Lukorova fotka - kterak Maro Zeman hraje se zlomenými žebry...

Loučení s Dunajem.

Na Slovensku následovalo... ale však už to znáte :-).

Po návratu jsem se dočetla na FB, že "děti do Rumunska nepatří".
Já bych je tam právě naopak (v rámci možností, samozřejmě) vzala.
Každá takováhle cesta je pro nás tak potřebná.
Jak málo věcí stačí (nejen) k dětské radosti!