Velká noc a dny poté

Bdění tentokrát u Emy částečně proběhlo (Anka to zalomila hned).

Neděle.

Vzkříšení ve všech směrech.

Na bytě tuhnou podlahy a nedá se jeden den pracovat, jupí.

Zatímco Lukor si dával v autě s dětma tolik potřebnýho šlofíčka, my s bratříkem jsme se dostatečně napásli.

Komu by z takové krásy srdce neposkočilo! 

U úpravy fotek poslouchám trochu opožděně Pergolesiho Stabat Mater  (díky, Zuzko, za připomenutí) a mám radost.

Hoří mi tváře od sluníčka (posledních pár týdnů bohužel opět štukované, ale není se co divit).

A vařim . Nebo vařim ? Taková pohoda, se zavřít do kuchyně, když nejsem s dětma sama. 

Po pastvě jsme si všichni popojeli vyběhnout Lichnici, aby si holky mohly zajezdit na koni a zachodit na chůdách.

Slavoj Houslice už dal vyvětrat dresy.

Tak asi sezona začíná ;-)! 

To je radosti na Starým Bělidle :-).

A Velikonoce se taky nakonec nějak upekly.

Větve od mamky, vejce obarvila příroda, nepečený chlebíček namísto beránka (původně měl mít tvar těchhle vajíček , ale to jsem vzdala rovnou).

Tak a teď zpátky do procesu :-).

Nevelikonočně

Moje terapie.
Nedaleko nám postavili dvě skvělý, velký, bytelný houpačky.
Houpou fakt hodně.
Chodíme teď sice jenom venčit, ale když je mi nejhůř, zhoupnu se a je zase fajn.
A když navíc ještě svítí slunce...
Jo, mám špinavé topánky s uzavretou špičkou ;-) (kameny pod houpačkou bíle práší) a na kalhotech, který se k nim zrovinka délkově nehodí, mě okopaly děti, ale tak to prostě je ;-) ;-) ;-).

Kuchyň, 14 dní před stěhováním.
O koupelně a chodbě nemluvím.
Počínala jsem být trochu neklidná.
Pak ale přišel děda a za dva dny bylo oštukováno, jen vymalovat/obložit/zapodlahovat/instalovat.
Padla mi čelist, díky.

Můj táta a jeho řešení na všechno (o dalších zlepšovácích radši pomlčím :-) ).
Dělá spíš neviditelný práce, ale my je vidíme.
Díky.
A to nemluvím o pomoci babiček.

Lukor mravenec, práce všeho druhu.
Velebím a obdivuju, jak se za tu dobu bez předchozích zkušeností obul úplně do všech prací.

 Naše budoucí okna, 1.12 A.M., při venčení psa (Lukor stále inside).

Řešení ukrutný alergie při vyklízení skříní s dlouho nepoužívanýma zaprášenýma věcma a likvidace objevených skrytých plísní (kvůli nahečmání v jedný místnosti).
Neřeší úplně, ale pomáhá hodně.
Někdo by mi mohl nalepit na dveře nějakou pěknou samolepku s šibeničkou ;-).

Při tom všem vytírání si pomalu zvykám na nový dům a na jeho zvláštní "vůni".




Někteří stále s dobrou náladou. Jen trochu (hodně) divočejší.
V období vzdoru (brutálním).
Konečně definitivně odplenkovaní.

Ale jinak ...
Nedostatek vzduchu, normálního pohybu a nějaký víc tvůrčí práce než té, po který za mnou není absolutně nic vidět (18 x setřený dům, abysme si nerozházeli sousedy, 48 štanglí snědenýho šrůdlu + dalších buchet, 286 x vynesený a vymytý nočník atd.) a neustálý řev ze mě pomalu tvoří štěkajícího vzeklýho psa.
Ale hodně poslouchám hudbu.
Někdy se zaberu do svých myšlenek tak, že zapomenu poslouchat, co kromě mě poslouchají z youtube i děti a pak se divím, když Anka někde spustí "Alice se dala na pitííí"... :-)

A dýchám, zhluboka.

