Už jsem málem začínala propadat depresi.
Po třech dnech ve školce (po měsíci doma) holky opět odpadly, nedlouho před odjezdem do lázní (ale naštěstí to snad stihnem).
My s Lukorem jsme si užili ještě ples a pomalu odpadávali taky ;-).
Naštěstí u nás dvou jsou to takové ty rychlé "trojdenky", tedy že třetí den jsme obvykle fit, holky holt musí imunizaci vydržet.
Na to konto jsem dostala od Ranhojiče kapsle, který by mě měly udržet mezi všema nemocnýma v kondici (Lukora udržely mezi náma nemocnýma před Vánocema bez ztráty kytičky několik měsíců) a od alergoložky kapsle obsahující viry a bakterie nejčastějších dětských nemocí, na který si zvyknu a budu za vodou.
Nedošlo mi, že po šesti letech budu muset to imunizační kolečko absolvovat znova, ale těší mě, že už je snad skoro za mnou.
Zatím je ještě čas, zatím si tohle všechno můžeme dovolit.
Taky jsem si říkala, jestli už to nepřeháním a jestli už moc nežiju prací.
ALE!
Dneska jsem si po návratu z práce vyzvedla na poště balík s novým batohem na poutničení (akorát velikost, měla jsem moc malý a pak až krosnu). Radost veliká, juch!
A za odměnu za dlouhé vysedávání v práci jsem si pořídila tuhle nádhernou knihu.
Její koupi jsem dlouho odkládala a musím říct, že je obsáhlejší, než jsem čekala.
Takže kromě plánování poutí, cest a autovandrů se začínám těšit, kam na to jedlý býlí vyrazíme... ;-)
Stejně jako kdysi Dárky z přírody od Anne Rodge, i Květinová kuchařka Jany Vlkové je silně využitelná.
Nádherné ilustrace "herbářového" typu i lákavé fotky jídel, jeden recept lepší než druhý, přehledně rozdělené do kapitol podle ročních období.
Tahle investice určitě stála za to, protože kromě už známých divokých bylin jsem fakt netušila, že je kolem nás jedlé snad úplně všecko.
Jupí!
Nafoceno narychlo před setměním po návratu z pošty ;-), teď koukám, že jsem sem nahodila hlavně ty známé věci, ale ať zachovám taky nějaký tajemství :-).
Sundala jsem čepici, do koupelny se ráno pomalu vrací sluníčko a zpívají ptáci!
To je radosti na Starým bělidle.
Anička přešla taky na jarní tvorbu (najdu vždy jen hotový nainstalovaný projekty) ;-).
Tím, jak jsme byli doteď zahibernovaní, jsem pekla jak divá.
Lukor měl po letech chuť na bábovku a ta mě teď taky dost baví (bez mléka, málo sladká, celozrnná špaldová, šla by i bez vajec, ale ta máme z dobrého zdroje), takže hrníčkový recept:
TŘENÁ BÁBOVKA (velká forma)
6 žloutků jsem třela s hrnkem třtinového cukru a trochou nastrouhané citronové kůry.
Přilila jsem pomalu pěkný hrnek oleje, a po částech jsem střídavě přisypávala 3 hrnky špaldové mouky (půl napůl hladkou s celozrnnou) smíchané s bezfosfátovým práškem do pečiva (množství podle typu prášku) a současně přilévala hrnek ovesného mléka.
Nakonec jsem opatrně vmíchala sníh z bílků.
Do vymazané a vysypané velké bábovkové formy jsem nalila asi 2/3 těsta, do zbylého přimíchala (nepražené) kakao a z výšky zbytek těsta nalila na těsto ve formě.
Pekla jsem asi 15 minut na plný kule :-), pak ztlumila troubu a pekla pomalu asi další hodinu.
Omlouvám se, na ty přesný časy nejsem, prostě jsem do bábovky píchala špejli tak dlouho, dokud nebyla suchá.
Taky jsem pekla štrúdly. A protože se nám listový těsto už celkem přejedlo, Lukorova mamka mi předala rodinný recept na tohle výborný ultrarychlý, levný a všechnoconesmímefree těsto:
RYCHLÝ ZÁVIN
3 hrnky hladké špaldové mouky (přidávám i celozrnnou)
půl hrnku oleje
půl hrnku vody
2 lžíce octa
Smíchat a vypracovat těsto (je to hned a hezky se s ním pracuje), vyválet, naplnit, upéct.
