Zase zítra

Trhanec

Jeden příspěvek, co mi tu leží už delší dobu - asi úplně nejoblíbenější snídaně celý rodiny ze všech ;-).
Těsto připomínající palačinkové, přiznám se, dělám hodně od oka. 
Základní rozpis mnohokrát násobím, mísu s těstem nechávám v lednici i dva dny po výrobě a když je potřeba rychlá snídaně/svačina/večeře, jen naliju na pánev a hotovo.
Naše ženstvo je slibem, že si uděláme trhanec, kdykoli motivovatelné a lehce vydíratelné :-).
Sice už jsme přešli na zelenou stravu, ale třeba se bude někomu hodit i teď tip, jak zužitkovat starší jablka.
Odeberte neslazenou šlehačku a cukrový poprašek a máte jídlo zcela odpovídající protiekzémový dietě.

JABLEČNÝ TRHANEC
Těsto:
půl litru ovesného mléka
1 velké nebo dvě malá vejce
lžíce třtinového cukru
8 lžic špaldové mouky (míchám celozrnnou a hladkou špaldovou)
špetka soli, trocha bezfosfátového prášku do pečiva (nemusí být)
1 velké nebo dvě malá jablka nakrájená na tenké plátky (já jablka škrábu škrabkou, nakrájím bleskově na VS kráječi a velké plátky překrojím na menší kousky)

Všechny suroviny kromě jablek smíchám v míse, důkladně prošlehám metličkou. 
Je-li těsto příliš řídké, přidám mouku, je-li husté, naředím mlékem nebo vodou.
Přidám nakrouhaná jablka.
Na rozpálenou pánev vytřenou máslem naliju těsto jako na silnější palačinku.
Když zezlátne, obrátím ji a roztrhám obracečkou. 
Když jsou trhance opečené ze všech stran, přendám na talíř.
Moučkový cukr a ušlehaná neslazená smetana působí jídlo dokonalým.

A je

po Velikonocích.

První v novém

Včerejší sederová večeře (příručka ke stažení).

Doba postní byla hektická.
Ale seder asi poprvé v klidu a beze spěchu. 
Takové vám všem přeju i Velikonoce.
Důkladné prožití!

Emiš

a její den.
Hlavně outfit, ten musí (dycky) bejt.

Nový začátky

Loni touhle dobou jsme se stěhovali, tak mám tuhle dobu ještě víc spojenou se skončením doby temna :-) a s novým začátkem.

Když jsme přijeli o posledním víkendu do Jeseníku, bylo všechno jinak.
Louky a záhony pokryly fialky, krokusy, petrklíče.
Vodotrysky vytryskly, všudypřítomná korýtka a kamenná jezírka ožila proudem křišťálový vody.
Jako houby po dešti vyrostly zahrádky u restaurací.
Vichr fičel pořád, ale už připomínal spíš zapnutý fén.
Ve vzduchu vonělo pálený listí, všechny plochy určené k relaxaci zvaly k posezení a vyhřívání.
Úplně jiný lázně. 
Proto jsme všichni těžce nesli, že nastává stěhování, že už nemáme druhý útočiště.
Zvláštní. Jako bychom se stěhovali z domova.

Ještě předtím jsme se ale museli náležitě rozloučit.

Kromě mý soukromý procházky a návštěvy místního diecézního setkání mládeže jsme mezi prvními navštívili Jeskyně Na Pomezí.
Čekali jsme nával, ale naštěstí jsme byli na prohlídce skoro sami.
Nová slečna průvodkyně si na nás aspoň vyzkoušela naučené texty :-).
(Fotil Lukor, já táhla na hřbetě línýho Emouše.) 

Prošli se konečně a mrkli se na lázně z protějšího Křížového vrchu.

Naposled se pokochali pohledem na probuzený lázně a nabrali vodu.

Po cestě domů se zastavili na kopřivy, jedlé býlí a medvědí česnek.

Jo, něco si z toho svýho nekonečnýho seznamu už můžu odškrtnout.
Jedno je ale jistý - v Jeseníku jsme určitě nebyli naposled.