Po každý jobovce stejně přijde nějaké řešení, takže nemá smysl se hroutit.
Jako třeba v úterý.
Myslela jsem si, že mi ten den zvedne tlak jen podlá vražda Petera Rusooa z mýho oblíbenýho Domu z karet, který si pouštím po večerech k práci.
Ale ne.
Před půl rokem jsem se smála mýmu kamarádovi (finančnímu poradci), který mi radil zaplatit si na všechny převody peněz úschovu u notáře.
I když se s lidma, s nimiž výměny peněz dochází, znáte a věříte jim, že mají dobré známé.
I když věříte tomu, co máte napsaný ve smlouvě (ale ve finále stejně nemůžete nic říct, protože na spoustě dalších věcí jste se dohodli jen v dobré vůli ústně).
Takže už se tomu tak nesměju.

Tahle akce Kulový blesk mi hodně dala.
Vím, co jsou pro nás schopni všechno udělat nejbližší.
A když říkám nejbližší, nemyslím jen rodinu.
Je úplně jedno, kolik kilometrů vás od kamarádů dělí, jak dlouho se znáte a jak často se vidíte.
Klišé, ale prostě je to tak.
Myslela jsem si, že blogovej svět je takový pozlátko a přátelství v něm vzniklá hlavně virtuální, povrchní.
Není to tak a je to v tuhle chvíli velmi příjemné zjištění.

Prachy vem čert.
Je mi už jedno, jak dlouho budem o chlebu a vodě :-), hlavně ať už to nějak skončí.

A stejně nepřestanu k lidem přistupovat s důvěrou a bez podezírání.
Ani si nenechám posílat prachy předem.
Ne a ne.

Jo a taky máme novýho dočasnýho bydlistu :-).
A to je asi tak vše.

Sederová.
Okleštili jsme toho letos hodně, vlastně všechno, co šlo a ponechali jen to nejnutnější.

Přejeme vám všem dobré prožití Velikonoc.

Z NOUZE

Ale docela to na ně funguje.

Radosti víkendové

Radost páteční.
Precizně zabalená zásilka od Lenky s Bohdanem, kteří na Fleru prodávají svoje přírodou inspirované výtvory pod značkou  T E L L A .
Chtěla jsem původně ukázat až na stěně, ale nevydržela jsem.
Radostí jsem si málem cvrkla - a to má ještě přijít zásilka Z Lesa :-).

Radost sobotní.
Perfektní koláč z perfektního blogu .
Díky za tip, Markét!
Fotky kvůli pošmournému počasí nevyšly a když jsem si toho všimla, bylo už po něm :-).

A radost (téměř) nedělní.
Po/půlnoční dostaveníčko na bytě - placka a lahváč.
Dlouho to vypadalo všelijak.
Příliš dlouho totiž bylo vidět zdí z kuchyně do koupelny a naopak.
Ale odteď... to vypadá, že to ... třeba (snad) ... vyjde.
:-)

Máte chuť na brambory? Dejte si tuřín! :-)

Už delší dobu jsem chtěla ozkoušet tuřín, kterým se prý dají nahradit brambory.
Když jsem ho viděla za pěknou cenu a v biokvalitě v nabídce osobního zelináře , neváhala jsem.
Jako první jsem zkusila "bramboračku".