Hotovo.
Konec hlášení ve zmateném jazyce. Mějte hezký dny! :-)
Žádná velká změna.
Přes týden práce (tentokrát mi daly zabrat přijímačky) a o víkendu dlouhý spánek.
A resty, aby se vše důležité vyřešilo, než se začnem střídat u Aničky v lázních.
Ale nevadí mi to, protože teď je ten čas a zatím nemám žádnou jinou ambici :-).
A protože teplo je blízko :-).
Období polívek, co jsou polívkou i hlavním jídlem v jednom, stále trvá.
Tuhle vynalezla Karel.
Často u nás zazvoní, že něčeho navařila spoustu a neví co s tím.
Knedlíky, polívky, veganský sušenky... kolikrát mi vážně vytrhla trn z paty, když jsem nestíhala vařit.
A tenhle polívkoguláš mi chutnal tak, že jsem ho začala vařit taky.
Základem je hovězí vývar s masem a zelenina všeho druhu.
Hovězí sice moc nesmíme a ani nevaříme, ale v zimě ho dostáváme z ekochovu, tak nepohrdáme :-).
Asi kilo až kilo a půl masa na polévku (s kostí) přivedu k varu, postupně seberu všechnu pěnu a na mírném plameni dlouho a pomalu vařím se solí, kuličkami pepře a nového koření, bobkovým listem, cibulí, česnekem a trubkami z libečku, které si mrazím.
Pár hodin si hrnce nemusím všímat, prostě nechám maso vařit, dokud se nezačne rozpadat.
Pak na lžíci tuku z masa, sádla nebo másla zpěním dvě střední cibule nakrájené na měsíčky a opékám dozlatova. Přidám na menší kostky nakrájených asi pět středních brambor, dvě lžíce rajského protlaku (pro jednou...) a ještě chvíli opékám. Zapráším celozrnnou špaldovou moukou (množství podle toho, jak chcete polévku hustou), orestuju a zaliju vývarem z masa. Po pěti až deseti minutách varu přidám ještě dvě větší očištěné mrkve na kolečka, kolečka pórku, kousek nastrouhaného celeru, čerstvé nebo mražené zelené fazolky, kukuřici a hrášek. Vlastně můžete přidat jakoukoli oblíbenou zeleninu.
Osolím, okořením sušeným česnekem, kmínem, sladkou paprikou, čerstvě mletým pepřem a větší špetkou chilli. Polévka je lepší více kořeněná a pikantní. Po dalších deseti minutách je hotová a přidám do ní rozpadlé maso z vývaru.
Je skvělá ať už samotná nebo s celozrnným rohlíkem.
Mám za sebou (pro mě) každoročně nejhorší období roku.
Jo, všichni jedou běžky, lyže, sáně, iglú.
Všude samá moudra, že není špatného počasí, jen špatného oblečení.
Že realitu vnímáme tak, jak si to v hlavě nastavíme.
Jo.
Ale já zimu vážně (až na pár momentů) ráda nemám.
Dřív jsem ji měla ráda aspoň do Vánoc, kvůli předvánoční atmosféře - ale letos, po první poutnické sezoně, kdy jsem trávila venku víc času než kdy jindy, mi světlo chybělo i před Vánoci.
Nemám ráda přechod na zimní čas, kdy se dostávám to stádia neustále se ploužící mrtvoly.
Tmu ráno, tmu odpoledne, tmu pořád (tma je pro mě snad ještě horší než zima a to nemyslím jen tu okem viditelnou).
Letošní vytrvalé mrazy tohle utrpení posunuly ještě o level dál.
Neustále oslintaný šátky a šály, který nosím v minus čtrnácti jako roušku, aby moje astmatický plíce neutrpěly šok.
Pytlíky na psí hovna, který nejdou rozdělat v rukavicích.
Mrazem vyschlá pokožka, pětiminutový vrstvení oblečení při každý cestě do nepřátelskýho území. Neustálý utírání oken, který se při spadnutí teploty pod nulu mění v bazén.
Povánoční šok až depresivní stavy při rychlým a drsným přechodu ze sváteční nálady do práce, kdy mě nečeká dva měsíce nic, než tvrdá dřina, zima a stále ještě tma.
Přestože se říká, že na každém období v roce je něco pěknýho a přestože vím, jak tohle období potřebuje jak příroda, tak lidi, kdyby bylo na mě, já bych se bez ledna a února nejspíš dobře obešla.
