Hudební okénko

Z posledního alba Zrní znám asi 4 písničky, taková jsem já (je to nejspíš tím, že jsem nestihla všechno naposlouchat). 
I když jsou to pořád moji milouši, jejich koncerty začínají být mírně masovou záležitostí a taky mám pocit, že se vydávají novým směrem.
Přestože z nového alba mě na první poslech hned dostalo některé ženy rodí jiné ženy (neasi), tuhle mám spojenou se všema cestama - začlo to asi tou bráchovou (nikdy nás nikdo nechytí, nikdy nás nikdo nevostříhá!), asi to Španělsko nebo co.

Tak tímhle jsem asi nikoho nepřekvapila (už jste viděli neofiko klip k Hýkalovi nebo můj nejoblíbenější záznam s Janáčkovou filharmonií ?) 
Další věc je, že náš banátskej objev David Stypka bojoval o Anděla v kategorii Objev roku a vymazlil písničku Dobré ráno - k duetu pozval regionální souputnici Farnou (až na to vídeo...).
Tak a teď trochu z jiného soudku: letošní oktáva z mýho bejvalýho gymplu stvořila tohle o našem biologářovi (sedí!), a naše holky tímto okamžikem začaly milovat Michala Horáka, kterej stihl ještě před maturou dobýt písničkářskej svět ;-).
Z jeho písniček u nás nejvíc vášní vzbuzuje asi tahle, ostatně si můžete najít i jeho další songy nebo ho přijít zřít naživo na Anenské.
No, ale dostaňme se k jádru pudla.
Od Michala Horáka mě youtubácké vlny odvezly k různým písničkářům, než mě okamžitě a na první poslech zaujala kapela Jananas, na který jedu dodnes...
Bylo to zrovna v době, kdy jsem se cítila vycuclá z práce, tak jsem fascinovaně zírala na zvířecí klip a byla to láska na první pohled:

No a abych nebyla depresivní, spoustu lidí jsem nakazila touhle optimistickou podívanou na totálně výstižnej text (za tenhle klip byli nominovaní na Anděla v kategorii Klip roku).
Doporučuju jako podpěru nálady! ;-)

No a pokud vás taky oslovili a chcete více Jananas, ještě tu mám toto a toto anebo si pusťte tenhle záznam z ČT Art, kde je k mání koncentrát nejlepších písniček spolu s hláškama týhle sympatický grupy.
Mám ráda kapely, který zní naživo stejně jako z desky a asi nějak podvědomě vybírám ty těsně před vypuknutím slávy ;-).

Za Toufarem do Zahrádky

Když končila loňská poutnická sezona, říkala jsem si, že začnu zase brzy zjara.
Nepočítala jsem s tím, že budu tak unavená, většinu víkendů prospím a že letos začnu tak pozdě.
Na tenhle víkend jsem měla naplánovanou spoustu práce a taky se nabízelo mnoho akcí.
Největším favoritem pro mě byla pouť v Zahrádce, kde je umístěna poslední velká socha Olbrama Zoubka věnovaná páteru Toufarovi. 
Tím, že Olbram Zoubek tento týden odešel, se můj pocit, že chci jít o víkendu zrovna tam, ještě umocnil.
V pátek navečer při míchání koprovky jsem náhodou zjistila, že Zahrádecká pouť, kterou jsem si do kalendáře poznačila někdy v zimě nadchnutá touto reportáží , se nekoná v neděli, ale už v sobotu.
Protože mé obvyklé pouťové souputnice oprávněně neměly pochopení pro moje vrtochy ventilované večer před plánovanou akcí a protože hlásili na sobotu nepěkný počasí na to, abychom vyrazili i s dětma, odstartovala jsem novou sezonu včera poutí do Zahrádky sama a vyspinkaná rodina mě na místě vyzvedla autem.
Úmyslně jsem si vzala jen malou sváču, knížečku, peníze přesně na jízdenku a narychlo vyfocenou mapku.

Sám Zoubek se nechal slyšet, že se mu dlouho nedařilo vystihnout Toufarovu podobu, proto daroval Zahrádce sochu pro Toufara, já ho v ní ale vidím.
Něco tak zdánlivě nepodobného skutečnosti a přesto dokonale vystihujícího podobu jsem dlouho neviděla.

Taky mě dost fascinuje příběh téhle malé obce, která musela v roce 1976 ustoupit napouštění vodní nádrže Švihov na řece Želivce, a ze které zbyl jen kostel sv. Víta na břehu.

Plamenné kázání ledečského děkana ThDr. Jana Bárty, v jehož úvodu připomněl nejen mučednickou smrt patrona kostela - sv. Víta, ale také P. Josefa Toufara, který v Zahrádce působil jako novokněz v letech 1940 – 1948 před tím, než by přeložen do Číhošti, s širokými historickými souvislostmi mě uvedlo do reality, za jaké malichernosti jsem po cestě prosila. 

Po cestě domů jsme se stavili ještě v geografickém středu ČR - Číhošti.
"Náhodou" zrovna kostel uklízeli a pustili nás dovnitř.

Překvapilo mě, jak maličká obec i kostelík je.
Podle všemožných fotek, dokumentů i propagandistického filmu vypadá mnohem větší (i uličky jsou tak úzké, že se mi kostel málem nevešel do záběru).


Síla!
_____________________________________________________________


A teď si tu odložím pár mobilních fotek z putování...

Poselství na konci světa :-).

Zjevení uprostřed nepřístupných hvozdů :-).

Nebylo dlouhé (i s cestou na nádraží cca 20 km), ale vzhledem k tomu, že jsem na něj měla 4 hodiny do začátku poutní mše, na úvod sezony celkem stačilo :-).

Těším těším

Těším se, až si přečtu oblíbené blogy za dva měsíce zpátky :-).
Konečně mi došlo, že budou prázdniny.
Po víkendový haluzový akci.
Původně jsem se chtěla účastnit setkání Klubu přátel Aničky Tomanové, protože babička si vzala děti, ale vzdala jsem se, potřebovala jsem se výrazně dospat.
V sobotu ve čtvrt na dvě po líné snídani padl nápad neproflákat zbytek dne a zajet na ochutnávku mladých vín ve Vinařství Kutná Hora - a v půl druhé už jsme seděli ve vlaku.

Bajča s Lukym, který jsme viděli poprvé od svatby, nás vzali na místo svých prvních dostaveníček do Kavárny na Kozím plácku - och och och! :-)

A atmoška středomořských letovisek v uličkách způsobila, že jsme (teprve) začali spřádat plány na léto. Juchů!

Při čekání na noční spoj v Kolíně (díky ženichův pane otče!), nám v hlavě nezávisle na sobě neustále zněl  Igor Pelech a uvědomovali jsme si, jak jeho to je a jak jsme v pohodě (a opět realitu své sociální bubliny... hm).

P.S. přes tu všechnu krásu... Morava je Morava! :-)

Výletili jsme

i se školou.
Propluli jsme se po Labi v Poděbradech a zavítali do barrandovských ateliérů.
Pekné to bolo a tak si tu něco málo, co jsem stihla (jakkoli) zachytit, odložím.