Byla skvělá a domácí parta ani nepoznala, že není z brambor.
Každý asi máte svůj osvědčený recept na bramboračku, s tuřínem stačí zacházet stejně jako s brambory.
Já jsem od přírody tvor lenivý a z mytí mnoha hrnců nejsem zrovna v extázi, tak jsem ji vařila takto (profi kuchaři nečtou) :-):
V hrnci jsem rozpustila máslo, přidala celozrnnou (asi lze jakoukoli) mouku a umíchala jíšku.
Když začala zlátnout, zalila jsem ji vroucí vodou a rychle metlou šlehala, aby se nevytvořily hrudky.
Vložila jsem očištěný tuřín nakrájený na větší kostky, po chvíli i najemno nakrájenou nebo nastrouhanou ostatní zeleninu - mrkev, celer, pár kapustiček, kousek pórku.
Polévku jsem osolila, trošku opepřila, okmínovala, očesnekovala a vařila asi deset minut.
Do hotové polévky jsem nakrájela libeček a ochutila sušenou majoránkou.
Čerstvá je od bramboračky skoro k nerozeznání, rozležením vystoupí ("kedlubnová") chuť tuřínu. 

Jako druhé šly na řadu "zapečené brambory" :-).
Dělala jsem je dvakrát a musím říct, že se víc hodí používat menší, jemnější tuřín.
Na naolejovaný plech přišel tuřín na tenoučké plátky, různá pokrájená nebo postrouhaná zelenina (brokolice, mrkev, pórek), plátky krůtího masa, plátky žampionů a zase tuřín.
Jednotlivé vrstvy jsem kořenila (sušeným česnekem, paprikou, solí, pepřem), nakonec jsem zeleninu v pekáči polila olivovým olejem a dala péct.
Ke konci pečení jsem jídlo v pekáči zalila osolenými vejci rozšlehanými v ovesném mléce.
Já byla nadšená, děti snědly s chutí, ale viděla jsem na nich, že je tím asi nebudu moct krmit moc často :-).

No a nakonec jsem dětem udělala jednou k masu a kukuhrášku na másle "bramborovou" kaši.
Tuřín asi půl napůl s dýní a k tomu jeden větší brambor, běžný postup, já mixuju s máslem a ovesným mlékem.

Příjemná změna to byla, chutě po vytoužených jídlech uspokojeny ;-).
Včera jsem tuřín taky obalovala jako řízek (ve vejcích s rostlinným mlékem a celozrnnou moukou a pak v kukuřičnoovesné kaši, která má stejnou konzistenci jako kukuřičná strouhanka).
Musí se dobře okořenit, ale jinak to bylo fajn jídlo, chutí podobné obalované cuketě.
Pěkný víkend!  

Křest hokejem

V době, kdy už je Lukor na bytě i přes všední dny a neděle, který si doteď šetřil pro nás, mě zaskočilo, když si 3 dny před včerejším zápasem Dynama s Kometou vzpomněl, že před sezonou dostal v práci volňásky na hokej.

Anička měla prémiéru někdy v prosinci, kdy já odpadla nachlazená, a místo mě rád zaskočil strejda.
Tehdy jsem to nějak zazdila, takže dodatečné foto.
No a včera strejda nemoh, tak jsme vzali i Emoucha.
Vydržela! 

Byla jsem na hokeji naposledy před dětma a za tu dobu se toho dost změnilo.
Příležitostí k točení šálou bylo dost, to jo.
Nálada stoupala, děti střídavě naspídovaně skákaly u zábradlí, svorně řvaly "Pandubicé, olé" a střídavě se rvaly o kelímek se slanou kukuřicí.
Dokonce i teta Arpádová se na nás přišla z kabiny od těch našich hochů podívat.

No ale jak je možný otočit krásnej zápas během posledních deseti minut z 3:0 na 3:4, to mi hlava nebere.
Do toho zdivočelej kotlík (sektor pro fanoušky hostí) s jedním bubnem neschopným udržet rytmus skandující "Pardubice u Hradce" (že zrovna Brno!) a naše prořídlá, přesto několikanásobně početnější, téměř mlčící jižní tribuna.
Ani jeden chorál a podezřelý ticho i tehdy, když naši vyhrávali.

Fotka stejně nepovedená jako konec zápasu.

No tak příště :-), ale jinak to byla docela dobrá výprava "za kulturou".
Za "kulturou", kde aspoň nemusíme děti krotit :-).