Už jste v depresi? ;-)
Zima má pro mě význam jen v tom, že stejně, jako nemůže být každý den neděle, nemůže být pořád ani jaro/léto/podzim. V tom, že si vážím každýho teplýho dne a každý minuty světla ještě o kus víc.
Na mým vztahu k zimě žádný motivační článek nic nezmění.
Abych tomuhle období nicoty :-) dala nějaký smysl, vrhám se ve všední dny do práce (v hlavě si ale nejdřív musím srovnat, že "teď je to období, kdy se pracuje a nemyslí na zábavu") a o víkendu na plánovaný odpočinek, hlavně spánek.
A tu nejhorší část období mám teď skoro za sebou, jupí!
Nejdelší, nejstudenější a nejtmavší měsíc, který trávím od rána do večera v práci a namlouvám si, že mě to baví (ale jo, baví!).
Kdy mi není líto prodělané virozy u mě ani u rodiny, protože teď máme přece čas, teď je přece to mrtvý období roku. Kdy jindy budovat imunitu než teď?
Jsem ráda, že jsme si odbyli neštovice (u Anky vážně výživné) u obou dětí současně, v lednu, ne v létě a ještě před odjezdem do lázní (díky, jupí!).
Že s nima mohl bejt Lukor, kterej si u toho rovnou vyležel chřipku.
Že jsem mohla v klidu uzavřít hodnocení za první pololetí, trávit čas a debatovat o nesmrtelnosti brouka se svou školní smečkou ("pančelko, tenhle den byl fakt nejlepší", když jsme společně v rámci tmelení kolektivu vyráběli máslo a "pančelko, tohle přece ani není možný, aby se to dělo", když jsme se na vlastivědě šokovaně divili a dojímali nad fotkami z Osvětimi).
Že jsem se v rámci mentorskýho školení seznámila se zajímavýma lidma a načerpala zase nějaký pracovní nápady.
Připravila si materiály na přijímačky a duševně se jakžtakž připravila na budoucí výběrovou třídu, kterou se budu snažit doprovázet od příštího školního roku.
Ano, jak jsem psala už dřív, návrat po šesti letech do práce sice proběhl lépe, než jsem čekala, ale pocit, že se jakžtakž dostávám do obrazu, přichází až teď a bylo by fér to přiznat.
Za minulý týden strávený ve vyhnanství v dětském pokoji jsem se dost uklidnila a vyspala, při dlouhých procházkách se psem a chození v mraze všude o samotě a pěšky otužila, že jsem při teplotách do minus pěti byla schopna i odložit rukavice ;-).
Obešla všechny preventivní návštěvy dochtorů a potkala se po čase Ranhojičem (už jsem říkala, že jsem ukončila léčbu? Ale stejně tam občas zajedu.) .
Proč tomu tady dávám i štítek Návrat zpátky? Protože po vánočním chřipkovém hladovění se ekzém dostal do úplně té nejklidnější (spící) fáze a musím tu znovu zdůraznit, jak moc dělají dobře ekzému půsty a omezování v jídle stejně jako pocení a pohyb.
Při procházkách naší čtvrtí jsem taky vzpomínala na to, jak jsme loni brouzdali sněhem dlouhodobě s dětmi sami a upírali zraky do oken v novém, jestli náhodou tatínek neuslyší náš řev a nebude nám chtít vzácně pokynout z balkonu.
Jak to bylo všechno nekonečné a jak krásně to skončilo.
Je dost osvobozující si přiznat, že na mým vztahu k zimě se toho moc nezmění a nepokoušet se všechno lámat přes koleno a měnit svět.
Můžu ale povstat, přijmout realitu, dát těmhle (pro mě) hluchým místům smysl a vážit si toho, až to skončí.
Teď už to cítím ve vzduchu.
Že je víc světla a blíží se konec utrpení :-).
Jaro je sice ještě hodně daleko za rohem, ale už se mi začínají zapalovat lejtka.
Dny, kdy budu cítit zase hebkou plátěnou sukni na holých nohách, se blíží! ;-)
Začínáme s Marion plánovat letošní poutnickou sezonu, kdy bychom rády pokořily další (a delší) trasy, kde bychom si zase rády hrábly na dno jako tehdy a taky doma sníme o tom, kam se asi (dá-li Páňa) letos vydáme sami i s dětmi na blind.
Jo, to je vončo.
Happy hibernation (aspoň to, co zbývá) a sněte!
:-)
